ECLI:CZ:US:2018:3.US.28.18.1
sp. zn. III. ÚS 28/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Davida Čerstvého, zastoupeného Mgr. Martinou Pekárkovou, advokátkou, sídlem Nebušická 709, Horoměřice, proti výrokům I., III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. listopadu 2017 č. j. 21 Co 111/2017-181, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Mgr. Jaroslava Homoly, soudního exekutora Exekutorského úřadu Brno-město, sídlem Hlinky 41/104, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků rozsudku s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny. Současně navrhl, aby České republice byla uložena povinnost uhradit mu náklady řízení o ústavní stížnosti.
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se návrhem podaným dne 1. 10. 2012 u vedlejšího účastníka domáhal vyškrtnutí věcí ze soupisu pořízeného v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. EXE 2794/12 ve prospěch oprávněné Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra České republiky (dále jen "oprávněná") k uspokojení její pohledávky vůči povinnému (již zesnulému) Antonínu Krčálovi. Vedlejší účastník stěžovatelovu návrhu nevyhověl, proto stěžovatel podal u Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud") proti oprávněné a vedlejšímu účastníkovi excindační žalobu a současně navrhl, aby vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost nahradit škodu způsobenou neoprávněným soupisem věcí spočívající v peněžitém plnění a uvedením do předchozího stavu a povinnost nahradit náklady řízení. Výrokem I. rozsudku okresního soudu ze dne 18. 9. 2013 č. j. 4 C 125/2012-51 bylo excindačnímu návrhu stěžovatele vyhověno, výrokem III. byl zamítnut jeho návrh na náhradu škody a výrokem V. byla stěžovateli uložena povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 6 190,40 Kč. Proti výrokům III. a V. podal stěžovatel odvolání, na jehož základě byly tyto výroky rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 27. 2. 2015 č. j. 21 Co 548/2013-67 zrušeny. Poté okresní soud usnesením ze dne 26. 8. 2015 č. j. 4 C 125/2012-89 žalobu na náhradu škody spočívající v peněžitém plnění odmítl; toto usnesení bylo následně usnesením krajského soudu ze dne 5. 8. 2016 č. j. 21 Co 251/2015-97 změněno tak, že žaloba se v rozsahu náhrady škody spočívající v zaplacení soudních poplatků, poštovného a jízdného k soudu neodmítá. V části o odmítnutí žaloby na uložení povinnosti nahradit škodu za ušlý výdělek a rozdíl ve spotřebě pohonných hmot bylo usnesení okresního soudu zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení; k tomu krajský soud uvedl, že žaloba není projednatelná, avšak stěžovatel nebyl řádně poučen podle §43 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Usnesením ze dne 15. 9. 2016 č. j. 4 C 125/2012-102 okresní soud vyzval stěžovatele k doplnění skutkových tvrzení tak, aby bylo zřejmé, v jakém rozsahu mu ušel výdělek a z jakého důvodu za to odpovídá vedlejší účastník. Stěžovatel měl dále vymezit, za které dny požaduje zaplacení částky 48 Kč a kam a z jakého důvodu v tyto dny cestoval. Ani po podání stěžovatele ze dne 9. 10. 2016 nepovažoval okresní soud návrh na náhradu škody v tomto rozsahu za projednatelný, a proto jej usnesením ze dne 12. 1. 2017 č. j. 4 C 125/2012-108 odmítl. Toto usnesení bylo potvrzeno usnesením krajského soudu ze dne 3. 11. 2017 č. j. 21 Co 280/2017-176.
3. Předmětem řízení zůstal nárok stěžovatele na náhradu škody ve výši 4 670 Kč a uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi dopravit vyloučený motocykl do místa bydliště stěžovatele. Výrokem I. rozsudku okresního soudu ze dne 1. 3. 2017 č. j. 4 C 125/2012-141 byla žaloba na zaplacení částky 4 670 Kč zamítnuta a výrokem II. byla zamítnuta též žaloba na uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi dopravit do místa bydliště stěžovatele vyloučený motocykl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto výrokem III. tak, že stěžovatel je povinen vedlejšímu účastníkovi zaplatit částku 9 305,30 Kč. Okresní soud v odůvodnění uvedl, že vůči soudnímu exekutorovi obecně nelze uplatňovat náklady, které vznikly s podáním vylučovací žaloby, nedošlo-li k porušení pravidel vedení exekuce. Dále uvedl, že z právních předpisů nevyplývá povinnost zajištěné věci vracet zpět na místo soupisu (pozn. předmětné věci byly sepsány v místě bydliště povinného, nikoliv stěžovatele). Okresní soud závěrem zdůraznil, že stěžovatel věděl o dluzích povinného a své věci u něj nemusel nechávat. Při nezbytné míře opatrnosti mohl vylučovacímu sporu předejít.
4. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. V něm uvedl, že soudní exekutor odpovídá za škodu, kterou způsobil v souvislosti s činností podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), a této své odpovědnosti se zprostí, prokáže-li, že škodě nemohlo být zabráněno při vynaložení veškerého úsilí. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní podle stěžovatele leží na soudním exekutorovi. V této souvislosti popisoval okolnosti sepsání jeho věcí vedlejším účastníkem a rovněž procesní nedostatky, k nimž po soupisu a následném podání návrhu na vyškrtnutí věcí došlo. Výrokem I. rozsudku krajského soudu ze dne 7. 11. 2017 č. j. 21 Co 111/2017-181 bylo odvolání stěžovatele proti I. výroku rozsudku okresního soudu odmítnuto, výrokem II. byl II. výrok rozsudku okresního soudu potvrzen a výrokem III. byl III. výrok rozsudku okresního soudu změněn tak, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 14 037,30 Kč. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto výrokem IV. tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi 4 840 Kč. Krajský soud v odůvodnění zdůraznil, že vůči I. výroku rozsudku okresního soudu je odvolání nepřípustné, neboť peněžité plnění nepřesahuje částku 10 000 Kč (viz §202 odst. 2 o. s. ř.). K povinnosti dopravit sepsaný motocykl do místa bydliště stěžovatele krajský soud uvedl, že k soupisu došlo v bydlišti povinného, a proto by vyhovění žalobě neznamenalo obnovení původního stavu. O nákladech řízení rozhodl podle úspěchu ve věci.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel po rekapitulaci průběhu řízení před okresním a krajským soudem vyjadřuje nesouhlas s odmítnutím odvolání proti I. výroku okresního soudu. Tvrdí, že okresní soud ho v rozsudku poučil o možnosti podat odvolání, proto mu krajský soud svým rozhodnutím odňal právo na projednání věci. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu vztahující se k důvěře jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu. Navíc upozorňuje, že uvedený stav byl způsoben svévolným rozdělením předmětu řízení.
6. Ke změně výroku o nákladech řízení před okresním soudem stěžovatel uvádí, že krajský soud nezohlednil délku řízení způsobenou okresním soudem a že v nyní posuzované věci měl být aplikován §143 o. s. ř., příp. §150 o. s. ř. Dále tvrdí, že vedlejší účastník si měl zvolit zástupce z obvodu soudu, který vede řízení, resp. že zástupce vedlejšího účastníka mohl pro dojíždění mezi Brnem a Znojmem používat hromadnou dopravu, když použití osobního automobilu označuje za svévolné zneužití práva na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel závěrem upozornil, že vedlejší účastník nepodal odvolání a přesto v jeho prospěch došlo ke změně nákladového výroku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným rozsudkem dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
10. První část argumentace stěžovatele se koncentruje na nesouhlas s odmítnutím odvolání proti I. výroku rozsudku okresního soudu. Podle §202 odst. 2 o. s. ř. platí, že odvolání není přípustné proti rozsudku, vydanému v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozsudku peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč. Na tomto pravidle nemůže nic změnit ani chybné poučení okresního soudu, neboť v jeho kompetenci není rozšiřovat přípustnost opravných prostředků. Ústavní soud rovněž konstatuje, že stěžovatel byl v řízení před okresním soudem zastoupen advokátkou, jež si nepřípustnosti odvolání proti výroku o peněžitém plnění ve výši 4 670 Kč musela být, jako notoriety, vědoma.
11. K nesouhlasu stěžovatele se změnou výroku rozsudku okresního soudu o nákladech řízení Ústavní soud uvádí, že v této věci nepřicházelo použití §143 o. s. ř. v úvahu, neboť úspěch ve věci zde neměl stěžovatel. Jde-li o požadovanou aplikaci §150 o. s. ř., Ústavní soud shledal, že krajský soud se tímto návrhem stěžovatele řádně zabýval a svůj závěr náležitě zdůvodnil tím, že trvání řízení v délce pěti let bylo rovněž způsobeno samotným stěžovatelem, kterého bylo třeba vyzývat k doplnění žaloby. Krajský soud se také vyjádřil k tvrzení stěžovatele o údajně svévolném užití osobního automobilu; Ústavní soud souhlasí se závěrem, že užívání osobního automobilu právními zástupci je ustálenou praxí a že užívání prostředků hromadné dopravy by se naopak zpravidla promítlo do navýšení ztráty času. Stejně tak v nyní posuzované věci nelze volbu právního zástupce vedlejšího účastníka považovat za svévolnou. Krajský soud rovněž řádně zdůvodnil změnu nákladového výroku, a to původně nesprávným určením tarifní hodnoty.
12. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem krajského soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Nepřiznání náhrady nákladů řízení se odvíjí od výsledku řízení o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu