ECLI:CZ:US:2018:3.US.2731.17.1
sp. zn. III. ÚS 2731/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., t. č. ve Vazební věznici Ostrava, zastoupeného Mgr. Kateřinou Šímovou, advokátkou, sídlem 28. října 2663/150, Ostrava, proti usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 26. 6. 2017 č. j. 2 NZT 44/2016-132 a usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 2. 12. 2016 č. j. NCOZ-1118-2156/TČ-2016-417704, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, jako účastníků řízení, a H. K., L. O., V. P., B. M., J. J., M. P., R. K., J. V., J. K.,J. L., M. H., K. H., I. H., K. Š., M. P., A. Z., R. M., J. P., J. P., M. V., S. M. Š. a P. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 8 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že napadeným usnesením Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "policejní orgán") bylo po předchozím souhlasu státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci proti stěžovateli a dalším osobám zahájeno trestní stíhání pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 trestního zákoníku a pro zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 trestního zákoníku.
3. Stěžovatel usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání napadl stížností, kterou státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen "státní zástupce") napadeným usnesením jako nedůvodnou dle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že ho policejní orgán stíhá jinak, než z důvodů a způsobem, které stanoví zákon, neboť jednání, za které je stíhán, není trestným činem. Policejní orgán podle jeho názoru v napadeném usnesení nedokázal vyjádřit naplnění zákonných znaků skutkových podstat trestných činů, pro něž bylo zahájeno trestní stíhání, a to včetně znaků objektivní i subjektivní stránky. Státní zástupce pak podle tvrzení stěžovatele pouze formalisticky obhajoval vadný postup policejního orgánu. Poukazuje na předchozí rozhodnutí Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 14. 1. 2016, se kterým je napadené usnesení státního zástupce v příkrém rozporu.
5. Napadeným usnesením policejní orgán podle stěžovatele dále porušil zásadu ne bis in idem. V této souvislosti uvádí, že rozsudkem Okresního soudu v Teplicích (dále jen "okresní soud") ze dne 22. 12. 2014 č. j. 6 T 149/2014-1222 bylo zastaveno jeho trestní stíhání pro totožný skutek, pro jaký policejní orgán v nyní projednávané věci trestní stíhání zahájil.
6. Policejní orgán měl prostřednictvím analogie v neprospěch stěžovatele aplikovat právo extenzivním způsobem, neboť třeba i neodůvodněné navýšení ceny reklamního produktu představuje obchodní činnost a nemůže být považováno za trestný čin, jelikož takové jednání nemůže způsobit zkreslení nebo nepravdivost daňového přiznání. Následně podrobně rozebírá předmětné jednání s cílem vyvrátit, že by mohlo naplňovat znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 trestního zákoníku.
7. Podle stěžovatele v napadeném rozhodnutí policejního orgánu dále absentuje vymezení základních skutkových okolností, ze kterých by bylo možné dovodit skutečnosti nasvědčující úmyslu stěžovatele působit v organizované zločinecké skupině zaměřené na soustavné páchání daňové trestné činnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud, vycházeje ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, se ve svém rozhodování řídí zásadou zdrženlivosti. Tuto zásadu uplatňuje o to důrazněji vůči řízením, v nichž doposud nebylo příslušným orgánem meritorně rozhodnuto. Do přípravného řízení v rámci trestního procesu proto Ústavní soud zasahuje zcela mimořádně, a to pouze za účelem nápravy extrémních vybočení z rámce zákonnosti, majících zpravidla za následek porušení ústavně zaručených práv. Jinak ponechává na orgánech činných v trestním řízení, aby se v dalším průběhu tohoto řízení s namítaným porušením práv obviněného vypořádaly.
10. Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoli po věcné stránce přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Toto rozhodnutí má ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 693/06 (U 14/43 SbNU 655) nebo ze dne 6. 6. 2013 sp. zn. II. ÚS 1465/13]. Smysl usnesení o zahájení trestního stíhání nespočívá ve vyřešení všech sporných skutkových a právních otázek, jeho vydáním není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení, což se týká i právního posouzení stíhaného skutku. Ústavnímu soudu přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně po ukončení řízení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 5. 1999 sp. zn. III. ÚS 539/98, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
11. Ústavní soud musí nejprve odmítnout námitku stěžovatele, že zahájením jeho trestního stíhání došlo k porušení zásady ne bis in idem. Rozsudkem okresního soudu ze dne 22. 12. 2014 č. j. 6 T 149/2014-1222, na který stěžovatel poukazuje a který měl Ústavní soud k dispozici v souvislosti s jinými jeho ústavními stížnostmi, byl stěžovatel uznán vinným pro přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 trestního zákoníku, zločin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku a přečin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §348 odst. 1 trestního zákoníku. Již z této právní kvalifikace je zřejmé, že šlo o naprosto odlišný skutek, než pro který je stěžovatel stíhán v nyní posuzovaném případě. Uvedený rozsudek okresního soudu navíc neobsahuje žádný výrok o zastavení trestního stíhání. Jestliže tedy stěžovatel uvedl, že uvedeným rozsudkem došlo k zastavení jeho stíhání pro totožný skutek, jde o zcela nepravdivé tvrzení.
12. Ústavní soud dále nesdílí přesvědčení stěžovatele, že policejní orgán v napadeném usnesení nedostatečně vyjádřil, resp. neodůvodnil naplnění zákonných znaků skutkových podstat trestných činů, pro něž bylo zahájeno trestní stíhání. Je třeba uvést, že stíhání bylo zahájeno pro poměrně složitou a rozsáhlou daňovou trestnou činnost, na níž se měl podílet větší počet osob. Policejní orgán přesto v napadeném usnesení dokázal podrobně popsat mechanismus, jakým se měl stěžovatel s dalšími osobami podílet na zkrácení daně.
13. Ústavní soud nepovažuje za potřebné ani účelné opakovat všechny podstatné prvky stíhané trestné činnosti, mechanismus krácení daně ani způsob zapojení stěžovatele do této trestné činnosti. V podrobnostech proto odkazuje prvotně na str. 263 až 280 napadeného usnesení policejního orgánu, kde je popsán způsob provádění předmětné trestné činnosti a důvody, které vedly k zahájení trestního stíhání. Dále Ústavní soud odkazuje na str. 303 až 319 napadeného usnesení policejního orgánu, kde je vysvětlen způsob zapojení stěžovatele do trestné činnosti a kde jsou uvedeny důkazy a úvahy, z nichž je dovozována existence podezření na spáchání trestné činnosti stěžovatelem.
14. Zdůraznit lze zejména pasáž na str. 315 až 316 napadeného usnesení policejního orgánu, kde je přehledně shrnuto trestně relevantní jednání stěžovatele, které je mu kladeno za vinu, a důkazy, o něž se skutkové závěry policejního orgánu opírají. Ústavní soud konstatuje, že z uvedených pasáží usnesení policejního orgánu je spolehlivě zjistitelné, jakým způsobem se měl stěžovatel podílet na naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 trestního zákoníku, a bez obtíží lze z nich dovodit i naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu.
15. Orgány činné v trestním řízení se podle Ústavního soudu nedopustily žádného excesu ani při právní kvalifikaci stíhaného jednání. Jak již bylo uvedeno, policejní orgán v napadeném usnesení podrobně popsal mechanismus, jakým měl stěžovatel společně s dalšími osobami uskutečňovat krácení daně z přidané hodnoty a daně z příjmu právnických osob, přičemž uskutečňované obchodní transakce dle zjištění policejního orgánu neměly nic společného s běžnou podnikatelskou činností a jejich jediným cílem bylo dosažení prospěchu cestou krácení daní. Závěr, že skutek, pro nějž bylo zahájeno trestní stíhání, vykazuje znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, se za daných okolností nejeví jako nelogický.
16. Obdobné konstatování je pak třeba učinit i k závěru orgánů činných v trestním řízení, že předmětná trestná činnost byla páchána v rámci organizované zločinecké skupiny. Tento závěr se jeví jako opodstatněný zejména vzhledem k většímu množství osob zapojených do této trestné činnosti a koordinovanosti a sofistikovanosti jejich činnosti. V podrobnostech lze odkázat na shrnutí těchto úvah obsažené v napadeném usnesení státního zástupce na str. 33.
17. Ústavní soud konečně neshledal žádné vady ani v napadeném usnesení státního zástupce. Ten se v tomto usnesení dostatečně a racionálně vypořádal se všemi relevantními námitkami stěžovatele, přičemž přehledně shrnul hlavní poznatky, z nichž vyplývá důvodnost podezření ze spáchání trestné činnosti stěžovatelem. Ústavní soud má za to, že napadené usnesení státního zástupce není v příkrém rozporu s jeho dřívějším rozhodnutím ze dne 14. 1. 2016 (jehož podstatný obsah je zachycen na str. 267 napadeného usnesení policejního orgánu), jak tvrdí stěžovatel. V tomto svém dřívějším usnesení státní zástupce vytýkal policejnímu orgánu (zkráceně vyjádřeno) nedostatečné vymezení skutkových okolností, z nichž by bylo možné dovodit naplnění objektivních znaků zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Jestliže v napadeném usnesení dospěl státní zástupce k závěru, že tyto vady se již v napadeném usnesení policejního orgánu neobjevují, nepředstavuje to žádnou zásadní a překvapivou změnu jeho postoje při posuzování stíhaného jednání.
18. Ústavní soud tedy shrnuje, že napadená usnesení s dostatečnou přesností popisují rozhodné skutečnosti, z nichž vyplývá podezření vůči stěžovateli ze spáchání stíhaných trestných činů. Skutkové i právní závěry orgány činné v trestním řízení odůvodnily řádně a adekvátně s ohledem na skutečnost, že se trestní řízení vedené proti stěžovateli nachází doposud ve své počáteční fázi. Ústavní soud připomíná, že řešení některých sporných otázek, jako je například právní kvalifikace stíhaného jednání, může být předmětem podrobného zkoumání v dalším průběhu trestního řízení.
19. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu