ECLI:CZ:US:2018:3.US.2688.18.1
sp. zn. III. ÚS 2688/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů J. D., J. D. a nezletilého F. D., zastoupených JUDr. Václavem Vlkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2018 č. j. 20 Cdo 501/2018-164 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2017 č. j. 23 Co 183, 184/2017-110, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2017 č. j. 23 Co 183, 184/2017-114, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, sídlem Sněmovní 176/4, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali, aby byla zrušena usnesení Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť jsou názoru, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená v čl. 2 odst. 2, v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelé ke skutkovému základu věci uvedli, že vedlejší účastnice shledala zemřelého prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu F. D. vinným spácháním přestupku ve věci kontroly a uložila mu pokutu ve výši 50 000 Kč. Dle stěžovatelů zemřelý F. D. pokutu zaplatil, ale posléze se mu povedlo dosáhnout zrušení rozhodnutí o jejím uložení. Za jeho života mu zaplacená pokuta nebyla nikdy vrácena a po jeho smrti se jeho rodina (tj. stěžovatelé) dle vlastního vyjádření právními prostředky snaží dosáhnout vrácení částky zaplacené na pokutě.
3. Z předložených podkladů se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") pověřil soudního exekutora k provedení exekuce k uspokojení pohledávky stěžovatelů na nepeněžité plnění dle pravomocného rozsudku městského soudu ze dne 23. 3. 2016 č. j. 9 A 48/2015-98 vydaného ve správním soudnictví, dle něhož byla vedlejší účastnice řízení povinna rozhodnout o žádosti stěžovatelů ze dne 13. 11. 2014 o vrácení přeplatku na pokutě do 30 dnů od právní moci rozsudku, která nastala dne 26. 4. 2016. Obvodní soud usnesením ze dne 9. 12. 2016 č. j. 49 EXE 1687/2016-61 tuto exekuci zastavil, neboť zjistil, že vedlejší účastnice ještě před zahájením exekuce rozhodla o žádosti stěžovatelů o vrácení přeplatku. Učinila tak dle obvodního soudu usnesením svého kontrolního výboru ze dne 3. 6. 2016, v němž uvedla, že žádost o vrácení přeplatku nelze věcně projednat pro nepřípustnost právního nástupnictví stěžovatelů v oblasti správního trestání.
4. Městský soud usnesením, které je napadeno ústavní stížností, na základě odvolání stěžovatelů potvrdil usnesení obvodního soudu ve výroku o zastavení exekuce. Exekuce se týkala vymožení výkonu rozhodnutí správního soudu o žalobě proti nečinnosti správního orgánu (§79 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů), dle něhož byla vedlejší účastnice v postavení správního orgánu povinna vydat rozhodnutí. V řízení o žalobě proti nečinnosti správního orgánu není soud oprávněn zavázat správní orgán k vydání rozhodnutí konkrétního obsahu, nemůže tedy správnímu orgánu uložit ani to, aby vydané rozhodnutí mělo meritorní, a nikoli procesní povahu. Povinnost vydat správní rozhodnutí správní orgán splní nejen tím, že vydá meritorní rozhodnutí, ale i tím, že vydá procesní rozhodnutí, jímž se řízení končí. Městský soud se ztotožnil s tím, že vedlejší účastnice usnesením ze dne 3. 6. 2016 splnila svou povinnost rozhodnout o žádosti o vrácení přeplatku.
5. Nejvyšší soud zamítl dovolání proti výše rekapitulovanému usnesení městského soudu. Ztotožnil se se závěrem, že v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu správní soud neurčuje správnímu orgánu, jakým způsobem má rozhodnout, ale pouze hodnotí, zda je správní orgán povinen vydat rozhodnutí, jímž se řízení končí. Za správné tak označil hodnocení městského soudu o možnosti splnit povinnost vydat rozhodnutí nejen vydáním meritorního, ale i procesního rozhodnutí, jímž se řízení končí. Proti případným nedostatkům či nezákonnosti vydaného rozhodnutí, jímž se řízení končí, se mohou jeho adresáti bránit prostředky správního práva procesního, nikoli podáním exekučního návrhu na splnění povinnosti rozhodnutí vydat. Nejvyšší soud doplnil, že usnesení vedlejší účastnice ze dne 3. 6. 2016 nebylo ani nicotné, plynulo z něj totiž, o čem a vůči komu správní orgán rozhodl, jakož i to, že považoval tímto usnesením věc za uzavřenou s výsledkem, že žádost nebyla vyslyšena.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé poukázali na rozsudek městského soudu ze dne 23. 3. 2016 č. j. 9 A 48/2015-98 vydaný ve správním soudnictví, jímž bylo vedlejší účastnici uloženo rozhodnout o jejich žádosti. V usnesení vedlejší účastnice, jímž bylo dle civilních soudů o žádosti rozhodnuto, chybí jakýkoli z možných výroků rozhodnutí o žádosti, základní identifikace účastníků a adresáta rozhodnutí, odůvodnění, poučení o opravných prostředcích, jakož i údaj o doručení komukoli jinému než předsedovi vedlejší účastnice. Stěžovatelé tak mají za to, že o jejich žádosti rozhodnuto dosud nebylo a ani pokuta vrácena nebyla.
7. Ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí stěžovatelé označili za extrémně formální. Rozsudek správního soudu, který poskytuje ochranu před nečinností správního orgánu, musí být účinným prostředkem ochrany práv. Smyslem exekuce takového rozsudku je donutit správní orgán, aby upustil od své protiprávní nečinnosti. Stěžovatelé připustili, že formálně může být povinnost správního orgánu vydat rozhodnutí splněna i vydáním nesprávného či vadného rozhodnutí. Nelze však připustit, aby mohl svou povinnost správní orgán splnit jiným než zákonem předvídaným rozhodnutím. Povinnost vydat rozhodnutí nelze splnit aktem, u něhož pro nedostatek náležitostí nelze seznat, že jde o správní rozhodnutí. Usnesení vedlejší účastnice není rozhodnutí, které zákon předvídá, neobsahuje ani žádný ze zákonem předvídaných výroků. Jde pouze o deklaraci vedlejší účastnice, že svou povinnost nesplní.
8. Napadená rozhodnutí civilních soudů stěžovatelé označili za hrubě nespravedlivá, jelikož jim byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení vedlejší účastnice.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení lze jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Stěžovatelé namítli porušení svého práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve své judikatuře Ústavní soud dovodil, že z čl. 36 odst. 1 Listiny plyne závazek státu, aby v jeho právním systému existoval účinný právní prostředek nápravy umožňující jednotlivci domoci se ochrany svých práv. Z práva na soudní ochranu plyne "právo na soud" a přístup k němu (srov. nález ze dne 15. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 635/18, bod 25. odůvodnění; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz). Ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje jednotlivci možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem, případně před jiným orgánem. Přitom onen postup k ochraně práv jednotlivce již není upraven na úrovni ústavního pořádku, nýbrž v zákonech (čl. 36 odst. 4 Listiny), které kogentně stanoví, jakými konkrétními způsoby a procesními instituty lze právo na soudní a jinou právní ochranu vykonávat. Ústavnímu soudu pak náleží přezkum, zda soudy postupují v souladu s ústavními principy soudního řízení a zda jejich postup nevede k ústavně nepřípustnému odepření spravedlnosti [srov. nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2723/13 (N 185/75 SbNU 59), bod 24. odůvodnění, či nález ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 3106/13 (N 196/75 SbNU 211), bod 9. odůvodnění].
12. Ústavní soud již v minulosti zdůraznil [srov. nález ze dne 25. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 281/04 (N 165/38 SbNU 319), nález ze dne 13. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 1981/17, bod 11. odůvodnění], že účelem právní úpravy náležitostí a podmínek řízení, jež musejí být dodrženy při podání návrhu k soudu, je zajistit řádný chod spravedlnosti a zejména respektování právní jistoty, která je jedním ze základních prvků právního řádu. Uplatněná omezení a výklad však nesmějí omezit přístup jednotlivce k soudům takovým způsobem nebo v takové míře, že by uvedené právo bylo zasaženo v samé své podstatě. Ústavní soud konstatuje, že v českém právním řádu jsou zakomponovány procesní normy, které umožňují obranu proti nečinnosti správního orgánu v podobě nezákonného prodlévání s vydáním rozhodnutí. Nejde přitom o úpravu, která by právo na soudní ochranu zasahovala ve své podstatě, naopak jde o ustanovení, která představují normativní rámec "stanoveného postupu" obrany práv před soudem, jak jej předvídá čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Soudním prostředkem obrany proti nečinnosti správního orgánu je tzv. nečinnostní žaloba dle §79 s. ř. s. a násl. Tuto žalobu lze uplatit za splnění dalších podmínek vyplývajících ze soudního řádu správního k ochraně před dvěma druhy nečinnosti správního orgánu: jednak nečinnosti správního orgánu v podobě průtahů s vydáním správního rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s., jednak nečinnosti při vydání osvědčení.
14. Charakter správního rozhodnutí podle §65 s. ř. s. a osvědčení podle §79 odst. 1 s. ř. s. je v řadě ohledů odlišný, což má své procesní důsledky. Je-li předmětem žaloby proti nečinnosti vydání osvědčení podle §79 odst. 1 s. ř. s., zabývá se správní soud již během řízení o této žalobě obsahovou stránkou takového aktu a zpravidla správnímu orgánu vymezí (v závislosti na tom, co je mezi stranami sporné), zda vůbec má být osvědčení vydáno a případně, vede-li se spor například o jeho určitý dílčí obsahový aspekt, též jaký obsah musí, anebo naopak nesmí mít dotyčný akt (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2010 č. j. 7 Aps 3/2008-98, č. 2206/2011 Sb. NSS, bod 21.; rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Posuzovaná věc se netýkala nečinnosti s vydáním osvědčení podle §79 odst. 1 s. ř. s., proto není třeba se tomuto osvědčení dále věnovat. Týká se naopak nečinnosti správního orgánu při vydání rozhodnutí. Je-li důvodná žaloba proti nečinnosti, jejímž předmětem je vydání rozhodnutí podle §65 s. ř. s., správní soud ve výroku svého rozsudku uloží správnímu orgánu vydat ve stanovené lhůtě rozhodnutí, aniž by po věcné stránce předurčoval, jakým způsobem má správní orgán rozhodnout (viz zmíněné usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Aps 3/2008-98, č. 2206/2011 Sb. NSS, bod 21. odůvodnění). Věcnou stránku správního rozhodnutí podle §65 s. ř. s. lze totiž podrobit soudnímu přezkumu na základě žaloby proti rozhodnutí ve správním soudnictví, tj. prostřednictvím jiného žalobního typu.
15. Civilní soudy stěžovatelům řádně objasnily, že městský soud rozsudkem ze dne 23. 3. 2016 č. j. 9 A 48/2015-98, kterým ve správním soudnictví vyhověl žalobě stěžovatelů proti nečinnosti, nepředurčil, jaký obsah má mít správní rozhodnutí, jež byla vedlejší účastnice povinna vydat. Rozebral, že povinnost uloženou tímto rozsudkem vedlejší účastnice může v obecné rovině splnit jakýmkoli rozhodnutím, jímž se řízení o žádosti končí (ať půjde o procesní, anebo meritorní rozhodnutí). Proti tomuto výkladu nelze mít z ústavního hlediska výhrady. Ústavní soud konstatuje, že náhled městského soudu i Nejvyššího soudu přesně odpovídal tomu, jak judikatura správních soudů nahlíží na povinnost vydat rozhodnutí uloženou dle §81 odst. 2 s. ř. s. v řízení o žalobě proti nečinnosti. Z hlediska ústavního práva je podstatné, že je vždy zajištěn prostředek ochrany práv, který se dotčené osobě nabízí. Žaloba proti nečinnosti je namístě v případě, že správní orgán v rozporu s právními předpisy prodlévá s vydáním rozhodnutí, a žaloba proti rozhodnutí je pak namístě, bylo-li již rozhodnutí vydáno a jeho adresát se domnívá, že ho rozhodnutí protiprávně zasáhlo. Pro případ, že správní orgán odmítá respektovat pravomocný a vykonatelný rozsudek správního soudu, který mu v řízení o žalobě proti nečinnosti uložil vydat rozhodnutí, se může oprávněný domoci výkonu rozsudku správního soudu. Městský soud a Nejvyšší soud stěžovatelkám přitom dostatečně podrobně vysvětlily, že z hlediska řízení o výkonu rozhodnutí správního soudu o žalobě proti nečinnosti je určující, zda správní orgán vydal rozhodnutí, které dle rozsudku správního soudu vydat měl. Nelze však při výkonu rozhodnutí správního soudu o žalobě proti nečinnosti zkoumat zákonnost vydaného správního rozhodnutí, protože by si exekuční soud bez zákonné opory, a tedy v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, přisvojoval pravomoc správního soudu.
16. S ohledem na námitky v ústavní stížnosti je nutné zmínit, že soudní ochrana je zajištěna i v případě, že správní orgán vydá správní rozhodnutí, které trpí nejzávažnějšími vadami, jež způsobují jeho nicotnost.
17. Nicotné rozhodnutí není schopno vyvolat veřejnoprávní účinky a vůbec jej nelze za rozhodnutí správního orgánu považovat. Zatímco v případě vad, které nezpůsobují nicotnost, se uplatní presumpce platnosti a správnosti správních aktů, tj. na rozhodnutí se hledí jako na rozhodnutí existující a způsobilé vyvolávat příslušné právní důsledky, není-li předepsaným způsobem zrušeno či prohlášeno za neplatné, tak v případě nicotných správních rozhodnutí se ani tato zásada neuplatní a na nicotné rozhodnutí se vždy hledí jako na neexistující, zdánlivé, nezakládající žádné právní následky, a proto nemusí být respektováno a veřejnou mocí dokonce ani nesmí být vynucováno [srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2013 č. j. 7 As 100/2010-65 (č. 2837/2013 Sb. NSS), body 29 a 32]. Ústavní soud dodává, že vydáním nicotného (tj. neexistujícího) rozhodnutí se správní orgán nezbaví své povinnosti vydat rozhodnutí ve stanovené lhůtě, která mu byla uložena správním soudem dle §81 odst. 2 s. ř. s. Samotné vydání nicotného rozhodnutí proto není překážkou provedení výkonu rozsudku správního soudu, který správnímu orgánu uložil vydat konkrétně určené správní rozhodnutí. Nicotnost správního aktu (na rozdíl od jeho věcné správnosti) je soud i v občanském soudním řízení oprávněn zkoumat jako otázku předběžnou (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2002 sp. zn. 22 Cdo 148/2001, případně jeho usnesení ze dne 29. 10. 2008 sp. zn. 26 Cdo 5102/2007 a ze dne 23. 9. 2014 sp. zn. 30 Cdo 1200/2014; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z www.nsoud.cz).
18. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí vyhodnotil, že rozhodnutí vedlejší účastnice ze dne 3. 6. 2016 není nicotné, jelikož bylo vydáno ve formě usnesení a plyne z něj, o čem a jak správní orgán rozhodl, jakož i to, že tímto usnesením pokládá věc za uzavřenou s výsledkem, že žádost stěžovatelů nebyla vyslyšena. V tomto usnesení vedlejší účastnice rozhodla, že žádost stěžovatelů ze dne 13. 11. 2014 o vrácení přeplatku na pokutě ve výši 50 000 Kč nelze věcně projednat pro nepřípustnost právního nástupnictví v oblasti správního trestání. Ústavní soud nespatřuje v daném hodnocení Nejvyššího soudu porušení základních práv či svobod stěžovatelů. Jde o plně odůvodněný závěr, který se nevzpírá zákonné úpravě nicotnosti rozhodnutí [srov. §105 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen "daňový řád"); městský soud v rozsudku ze dne 23. 3. 2016 č. j. 9 A 48/2015-98, kterým vedlejší účastnici uložil vydat rozhodnutí o žádosti stěžovatelů, objasnil, proč na řízení o dané žádosti dopadá daňový řád].
19. Stěžovatelé v ústavní stížnosti zopakovali svou dovolací námitku, že usnesení vedlejší účastnice neobsahuje odůvodnění, poučení o opravných prostředcích ani žádný z možných výroků, které připouští právní úprava. Tuto námitku řádně vypořádal již Nejvyšší soud konstatováním, že jde o námitky procedurálních nedostatků rozhodnutí, tj. námitky nezákonnosti rozhodnutí, nikoli o důvod nicotnosti rozhodnutí. Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší soud svým hodnocením vybočil z mezí ústavnosti. Chybějící poučení nezpůsobuje nicotnost rozhodnutí, ale jde o nezákonnost, s níž zákon spojuje zvláštní následek v podobě delší lhůty k podání odvolání (srov. §110 odst. 1 daňového řádu). Nedostatky odůvodnění či jeho naprostá absence nezpůsobuje nicotnost, ale jde o nezákonnost tam, kde zákon odůvodnění vyžaduje. K charakteru vad vztahujících se k výroku správního rozhodnutí a způsobujících nicotnost lze poukázat na §105 odst. 2 písm. b) daňového řádu, dle něhož je rozhodnutí nicotné, trpí-li vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným. Ústavní soud nemá z hlediska ústavnosti výhrad proti hodnocení Nejvyššího soudu, že usnesení vedlejší účastnice právě uvedenými vadami způsobujícími nicotnost netrpí. Za právně či fakticky neuskutečnitelné důvodová zpráva k daňovému řádu a právní nauka označuje rozhodnutí, která požadují protiprávní plnění či plnění trestné nebo absolutně nemožné, což zjevně není případ posuzovaného usnesení vedlejší účastnice (srov. sněmovní tisk Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky č. 685/0, část č. 2/4 z 5. volební období, 2006-2010, dostupný z www.psp.cz; či Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, marg. č. 270).
20. Stěžovatelé dále namítli, že usnesení vedlejší účastnice neobsahuje údaje o účastnících a doručení komukoli jinému než předsedovi Poslanecké sněmovny. Ani tyto námitky nesvědčí o nicotnosti správního rozhodnutí v posuzované věci. O tom, jaké žádosti se týká, usnesení vedlejší účastnice ze dne 3. 6. 2016, nemohly vznikat pochybnosti s ohledem na její specifikaci obsahem (žádost o vrácení přeplatku na pokutě ve výši 50 000 Kč) a též výslovným odkazem na to, že ji podaly osoby vystupující jako žalobci v řízení zakončeném rozsudkem městského soudu sp. zn. 9 A 48/2015. Adresáti rozhodnutí tak nebyli v usnesení vedlejší účastnice určeni výslovným uvedením svých jmen a příjmení, nicméně z daného usnesení jasně plyne, že jde o žalobce v řízení zakončeném rozsudkem městského soudu sp. zn. 9 A 48/2015, šlo tedy přesně určit, o koho jde. (K tomu srov. Frumarová, K. Nicotnost správního rozhodnutí. Praha: Leges. 2014, s. 221, kde se uvádí, že "nicotnost nebudou působit takové vady v identifikaci účastníků, kdy i přes tuto ‚vadnost' bude v dané věci zřejmé a z rozhodnutí seznatelné, o jakých účastnicích bylo rozhodováno".)
21. Stěžovatelé v ústavní stížnosti stručně namítli, že za hrubě nespravedlivé považují rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, které mají hradit vedlejší účastnici. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jak Nejvyšší správní soud, tak městský soud rozhodly, že k náhradě nákladů jsou povinni jen zletilí stěžovatelé, nikoli nezletilý stěžovatel, u něhož shledaly důvody hodné zvláštního zřetele pro to, aby ve vztahu k němu nebylo vedlejší účastnici přiznáno právo na náhradu nákladů. Dále poznamenává, že soudy vůči zletilým stěžovatelům rozhodly na základě úspěchu ve věci, na čemž nic hrubě nespravedlivého, potažmo protiústavního, neshledal.
22. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, odmítl jejich ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu