ECLI:CZ:US:2018:3.US.2871.17.1
sp. zn. III. ÚS 2871/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Idy Skoupé a Ing. Vladislava Skoupého, zastoupených Mgr. Andreou Stachovou, advokátkou, sídlem Valentinská 92/3, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2017 č. j. 33 Cdo 1891/2017-463 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2016 č. j. 21 Co 366/2016-422, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a obchodní společnosti Amisk Hescom, s. r. o., se sídlem Vratislavova 32/4, Praha 2 - Vyšehrad, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelé s tvrzením o porušení jejich práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhali zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím.
Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že obchodní společnost Amisk Hescom, s. r. o., se žalobou domáhala po stěžovatelích zaplacení žalované částky z titulu smlouvy o dílo, jejímž předmětem bylo vyhotovení architektonické studie a projektové dokumentace ke stavbě rodinného domu stěžovatelů v k. ú. Štiřín. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále též "obvodní soud") po provedeném dokazování rozhodoval ve věci samé opakovaně a v pořadí druhým rozsudkem ze dne 17. 6. 2016 č. j. 52 C 158/2012-398 žalobě vyhověl. K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze (dále též "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil jako věcně správný. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 6. 2017 č. j. 33 Cdo 1891/2017-463 odmítl, neboť dovolání neobsahovalo způsobilé vymezení toho, v čem dovolatelé spatřovali splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tato obligatorní náležitost již nemohla být doplněna a v dovolacím řízení pro tuto vadu nebylo možné pokračovat.
II.
Argumentace stěžovatelů
V ústavní stížnosti stěžovatelé usnesení Nejvyššího soudu petitorně nenapadli, měli však za to, že ústavní stížnost proti rozsudku městského soudu podali včas [§72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. K závěru Nejvyššího soudu o tom, že nebyly splněny předpoklady obsažené v §237 o. s. ř., poukázali na nález sp. zn. II. ÚS 1966/16 ze dne 15. 3. 2017 (dostupný v el. podobě na http://nalus.usoud.cz) a závěr v něm obsažený, podle kterého "povahu mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodu závisejícího na jeho uvážení, má i dovolání, jehož přípustnost závisí na splnění předpokladů uvedených v §237 občanského soudního řádu".
V další části ústavní stížnosti stěžovatelé podrobně rekapitulovali průběh a výsledky jednání s vedlejším účastníkem v souvislosti s realizací jejich zakázky, zpracování projektové dokumentace a její předání Ing. Aleši Hrabinovi označili za hrubé porušení povinností, neboť konečný návrh architektonické studie nebyl oboustranně odsouhlasen a stěžovatelé nezmocnili Ing. Hrabinu ke krokům vedoucím k zahájení stavebního řízení. Uvedli, že po neodstranění vytýkaných vad v projektové dokumentaci stěžovatelé od smlouvy s vedlejším účastníkem odstoupili a zpracování architektonické studie a projektové dokumentace včetně provedení stavby rodinného domu zadali jinému zpracovateli. Vzhledem k pravomocnému stavebnímu povolení byli nuceni požádat o změnu stavby před jejím dokončením, z čehož však nelze dovozovat, že se jednalo o stavbu totožného byť zmenšeného projektu; pokud zde byla určitá podobnost obou projektů, byla dána atypickými rozměry pozemku a zejména požadavky stěžovatelů na provedení stavby. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že vedlejší účastník nesplnil řádně svůj závazek a k odstoupení od objednávky/smlouvy bylo učiněno po právu, účinně a včas. Stěžovatelé nesouhlasili s tím, jak obvodní soud posoudil zjištěný skutkový stav a oponovali závěrům městského soudu při hodnocení zplnomocnění Ing. Hrabiny k převzetí projektové dokumentace za stěžovatele, posouzení okamžiku jejího převzetí, stejně jako závěru o opožděném odstoupení stěžovatelů od smlouvy či závěru, že vytýkané vady díla byly odstranitelné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými a řádně zastoupenými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
Usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelé v petitu ústavní stížnosti výslovně nenapadli, avšak z obsahu ústavní stížnosti vyplynulo, že je považují za rozhodnutí podle §72 odst. 1 písm. c) a odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přiložili je k ústavní stížnosti a i podle obsahu plné moci je zřejmé, že zmocnili právní zástupkyni k podání ústavní stížnosti proti rozsudku městského soudu "ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1891/2017-463 ze dne 27. 6. 2017". Ústavní soud proto neměl pochybnosti o tom, že stěžovatelé napadli ústavní stížností i usnesení Nejvyššího soudu, představující rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje.
Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je tudíž přípustná, v části směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze je nepřípustná, a to z následujících důvodů.
IV.
Hodnocení Ústavního soudu
K ověření tvrzení stěžovatelů o porušení práva na spravedlivý proces si Ústavní soud vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 9 ze spisu sp. zn. 52 C 158/2012 opis jejich dovolání ze dne 23. 1. 2017 a s jeho obsahem se seznámil.
Po přezkoumání napadeného usnesení Nejvyššího soudu z hlediska tvrzeného porušení práv stěžovatelů ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí o odmítnutí dovolání je zjevně neopodstatněná. Odmítl-li Nejvyšší soud stěžovateli podané dovolání jako vadné, nelze mu v tomto směru nic vytknout, neboť stěžovatelé (byť řádně zastoupeni advokátem) nesplnili požadavky stanovené zákonem a neuvedli, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v ustanovení §237 o. s. ř. byl podle jejich názoru splněn. Zjištění Nejvyššího soudu, že kromě pouhé citace ustanovení §237 o. s. ř. (navíc nepřesné) stěžovatelé ohledně předpokladů přípustnosti dovolání neuvedli ničeho, pročež dovolání trpí vadou, pro kterou nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat, je závěrem, kterému nelze nic vytknout.
Ustanovení §237 o. s. ř. zakládá přípustnost dovolání na požadavku identifikace právní otázky (hmotného nebo procesního práva), na níž záviselo rozhodnutí odvolacího soudu, dovolatelem a jejího posouzení z hlediska souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Jinými slovy vyjádřeno, předmětné ustanovení předpokládá, že dovolatel zpochybní právní posouzení odvolacího soudu s poukazem na to, že vybranou právní otázku již Nejvyšší soud vyřešil, avšak odvolací soud ji posoudil v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, nebo že vybranou otázku již Nejvyšší soud vyřešil, odvolací soud ji posoudil v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, nicméně stěžovatel je toho názoru, že by otázka přesto měla být posouzena jinak, či že vybranou právní otázku již Nejvyšší soud řešil, avšak jeho judikatura je ve vztahu k této otázce nejednotná, anebo že vybranou právní otázku doposud Nejvyšší soud neřešil.
Stěžovatelé ve svém dovolání žádnou právní otázku hmotného nebo procesního práva neformulovali. To jejich věc zásadně odlišuje od věci řešené nálezem sp. zn. II. ÚS 1966/16, ve které stěžovatelka H. H. právní otázku vymezila a označila, od které ustálené rozhodovací praxe (rozsudků) Nejvyššího soudu se odvolací soud v rámci svého právního posouzení věci odchýlil (srov. bod 22 citovaného nálezu). Nejvyšší soud stěžovatelkou uplatněnou právní otázku nerozpoznal, což mu Ústavní soud vytkl a vyložil, jaký význam pro dovolatele má odlišení důvodů odmítnutí dovolání pro nepřípustnost nebo pro včas neodstraněné vady (bod 28). Právě posouzení souladu rozhodnutí odvolacího soudu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu případně i správnost této judikatury, jsou předmětem uvážení dovolacího soudu, a proto i odmítnutí dovolání pro nepřípustnost (ztotožní-li se dovolací soud s řešením předestřené právní otázky v rozhodnutí odvolacího soudu) lze považovat za rozhodnutí podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud připomíná, že zákonný požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.), je odlišný od požadavku uvedení dovolacího důvodu (§241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) a nelze ho opomenout. Stěžovatelé však v dovolání ani nenaznačili, který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uplatňují a jakou právní otázku hmotného či procesního práva Nejvyššímu soudu předkládají k posouzení. Tímto postupem, resp. svojí nedostatečnou argumentací, znemožnili Nejvyššímu soudu, aby přípustnost dovolání "uvážil".
Rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání z důvodu vady spočívající v neuvedení předpokladu přípustnosti dovolání plně odpovídá jeho dosavadní rozhodovací praxi, verifikované i stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, ve kterém Ústavní soud vyložil, že pokud dovolání neobsahuje vymezení předpokladů jeho přípustnosti, není jeho odmítnutí porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Odmítnutí dovolání stěžovatelů Nejvyšším soudem pro nenaplnění předpokladů přípustnosti dovolání má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku městského soudu. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv
Jestliže dovolání vykazovalo vady, pro něž nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat, a stěžovateli podaný mimořádný opravný prostředek byl z tohoto důvodu odmítnut, nejednalo se o efektivní vyčerpání procesního prostředku k ochraně jejich práv (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Jak Ústavní soud již dříve vyložil, požadavek vyčerpat procesní prostředek není splněn již tím, že řízení o něm bylo zahájeno, ale zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, což v prvé řadě předpokládá, aby dovolání obsahovalo řádnou argumentaci ve vztahu k jeho přípustnosti, což se v daném případě nestalo. Je zcela zřejmé, že podání vadného dovolání nelze postavit na roveň situaci popsané v ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tj. že mimořádný opravný prostředek byl odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje, neboť Nejvyšší soud v posuzovaném případě neměl prostor, aby o přípustnosti dovolání vůbec uvažoval.
Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), bylo v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatelů hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. Ústavní stížnost směřující proti rozsudku městského soudu je proto z důvodu řádného nevyčerpání mimořádného procesního prostředku nepřípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu