ECLI:CZ:US:2018:3.US.2769.18.1
sp. zn. III. ÚS 2769/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Zuzaňákové, zastoupené JUDr. Darinou Šustkovou, advokátkou, sídlem Divadelní 946/9, Nový Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2018 č. j. 22 Cdo 5962/2017-265, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. května 2017 č. j. 57 Co 132/2013-223 a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 25. října 2012 č. j. 14 C 150/2012-42, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, a Bc. Pavly Poledníkové a Ing. Stanislava Mrvíka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů tvrdíc, že soudy zásadně porušily její právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle č. 36 odst. 1 Listiny a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatelka se žalobou v roce 2012 domáhala určení vlastnického práva k pozemku parc. č. X1 v katastrálním území Kujavy. Uváděla, že byť při sepisování darovací smlouvy ze dne 30. 8. 1985 s jejími rodiči došlo k omylu a předmětný pozemek ve smlouvě nebyl uveden (pozn. podle smlouvy byl předmětem daru pozemek parc. č. X2 díl 1 a díl 2), ona ho se svojí rodinou celou dobu užívala v dobré víře jako své vlastnictví. Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 25. 10. 2012 č. j. 14 C 150/2012-42 žalobu zamítl se závěrem, že stěžovatelka nesplnila zákonné předpoklady pro vydržení.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání a v další fázi řízení Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") nejprve dvakrát rozsudek okresního soudu změnil a žalobě vyhověl; v obou případech byly jeho rozsudky Nejvyšším soudem zrušeny (ve druhém rozsudku Nejvyšší soud zdůraznil, že je třeba rozlišit dva případy vydržení vlastnického práva k pozemku, a to k pozemku, jehož držby se držitel chopil v objektivní dobré víře, že jej nabyl na základě nabývacího titulu, či k části pozemku, kdy se držitel mýlí o průběhu vlastnické hranice). Poté krajský soud v pořadí třetím rozsudkem ze dne 23. 5. 2017 č. j. 57 Co 132/2013-223 rozsudek okresního soudu potvrdil s odůvodněním (stručně vyjádřeno), že předpoklady pro vydržení vlastnického práva stěžovatelkou nebyly splněny, protože se nemohla chopit držby v objektivní dobré víře na základě darovací smlouvy, v níž pozemek nebyl uveden, a nemohla vydržet vlastnické právo k předmětnému pozemku ani z toho důvodu, že se mýlila o průběhu vlastnické hranice.
4. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 5. 2018 č. j. 22 Cdo 5962/2017-265 odmítl, neboť ho neshledal přípustným, protože rozsudek krajského soudu je v souladu s jeho judikaturou a není ani v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2576/10 (N 87/61 SbNu 345). V odůvodnění (str. 3 až 7) se podrobně zaměřil na předpoklady vydržení (s odkazy na četnou judikaturu) a uzavřel, že závěry krajského soudu v dovolacím přezkumu obstojí, neboť jeho úvahu o absenci dobré víry stěžovatelky nelze považovat za nepřiměřenou. Konkrétně zdůraznil, že krajský soud správně přihlédl k okolnostem, které je třeba v podobné situaci zkoumat - zda byla stěžovatelka zapsána do katastru nemovitostí jako vlastnice předmětného pozemku, zda platila za předmětný pozemek daň z nemovitostí, co vyplývalo z podkladů při uzavření smlouvy apod., a připomenul, že praxe Nejvyššího soudu připouští v takových případech vydržení toliko výjimečně.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. K porušení stěžovatelčiných základních práv (bod 1.) mělo dojít tím, že soudy přílišně formalisticky a nespravedlivě posoudily její věc, neposoudily skutková zjištění vyšlá najevo ve svém souhrnu a v úplnosti a nesprávně posoudily její dobrou víru, když nevzaly v úvahu všechny relevantní okolnosti a došly tak k nespravedlivému výsledku.
6. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že nesprávně posoudil její dobrou víru a omluvitelnost omylu ve vztahu k vlastnictví předmětného pozemku. S obecnými soudy nesouhlasí v závěru, že z darovací smlouvy plyne zřejmý úmysl dárců převést na ni jen jediný pozemek, když předmětný pozemek je pouze úzkým pruhem země, navíc oddělený zdí od ostatních pozemků dárců. Tvrdí, že nemohla zjistit rozdíl mezi označením pozemku parc. č. X2 díl 2 a označením pozemku parc. č. X1, nesouhlasí s názorem krajského soudu, že mohla nahlédnutím do evidence nemovitostí, případně porovnáním s výpisem z evidence nemovitostí, zjistit skutečný stav věci, vyjadřuje názor, že o existenci její dobré víry svědčí i nikým nerušený výkon práva po zákonem stanovenou dobu a oprávněná držba se podle ní nemusí nutně opírat o existující právní důvod, postačí existence domnělého právního důvodu. Připomíná, že na předmětném pozemku v roce 1997 postavila hospodářskou budovu, že pozemek náleží k jejímu rodinnému domu, který stojí na pozemku parc. č. X2, a přes něj vede k domu jediná přístupová cesta.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Po přezkoumání stěžovatelčiny věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť neshledal základní předpoklad opodstatněnosti individuální ústavní stížnosti, jímž je existence zásahu do jejích základních práv nebo svobod.
10. Ústavní soud se - v souladu se svojí působností (bod 7.) - ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaném porušení jejích základních práv, zejména práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, a konstatuje, že k jejich porušení napadenými rozhodnutími, ani postupem obecných soudů předcházejícímu jejich vydání, nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly soudy v hodnocení, zda byly naplněny předpoklady vydržení vlastnického práva k individualizovanému pozemku, přičemž její námitky byly již v řízení před nimi posuzovány. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je tak pouhou polemikou se závěry obecných soudů. Ústavní soud přitom shledal, že důvody, pro které okresní soud a posléze i krajský soud rozhodly o zamítnutí žaloby (následně je Nejvyšší soud neshledal zjevně nepřiměřenými), s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na napadené rozsudky (i na usnesení Nejvyššího soudu) odkazuje a konstatuje, že obecné soudy se předpoklady vydržení (dle tehdy platné právní úpravy), jako mimořádného a originárního způsobu nabytí vlastnického práva, zevrubně zabývaly. Přijatému právnímu závěru o jejich nenaplnění nelze - z ústavněprávního pohledu - nic vytknout. A to zvlášť v situaci, kdy jde o vydržení vlastnického práva k nemovité věci podléhající evidenci ve veřejném seznamu, tj. usucapio contra tabulas, což má nepochybný vliv na objektivizaci dobré víry ("se zřetelem ke všem okolnostem" - viz §130 odst. 1 obč. zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013) a limituje prostor pro uplatnění tzv. omluvitelného omylu.
11. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu