ECLI:CZ:US:2018:3.US.2822.17.1
sp. zn. III. ÚS 2822/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti RASTRA AG-CZ a. s. v konkursu, sídlem Masarykovo náměstí 1484, Pardubice, zastoupené Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem, sídlem tř. Míru 70, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2017 č. j. 27 Cdo 2465/2017-1144, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2017 č. j. 25 Co 15/2017-850 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. prosince 2016 č. j. 42 C 82/2012-563, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jejího tvrzení k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na rovné postavení účastníků soudního řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, práva na účinné opravné prostředky podle čl. 13 Úmluvy, jakož i práv vyplývajících z čl. 1 a čl. 4 odst. 3 Listiny a čl. 4 a 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") odmítl stěžovatelčinu žalobu pro zmatečnost, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 18. 8. 2015 č. j. 25 Co 136/2015-291 a usnesení obvodního soudu ze dne 18. 11. 2014 č. j. 42 C 82/2012-186, která byla dle stěžovatelky vydána v důsledku trestného činu soudce. Jelikož však žaloba dle obvodního soudu neobsahovala požadované náležitosti, obvodní soud stěžovatelku vyzval k jejímu doplnění a poučil ji o nutnosti odmítnutí žaloby v případě nesplnění výzvy. Stěžovatelka požadované náležitosti nedoplnila a obvodní soud tak její žalobu odmítl.
3. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, o kterém městský soud rozhodl napadeným usnesením tak, že rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil. Neshledal především důvodnou námitku podjatosti rozhodující soudkyně, neboť ta spočívala pouze ve výtkách vůči jejímu postupu v řízení. Nebyly tvrzeny žádné okolnosti potvrzující poměr soudkyně k věci nebo účastníkům řízení. Totéž platí i o dalších soudcích, které stěžovatelka zmiňuje. Dále se odvolací soud plně ztotožnil s postupem obvodního soudu, pokud jde o splnění náležitostí podané žaloby a její odmítnutí po nesplnění výzvy k doplnění.
4. Proti usnesení městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Postup soudů nižších stupňů označil za souladný s judikaturou Nejvyššího soudu. Stěžovatelčina podání jsou přitom opakovaně hodnocena jako nesrozumitelná (a tedy obtížněji projednatelná). Další otázky uvedené v dovolání Nejvyšší soud neřešil, neboť na nich nezáviselo rozhodnutí městského soudu. K námitce podjatosti 29 soudců Nejvyššího soudu pak dovolací soud nepřihlížel, neboť její podstatou byl toliko nesouhlas stěžovatelky s jejich postupem v jiných řízeních.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti velmi obsáhlou a komplikovaně srozumitelnou argumentací namítá protiústavnost výše popsaného postupu obecných soudů. Podstata jejích námitek v podstatě vychází z toho, co již bylo uplatněno v řízení před obecnými soudy. Namítá tedy zejména podjatost rozhodujících soudců, přičemž podstata této námitky spočívá v jejich účasti na zločinném spolčení (či jeho napomáhání) a z toho vyplývající nepřípustný postup spočívající v odmítnutí její žaloby. Posledně uvedenou námitku založila zejména na obsáhlém výčtu postupu soudů z jiných, souvisejících soudních řízení. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Skutkově i právně je posuzovaná věc v základu podstatě obdobná s tou, kterou již Ústavní soud rozhodl svým usnesením ze dne 9. 4. 2015 sp. zn. III. ÚS 3909/14 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), které je stěžovatelce (zastupované stejným právním zástupcem) nepochybně známo. Na jeho podrobné závěry lze tak zcela odkázat (viz totéž odůvodnění v usnesení ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. III. ÚS 3779/16).
9. Na tomto místě postačí zdůraznit, že žaloba v občanském soudním řízení musí být pro rozhodujícího soudce srozumitelná a uchopitelná ve všech podstatných (zákonem vyžadovaných) náležitostech. Postup soudů při vyjasňování těchto otázek musí být dostatečně odůvodněn a účastníci řízení o jeho možnostech musí být poučeni. K tomu však v dané věci došlo. Stěžovatelka, resp. její zástupce, byla na nedostatky předloženého textu upozorněna, a to nejen v tomto řízení, nýbrž, jak dokládá i výše citované usnesení, v mnoha řízeních dalších. Navzdory tomu stěžovatelka neupustila od nesrozumitelného a vesměs neuchopitelného způsobu formulace podání (včetně aktuální ústavní stížnosti). Při odmítnutí takovéhoto úmyslného a pokračujícího jednání, jehož dopadů si musí být stěžovatelka dlouhodobě vědoma, nelze hovořit o jakékoliv svévoli či odepření ústavních práv (tím méně nepředpokládanému). Lze připomenout, že z hlediska posouzení ústavnosti postupu obecných soudů stojí ochraně stěžovatelčiných oprávněných zájmů na překážku především jí prosazovaný způsob uplatňování práva na soudní ochranu, nikoliv omezování ze strany obecných soudů, tím méně pak jakékoliv zločinné spolčení, za jehož oběť se stěžovatelka považuje. Odmítnutí žaloby obecnými soudy tak nelze z hlediska jeho ústavní konformity považovat za porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu