ECLI:CZ:US:2018:3.US.2936.17.1
sp. zn. III. ÚS 2936/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. A., zastoupeného Mgr. Petrem Miketou, advokátem, sídlem Jaklovecká 1249/18, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2017 sp. zn. 7 Tdo 23/2017 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. července 2016 sp. zn. 5 To 501/2015, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Ostravě jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6. odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Bruntále (dále jen "okresní soud") ze dne 2. 11. 2015 sp. zn. 4 T 123/2014 byl stěžovatel uznán vinným v bodech 1) a 2) dvěma zločiny podvodu dle §209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a byl za to odsouzen podle §209 odst. 4, za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let; podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let; podle §70 odst. 1 trestního zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci (nemovitostí konkrétně uvedených ve výroku o trestu); dle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
3. Usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 27. 7. 2016 sp. zn. 5 To 501/2015 byl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu k odvolání obviněného proti rozsudku okresního soudu zrušen výrok o trestu propadnutí věci; jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn a odvolání státní zástupkyně bylo zamítnuto.
4. Usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti usnesení krajského soudu jako zjevně neopodstatněné.
5. Trestná činnost, pro kterou byl stěžovatel odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že jako zástupce realitní kanceláře oslovil D. Š., která prostřednictvím jiné realitní kanceláře převáděla svůj členský podíl v bytovém družstvu spojený s užívacím právem k družstevnímu bytu, v úmyslu se obohatit a za využití vzbuzení důvěry u poškozené, využití její sociální izolace a malé schopnosti řešení finančních problémů, D. Š. přesvědčil, aby svůj členský podíl prodala prostřednictvím jeho realitní kanceláře s tím, že členský podíl nejprve převede na něj a obdrží částku 200 000 Kč, která bude použita na úhradu dluhů souvisejících s předmětným bytem, následně bude členský podíl převeden na případnou třetí osobu a D. Š. obdrží zbytek peněz s tím, že byt se prodá nejméně za 700 000 Kč. Dne 29. 3. 2012 předložil stěžovatel D. Š. k podpisu dohodu o převodu členských práv a povinností s tím, že dohoda obsahuje jejich předchozí ústní ujednání, v důsledku čehož D. Š. téhož dne dohodu podepsala a nechala úředně ověřit svůj podpis, přičemž dle dohody převedla na stěžovatele členský podíl v bytovém družstvu spojený s právem k výše uvedenému družstevnímu bytu za částku 700 000 Kč s tím, že z kupní ceny nabyvatel zaplatil 200 000 Kč při podpisu hotově, částku ve výši 200 000 Kč uhradí nabyvatel do 10. 4. 2012 hotově a částku ve výši 300 000 Kč uhradí nabyvatel hotově do 1. 9. 2012, přičemž ve skutečnosti dne 29. 3. 2012 po předchozí dohodě uhradil stěžovatel za D. Š. její dluh vůči bytovému družstvu, dále poplatky a penále vůči původní realitní kanceláři a poplatky spojené s převodem v celkové výši 186 000 Kč, a v hotovosti předal D. Š. toliko 14 000 Kč, tedy zbývající rozdíl do částky 200 000 Kč, poškozené nedal do ruky uzavřenou dohodu, následně jí na její žádost předložil jinou dohodu, než která odpovídala skutečně uzavřené, a rovněž předložil padělané výdajové doklady, podle kterých předal D. Š. jednak dne 10. 4. 2012 částku 200 000 Kč jako druhou část kupní ceny za převod členských práv a povinností, jednak dne 1. 9. 2012 částku 300 000 Kč jako doplatek kupní ceny, ačkoliv ve skutečnosti tyto částky poškozené nepředal a způsobil jí tak škodu ve výši nejméně 500 000 Kč.
6. Druhého skutku se pak stěžovatel dle rozsudku dopustil tím, že po předchozím delší dobu trvajícím působení, ovlivňování, využitím submisivity poškozeného a jeho neschopnosti řešit majetkové záležitosti, v úmyslu se na jeho úkor obohatit, přesvědčil J. K., aby mu jako fyzické osobě prodal rodinný dům, přičemž dohoda zněla na částku 1 700 000 Kč s tím, že část kupní ceny bude uhrazena tak, že poškozený získá do vlastnictví jednopokojový byt v ceně 600 000 Kč a zbytek bude uhrazen v hotovosti. Následně dne 22. 12. 2012 předložil poškozenému k podpisu dvě kupní smlouvy s ujištěním, že obsah odpovídá předchozí dohodě, přičemž poškozený tyto podepsal bez toho, že by si je přečetl, když neměl s sebou brýle, ale obviněnému na základě jeho ujištění důvěřoval, přičemž oproti dohodě podle kupní smlouvy prodal poškozený dům nikoliv obviněnému jako fyzické osobě, ale společnosti ProfiRealPlus s. r. o. za částku 800 000 Kč s tím, že kupní cena byla uhrazena jednak v hotovosti ve výši 10 000 Kč při podpisu kupní smlouvy, jednak v částce 790 000 Kč buď na účet či v hotovosti, a další kupní smlouvou zakoupil J. K. od třetí osoby bytovou jednotku za částku 700 000 Kč, přičemž ve smlouvě jako zprostředkovatel vystupovala obchodní společnost ProfiRealPlus s. r. o., na jejíž účet měla být kupujícím zaplacena kupní cena s tím, že tato bude převedena prodávající osobě, a poškozený tímto jednáním přišel o rodinný dům se zahradou a pozemkem a získal byt v částce vyšší, než bylo dohodnuto, čímž J. K. byla takto způsobena škoda ve výši 1 000 000 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel skutkové závěry obecných soudů popírá, a to především v případě druhého ze skutků. Výpověď poškozeného K. a jeho tvrzení, že nevěděl o tom, že převádí rodinný dům právě za částku 800 000 Kč, má za nevěrohodné. To dle stěžovatele dokládají listiny podepsané poškozeným.
8. V případě skutku týkajícího se tohoto poškozeného stěžovatel dále není spokojen s tím, že ke zjištění výše škody nebyl přiznán znalec. Postup, který zvolil soud, kdy vychází pouze z tvrzení poškozeného, za jakou cenu byl ochoten rodinný dům prodat, neprokazuje skutečnou cenu nemovitostí. Soud přitom odmítl provést důkaz znaleckým posudkem a výslechem Ing. Žilinského, který stanovil cenu rodinného domu na částku 800 000 Kč, a z této částky také byla vyměřena daň z převodu nemovitostí, a rovněž odmítl vypracování jiného znaleckého posudku k ceně domu. Stěžovatel namítá, že by nemělo být přípustné, aby škoda byla soudem poškozenému přiznána ve výši, kterou si sám poškozený fakticky určil. Vyjádření Nejvyššího soudu, že cena 1 700 000 Kč je cenou tržní, protože se na této ceně údajně dohodli poškozený se stěžovatelem, je v rozporu s běžným způsobem zjišťování způsobené škody. Další úvaha, že dohodnutá kupní cena ve výši 1 700 000 Kč je cenou, za niž se uvedené nemovitosti v době a místě obvykle prodávaly, není ničím podložena. Pokud pak jde o argumentaci okresního soudu na str. 19 rozsudku, ve které se pozastavuje nad porovnáním ceny jednopokojového bytu ve třetím patře bez výtahu a v podstatě stejnou cenou osmipokojového dvoupodlažního domu se zahradou, dle stěžovatele tímto soud nepřípustně nahrazuje odbornou činnost znalce. Stěžovatel uvádí, že předmětný byt byl v podstatně lepším technickém stavu než dům.
9. Dále pak namítá, že soudy ho zavázaly k náhradě škody ve výši 1 000 000 Kč, ač uzavřením kupní smlouvy mělo dojít ke spáchání trestného činu a kupní smlouva je tak absolutně neplatná, a poškozenému tak škoda nevznikla. Poškozený K. se stal vlastníkem bytové jednotky, aniž by za tuto jednotku cokoliv uhradil, a současně by s ohledem na zmíněnou neplatnost smlouvy měl být rovněž vlastníkem rodinného domu, byť je jako vlastník této nemovitosti dosud v katastru nemovitostí evidována obchodní společnost ProfiRealPlus s.r.o., jejímž jednatelem a jediným společníkem je stěžovatel.
10. Smířen stěžovatel není ani se svým odsouzením v případu poškozené Š. Má za nejasné, v čem má vlastně spočívat podvodnost jeho jednání, když případné nezaplacení dohodnuté částky ještě nepředstavuje čin podvodu. Tuto poškozenou také nepovažuje za věrohodnou a poukazuje na její problémy s dluhy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ke stěžovatelově argumentaci směřující proti hodnocení důkazů Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
13. Zpochybňuje-li stěžovatel důkazní podloženost skutkového děje konstatovaného ve výroku rozsudku, pak jeho polemika s tam vyslovenými závěry se pohybuje toliko v rovině práva podústavního, kdy je nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení soudů obecných a prováděl kupříkladu vlastní rozbor věrohodnosti vyslechnutých svědků.
14. Ústavní soud se též nepřipojuje ke stěžovatelovu názoru, že v případě poškozené Š. není jasné, v čem má vlastně spočívat podvodnost jeho jednání, když pouhé nezaplacení závazku nepředstavuje trestný čin. Trestněprávní jednání pachatele, včetně například "podstrčení" dokumentů k podpisu neodpovídajících dohodě a reálným převodům peněz, je ve výroku rozsudku dostatečně popsáno, jak je zřejmé i z jeho rekapitulace výše.
15. Co se týče určení výše škody v případu poškozeného K., Nejvyšší soud se s touto problematikou podrobně vypořádal na str. 10 až 12 svého usnesení, kde mimo jiné vyložil, že bylo zjištěno, že "se z původní představy poškozeného o kupní ceně ve výši 2 500 000 Kč, obviněný s poškozeným shodli na ceně 1 700 000 Kč za dům. Za tuto cenu byl poškozený ochoten dům prodat a obviněný jako obchodník s realitami, tedy odborník, tuto cenu akceptoval. Tuto skutečnost potvrzuje ve své výpovědi svědkyně D. K. Nalézací soud pak dostál požadavku §137 tr. zákoníku při zjišťování výše škody (odvolací soud se s tímto postupem ztotožnil), neboť provedeným dokazováním bylo prokázáno, že tato dohodnutá kupní cena je cenou, za niž se uvedené nemovitosti v době a místě činu obvykle prodávaly. Bylo totiž zjištěno, že obviněný sám následně nemovitosti poškozeného nabízel k prodeji právě za cenu dohodnutou s poškozeným, přičemž s ohledem na to, že obviněný je osobou zkušenou, dlouhodobě se pohybující v oblasti obchodu s realitami se znalostí cen nemovitostí v daném regionu, tímto dohodnutou cenu ve výši 1 700 000 Kč nepochybně objektivizoval, jako cenu reálnou, tedy v době a místě činu obvyklou. Od takto zjištěné hodnoty nemovitosti (sjednané ceny) pak soudy odečetly hodnotu bytu získaného poškozeným." Ústavní soud dodává, že právní úprava ani praxe nepředepisují určovat výši škody výhradně znaleckým zkoumáním.
16. K námitce stěžovatele, že poškozený K. má být s ohledem na neplatnost smlouvy rovněž vlastníkem rodinného domu, a stěžovatel by tak neměl být zavázán k náhradě škody, nutno konstatovat, že stěžovatel vychází z jiné, v tomto okamžiku jen hypotetické, situace, než v jaké rozhodovaly, a z jaké nutně musely vycházet obecné soudy. Jak vysvětlil Nejvyšší soud, pokud smlouva prozatím nebyla určena za neplatnou a u zobchodovaných nemovitostí nebylo v katastru nemovitostí opětovně vyznačeno vlastnictví poškozeného (což se nestalo), je obviněný jako pachatel povinen nahradit škodu způsobenou trestným činem.
17. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu