ECLI:CZ:US:2018:3.US.2636.17.1
sp. zn. III. ÚS 2636/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. C., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební Věznici Praha -Ruzyně, zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2017 sp. zn. 6 To 256/2017, a o ústavní stížnosti téhož stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2017 sp. zn. 6 To 418/2017 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. srpna 2017 sp. zn. 16 PP 118/2017, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod. V ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 2636/17 stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud jeho věc projednal přednostně mimo pořadí.
2. Usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017 bylo rozhodnuto o spojení věcí tak, že ústavní stížnosti dosud vedené pod spisovými značkami III. ÚS 2636/17 a I. ÚS 3742/17 se spojují ke společnému řízení a budou nadále vedeny pod spisovou značkou III. ÚS 2636/17.
3. Z ústavních stížností a napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 2. 5. 2017 sp. zn. 16 PP 40/2017 byl stěžovatel podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 8. 2014 sp. zn. 67 T 222/2013 ve spojení s usneseními Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 27. 11. 2014 sp. zn. 5 To 406/2014, Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 9. 2016 sp. zn. 67 T 222/2013 a městského soudu ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. 8 To 400/2016.
4. Napadeným usnesením ze dne 12. 6. 2017 sp. zn. 6 To 256/2017 městský soud na základě stížnosti státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 uvedené usnesení obvodního soudu zrušil a podle §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu znovu rozhodl tak, že podle §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zamítl.
5. Usnesením obvodního soudu ze dne 22. 8. 2017 sp. zn. 16 PP 118/2017, napadeným ústavní stížností vedenou původně pod sp. zn. I. ÚS 3742/17, byla podle §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku pro předčasnost zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
6. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel stížnost k městskému soudu, který napadeným usnesením ze dne 11. 10. 2017 sp. zn. 6 To 418/2017 podle §149 odst. 1 trestního řádu toto usnesení obvodního soudu zrušil, neboť podle jeho názoru měl obvodní soud stěžovatele pouze přípisem poučit ve smyslu §331 odst. 1 trestního řádu a o jeho žádosti nerozhodovat, protože šlo o žádost předčasně podanou.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel namítá, že městský soud rozhodl o jeho stížnosti v neveřejném zasedání a překvapivě a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (stěžovatel konkrétně odkazuje na usnesení sp. zn. III. ÚS 3984/16; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) napadeným usnesením ze dne 12. 6. 2017 sp. zn. 6 To 256/2017 zrušil usnesení soudu prvního stupně o podmíněném propuštění. Uvádí, že v jeho případě nastala extrémní nevyváženost mezi represí a prevencí, a má za to, že městský soud neodůvodnil své úvahy ústavněprávně udržitelným způsobem a že se opominul zabývat jeho argumentací a důkazy směřujícími k zájmu stěžovatelova nezletilého syna. Je přesvědčen, že městský soud v uvedeném usnesení ústavně nekonformním způsobem aplikoval §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, když po stěžovateli požadoval získání kázeňské odměny, což podle stěžovatele v rámci výkonu trestu odnětí svobody v délce jednoho roku není reálně dosažitelné. Městský soud navíc podle stěžovatele nesprávně aplikoval §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, přestože žádost o podmíněné propuštění byla podána podle §88 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku.
8. Obvodnímu soudu stěžovatel vytýká, že napadené usnesení založil na nesprávném právním posouzení. Vychází z toho, že §88 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku je zvláštní právní úpravou vůči §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, takže odsouzený může podat žádost o podmíněné propuštění dvakrát, jednou podle zvláštní úpravy a podruhé podle úpravy obecné, tj. po uplynutí jedné poloviny trestu. Druhá žádost pak podle stěžovatele nemůže být zamítnuta jen proto, že byla podána před uplynutím šesti měsíců od zamítnutí žádosti první, jak to učinil obvodní soud.
9. Městský soud v napadeném usnesení ze dne 11. 10. 2017 sp. zn. 6 To 418/2017 podle stěžovatele porušil zákaz reformationis in peius, když na základě stížnosti pouze zrušil napadené usnesení obvodního soudu a nevrátil věc k dalšímu řízení, což stěžovatel považuje za horší výsledek své stížnosti. Závěr městského soudu, že jeho opětovná žádost o podmíněné propuštění měla být vyřízena pouze neformálním přípisem, považuje stěžovatel za rozporný s právem na soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil meze ústavněprávního přezkumu rozhodování trestních soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle §88 trestního zákoníku (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 284/2001, III. ÚS 1280/08, III. ÚS 458/09 či III. ÚS 338/10). Zdůraznil, že podmíněné propuštění je mimořádným prostředkem, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Podmíněné propuštění představuje možnost, a nikoli povinnost; posuzování účelnosti jejího využití je svěřeno soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností, mezi něž lze řadit jak prokázání polepšení odsouzeného, tak i důvodný předpoklad, že povede na svobodě řádný život a jeho chování nevyvolává obavy z recidivy trestné činnosti.
14. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného obecného soudu. Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdyby napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo kdyby jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. K takovému pochybení však ve věci nedošlo.
15. Ústavní soud nevyhodnotil jako protiústavní postup městského soudu, který napadeným usnesením ze dne 12. 6. 2017 sp. zn. 6 To 256/2017 na základě stížnosti státního zástupce zrušil usnesení obvodního soudu o podmíněném propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody, a to v neveřejném zasedání. Podle §232 trestního řádu rozhoduje soud ve veřejném zasedání tam, kde to zákon vysloveně stanoví, přičemž v souvislosti s řízením o stížnosti takový pokyn zákonem dán není. Nadřízený soud pak o stížnosti rozhoduje v souladu s ustanoveními §147 a násl. trestního řádu, kde je zakotvena i možnost, aby stížnostní orgán ve věci rozhodl sám.
16. Právní závěry obsažené v usnesení sp. zn. III. ÚS 3984/16, na něž stěžovatel odkazuje, jakož i v nálezech citovaných v tomto usnesení, se vztahují k případům "přeměny" podmíněně odloženého trestu odnětí svobody v trest nepodmíněný, tedy k rozhodnutím, v důsledku kterých dochází k omezení osobní svobody. Rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, o které jde v nyní posuzované věci, má odlišný charakter, neboť je - jak již bylo uvedeno - mimořádným prostředkem, na jehož uplatnění neexistuje zákonný nárok.
17. V daném případě pak navíc napadené usnesení městského soudu ze dne 12. 6. 2017 sp. zn. 6 To 256/2017 nevykazuje znaky překvapivosti, jak uvádí stěžovatel. Z tohoto usnesení je totiž zřejmé, že stěžovatel byl seznámen s obsahem stížnosti státního zástupce a zaslal své vyjádření, v němž se vymezil vůči argumentaci obsažené v této stížnosti. Stěžovatel tedy dostal prostor pro vyjádření svého stanoviska k věci a tohoto prostoru využil. Ústavní soud proto konstatuje, že v dané situaci nebylo z hlediska respektování práva stěžovatele na soudní ochranu nezbytné nařizovat veřejné zasedání (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2070/14, IV. ÚS 2936/13 a IV. ÚS 726/11).
18. Ústavní soud neshledal žádnou ústavněprávně relevantní vadu ani ve skutkových a právních závěrech městského soudu, na nichž bylo založeno napadené usnesení ze dne 12. 6. 2017 sp. zn. 6 To 256/2017. Jestliže městský soud posuzoval možnosti podmíněného propuštění stěžovatele podle §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, a nikoli podle písm. b) téhož ustanovení (na základě něhož stěžovatel o podmíněné propuštění žádal a podle něhož rozhodoval v prvním stupni obvodní soud), šlo o postup, který v dané situaci nemohl jakkoli zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele.
19. K podmíněnému propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle §88 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku sice může dojít ještě před vykonáním poloviny uloženého trestu odnětí svobody, avšak v ostatních směrech jsou podmínky pro takové rozhodnutí totožné s těmi, na základě kterých lze rozhodnout o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody po vykonání poloviny uloženého trestu, tedy podle §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Protože v době rozhodování městského soudu měl stěžovatel vykonánu již polovinu uloženého trestu odnětí svobody (což tento soud v napadeném usnesení výslovně uvedl), nemohlo být posouzení věci podle §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku stěžovateli nijak na újmu.
20. Městský soud v napadeném usnesení ze dne 12. 6. 2017 sp. zn. 6 To 256/2017 racionálně odůvodnil svůj závěr, že u stěžovatele nebylo možno dovodit jeho polepšení a předpoklad vedení řádného života. Městský soud správně poukázal mj. na skutečnost, že stěžovatel se ve výkonu trestu odnětí svobody ocitl na základě toho, že se ve zkušební době podmíněného odsouzení dopustil stejné trestné činnosti vůči své manželce, které navíc nedokázal ani adresovat osobní omluvu. Z rozhodnutí městského soudu přitom zřetelně vyplývá, že tento soud nepodmiňoval podmíněné propuštění stěžovatele dosažením kázeňské odměny v průběhu dosavadního výkonu trestu, jak tvrdí stěžovatel, ale že absence této odměny a nevytvoření si podmínek pro přeřazení do mírnější skupiny vnitřní diferenciace představují jeden z důvodů, proč nelze dovodit polepšení stěžovatele.
21. Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit v názoru, že obvodní soud pochybil, když napadeným usnesením zamítl jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, a to s odkazem na §331 odst. 1 trestního řádu, tedy proto, že stěžovatel tuto žádost podal před uplynutím lhůty šesti měsíců od zamítavého rozhodnutí o jeho předchozí žádosti o podmíněné propuštění. Citované ustanovení trestního řádu uvádí, že byla-li žádost odsouzeného o podmíněné propuštění zamítnuta, může ji odsouzený opakovat teprve po uplynutí šesti měsíců od zamítavého rozhodnutí, ledaže by žádost byla zamítnuta jen proto, že dosud neuplynula lhůta stanovená v zákoně pro podmíněné propuštění. Toto ustanovení nerozlišuje mezi žádostí o podmíněné propuštění podle §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a žádostí o podmíněné propuštění podle písm. b) téhož ustanovení, takže obvodní soud správně dovodil, že je nutné je aplikovat i v situaci, kdy se původní žádost o podmíněné propuštění opírala o §88 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku a žádost nová o §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Protože první žádost stěžovatele o podmíněné propuštění nebyla zamítnuta pro předčasnost, ale pro nesplnění dalšího ze zákonných předpokladů (viz výše), musel obvodní soud z §331 odst. 1 trestního řádu vycházet.
22. Ústavní soud konečně nemá co vytknout ani úvahám městského soudu, z nichž vycházelo napadené usnesení ze dne 11. 10. 2017 sp. zn. 6 To 418/2017. Závěr tohoto soudu, že v případě podání opětovné žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody před uplynutím šestiměsíční lhůty od zamítnutí předchozí žádosti o podmíněné propuštění je třeba pouze odsouzeného přípisem poučit podle §331 odst. 1 trestního řádu a o jeho žádosti nerozhodovat, zcela koresponduje s konstantní judikaturou, kterou městský soud v napadeném usnesení citoval. Ústavní soud tento právní názor shledává ústavněprávně konformní. Jestliže přitom městský soud v Praze z tohoto důvodu na základě stížnosti stěžovatele proti napadenému usnesení obvodního soudu pouze toto usnesení zrušil, nijak tím nezhoršil postavení stěžovatele, tudíž nepostupoval v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius.
23. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. S ohledem na závěr o neopodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatele na přednostní projednání věci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu