ECLI:CZ:US:2018:3.US.2815.16.1
sp. zn. III. ÚS 2815/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Jiřiny Schwarzerové, zastoupené Mgr. Petrem Pulcerem, advokátem, sídlem 28. října 3117/61, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. května 2016 č. j. 57 Co 740/2015-83 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. září 2015 č. j. 54 C 42/2012-57, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a JUDr. Stanislava Brtníka, advokáta, sídlem Dr. Šmerala 1626/2, Ostrava - Moravská Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 95 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") ze dne 23. 9. 2015 č. j. 54 C 42/2012-57 byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala toho, aby vedlejšímu účastníkovi jako žalovanému byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 24 178 Kč s příslušenstvím (výrok I.); stěžovatelce byla dále uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení částku 5 808 Kč (výrok II.).
3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 17. 5. 2016 č. j. 57 Co 740/2015-83 byl rozsudek okresního soudu potvrzen (výrok I.) a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech odvolacího řízení částku 2 400 Kč. Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že stěžovatelka by nebyla s dovoláním proti usnesení krajského soudu ze dne 15. 6. 2009 č. j. 42 Co 17/2009-126 úspěšná, neboť žaloba na obnovu řízení byla podána po uplynutí tzv. subjektivní lhůty stanovené v §233 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Ačkoli vedlejší účastník neplnil své povinnosti plynoucí z jeho postavení zástupce stěžovatelky pro dovolací řízení, nelze podle krajského soudu dospět k závěru, že byly splněny podmínky odpovědnosti za škodu dle §24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o advokacii"), konkrétně, že mezi porušením povinností vedlejším účastníkem a tvrzenou škodou existuje příčinná souvislost.
4. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že pro začátek běhu subjektivní lhůty pro podání žaloby na obnovu řízení je dle §233 odst. 1 o. s. ř. významný okamžik, kdy se ten, kdo obnovu navrhuje, dozvěděl o důvodu obnovy nebo jej mohl uplatnit s tím, že běh lhůty neskončí dříve, než uplynou tři měsíce od právní moci rozhodnutí. Ze skutkových zjištění okresního soudu (která nebyla stěžovatelkou v odvolání zpochybněna) krajský soud zjistil, že stěžovatelka v řízení ve věci sp. zn. 16 C 203/2005 dne 7. 6. 2006 předložila okresnímu soudu smlouvu ze dne 28. 3. 1991. V žalobě na obnovu řízení stěžovatelka uvedla, že smlouvu ze dne 28. 3. 1991 nemohla v původním řízení použít, neboť ji získala až dne 1. 6. 2006. Je tedy nesporné, že o důvodu obnovy se dozvěděla dne 1. 6. 2006, a od tohoto data jí běžela tzv. subjektivní lhůta k podání žaloby na obnovu řízení (vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 84 C 338/2003 ve věci žaloby stěžovatelky proti statutárnímu městu Ostrava, Městskému obvodu Ostrava - Jih o zaplacení částky ve výši 2 687 Kč s příslušenstvím). Protože lhůta podle §233 odst. 1 o. s. ř. neskončí před uplynutím tří měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí, tj. 27. 7. 2006, lhůta k podání žaloby na obnovu řízení stěžovatelce uplynula dnem 27. 10. 2006. Podala-li stěžovatelka žalobu na obnovu řízení až dne 5. 2. 2007, žaloba byla podána pozdě. Jelikož podala žalobu na obnovu řízení po uplynutí lhůty dle §233 odst. 1 o. s. ř., nemohla být úspěšná se svým dovoláním u dovolacího soudu bez ohledu na to, zda by vedlejší účastník jako advokát plnil řádně své povinnosti a reagoval na výzvu soudu k odstranění vad dovolání. Krajský soud dále dovodil, že postup advokáta by neměl na výsledek dovolacího řízení žádný vliv, neboť posouzení běhu subjektivní lhůty k podání žaloby na obnovu řízení není právní otázkou, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena nebo která je rozhodována rozdílně. Krajský soud uzavřel, že důvodem upraveným v §233 odst. 1 o. s. ř., pro který lze podat žalobu na obnovu řízení, není okolnost, kdy se účastník řízení dozvěděl o možnosti takový opravný prostředek podat, nýbrž důvody taxativně vymezené v §228 odst. 1 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že otázku úspěchu v rámci dovolacího řízení neměl řešit okresní soud a ani následně krajský soud, ale okresní soud měl postupovat podle §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a tuto otázku měl nechat na posouzení Nejvyššímu soudu a po dobu řízení měl řízení přerušit. Tím, že okresní soud a následně i krajský soud, a nikoliv Nejvyšší soud, přezkoumávaly úspěch či neúspěch dovolání stěžovatelky, došlo k zásahu do práva stěžovatelky na soudní ochranu.
6. Stěžovatelka dále namítá, že otázku úspěchu či neúspěchu jí podaného dovolání, které vedlejší účastník nedoplnil, ačkoli stěžovatelka chtěla (stěžovatelka své podané dovolání nepovažovala za úplné a několika dopisy žádala vedlejšího účastníka o schůzku za účelem doplnění, přičemž vedlejší účastník stěžovatelce nevyhověl), nelze posuzovat jen z hlediska posouzení včasnosti žaloby na obnovu řízení, když stěžovatelka v části II. odst. 4 podání ze dne 15. 12. 2015 nadepsaným "Doplnění žalobních tvrzení žalobkyní" uvedla hmotněprávní a procesní otázky, které by úspěch podaného dovolání v případě jeho řádného doplnění vedlejším účastníkem mohly přivodit. Stěžovatelka v této souvislosti poukázala na otázky, které řeší včasnost podané žaloby na obnovu řízení; v části II. odst. 4 písm. a) podání ze dne 15. 12. 2015 stěžovatelka argumentuje, že do lhůty pro podání žaloby na obnovu řízení, resp. do subjektivní lhůty, kdy se účastník dozvěděl o skutečnosti pro něj příznivé, je nutno zahrnout doručení rozhodnutí o ústavní stížnosti (ve věci zamítnutí žaloby stěžovatelky proti statutárnímu městu Ostrava, Městskému obvodu Ostrava - Jih o zaplacení částky ve výši 2 687 Kč s příslušenstvím), ke kterému došlo až dne 7. 12. 2006. Tedy dnem, kdy se stěžovatelka dozvěděla o důvodech obnovy a od kterého je nutno i počítat objektivní tříměsíční lhůtu pro podání návrhu na obnovu řízení, bylo faktické seznámení stěžovatelky s usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 639/06, k němuž došlo to dne 7. 12. 2006, kdy stěžovatelka od své právní zástupkyně převzala originál předmětného usnesení, z něhož se dozvěděla o důvodech obnovy. V části II. odst. 4 písm. c) podání ze dne 15. 12. 2015 stěžovatelka mj. uvedla, že lhůta pro podání žaloby na obnovu řízení by měla být posuzována dle §233 odst. 2 o. s. ř., neboť dle výkladu tohoto ustanovení a skutkovému stavu v řízeních, u kterých stěžovatelka navrhovala obnovu, lze dojít k závěru, že je-li rozhodováno na podkladě důkazů nepravdivých, tak pak rozsudek z nich vyplývající nemůže obstát a měl by být zrušen. Stěžovatelka dále namítá, že v řízení vedeném před krajským soudem pod sp. zn. 42 Co 17/2009 již poukazovala na zřejmý rozpor v přílohách k mandátní smlouvě č. 13/b/032/29/97 ze dne 11. 3. 1997.
7. Stěžovatelka dále namítá, že okresní soud a následně i krajský soud ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve prospěch vedlejšího účastníka postupovaly formalisticky dle §142 odst. 1 o. s. ř. na podkladě toho, že žaloba stěžovatelky byla zamítnuta v plném rozsahu a vedlejší účastník tak měl ve věci plný úspěch, i když stěžovatelka namítala, že jde o neúčelně, a tedy nikoli nezbytně vynaložené náklady, neboť vedlejší účastník je advokátem a předmětná věc se týká náhrady škody, nejde tedy o věc, která by vyžadovala nějakou úzkou specializaci, a proto by si vedlejší účastník musel vzít advokáta. Právní zastupování vedlejšího účastníka jako advokáta advokátem tak nemůže ve věci stěžovatelky být považováno za účelné a nákladový výrok okresního soudu je tak nesprávný a zasáhl do práva stěžovatelky na soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
12. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí se závěry obecných soudů, že nemohla být se svým dovoláním úspěšná, neboť žalobu na obnovu řízení podala až po uplynutí zákonem stanovené tříměsíční lhůty, a proto v předmětné věci nebyly splněny podmínky odpovědnosti právního zástupce stěžovatelky za škodu podle §24 odst. 1 zákona o advokacii.
13. V posuzované věci vyšly obecné soudy ze zjištění, že stěžovatelka v řízení ve věci sp. zn. 16 C 203/2005 předložila dne 7. 6. 2006 okresnímu soudu smlouvu ze dne 28. 3. 1991, přičemž v žalobě na obnovu řízení uvedla, že smlouvu ze dne 28. 3. 1991 nemohla v původním řízení použít, neboť ji získala až dne 1. 6. 2006. Jestliže se stěžovatelka o důvodu obnovy dozvěděla dne 1. 6. 2006, počala stěžovatelce od tohoto data běžet subjektivní lhůta k podání žaloby na obnovu řízení. Protože lhůta dle §233 odst. 1 o. s. ř. neskončí před uplynutím tří měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí, tj. 27. 7. 2006, lhůta k podání žaloby na obnovu řízení stěžovatelce uplynula dnem 27. 10. 2006. Jestliže stěžovatelka podala žalobu na obnovu řízení až 5. 2. 2007, je nutno přisvědčit obecným soudům, že žaloba byla podána opožděně. Za dané procesní situace, kdy stěžovatelka podala žalobu na obnovu řízení po uplynutí lhůty stanovené v §233 odst. 1 o. s. ř., je zřejmé, že nemohla být úspěšná se svým dovoláním, a to bez ohledu na to, zda by vedlejší účastník jako advokát plnil řádně své povinnosti v rámci dovolacího řízení.
14. Podle názoru Ústavního soudu je proto nutno přisvědčit krajskému soudu, že ačkoli vedlejší účastník nesplnil své povinnosti plynoucí z jeho postavení zástupce stěžovatelky pro dovolací řízení, nelze dospět k závěru, že byly splněny podmínky odpovědnosti za škodu dle §24 odst. 1 zákona o advokacii, konkrétně, že mezi porušením povinností vedlejším účastníkem a tvrzenou škodou ve výši 24 178 Kč existuje příčinná souvislost. Na uvedeném závěru nemohou nic změnit ani argumenty uváděné stěžovatelkou v ústavní stížnosti, zejména pak námitka stěžovatelky, že tříměsíční subjektivní lhůtu k podání žaloby na obnovu řízení bylo nutno počítat od okamžiku, kdy se seznámila s obsahem usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 639/06, vydaném v její věci.
15. Přisvědčit nelze ani námitce stěžovatelky, že náklady za zastoupení vynaložil vedlejší účastník neúčelně s ohledem na to, že sám je advokát. V daném případě jde o žalobu na náhradu škody způsobené advokátem při jeho advokátní činnosti. Ústavní soud se proto i v této otázce ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že v daném případě není důvod vedlejšímu účastníkovi upírat jeho právo být zastoupen advokátem, ačkoli sám vykonává advokátní činnost.
16. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
17. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu