ECLI:CZ:US:2018:3.US.2943.18.1
sp. zn. III. ÚS 2943/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem, sídlem Špitálka 434/23b, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. května 2018 č. j. 4 To 25/2018-3768 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. ledna 2018 č. j. 39 T 3/2013-3725, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž nebyla povolena obnova řízení v jeho trestní věci, a má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že důvodem obnovy podle §278 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), měl být podle stěžovatele nový posudek znalce (z hlediska řízení jako celku od tohoto znalce další) k posouzení ekonomické situace obchodní společnosti X. Stěžovateli za vinu kladená trestná činnost totiž spočívala - zjednodušeně řečeno - v tom, že byť si byl jako jediný jednatel a společník jmenované společnosti (dále také "společnost") vědom její špatné finanční situace, odebíral a prodával přes tuto společnost pneumatiky, aniž by za ně dodavatelům zaplatil, čímž se dopustil trestného činu podvodu.
3. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") však byl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení zamítnut a následná stěžovatelova stížnost podle §141 a násl. trestního řádu byla ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci taktéž zamítnuta.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Soudy podle stěžovatele s novým posudkem znalce zacházely zjevně nesprávně, když jej posuzovaly toliko ve snaze obhájit své dosavadní závěry. Posudek tak údajně nehodnotily toliko v konfrontaci s tou částí dosavadního dokazování u hlavního líčení, která vedla soud k závěru o ekonomickém stavu jmenované společnosti. V předchozím řízení se tak například vycházelo z toho, že společnost měla půjčky ve výši 31 mil. Kč, respektive 26 mil. Kč. Z nového posudku však má vyplývat, že jejich výše dosahovala jen 12 mil. Kč. Soudní znalkyně v předchozích fázích řízení rovněž při hodnocení ekonomického stavu společnosti opomenula pohyby na bankovním účtu této společnosti vedeného u obchodní společnosti Raiffeisenbank a. s. Soudy zkrátka podle stěžovatele zcela pominuly obsah nového posudku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Ústavní soud je povolán k ochraně ústavnosti, nikoliv ke kontrole "běžné" zákonnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy] a nepřezkoumává pouhou správnost výkladu a použití podústavního práva obecnými soudy. Do jejich činnosti zasáhne jen tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena stěžovatelova základní práva či svobody, které mu zaručuje ústavní pořádek. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. Obdobné zásady je nutno vztáhnout i na rozhodnutí týkající se obnovy řízení. V řízení o návrhu na povolení obnovy řízení v trestní věci je třeba vzít v úvahu, že navrhovatel je osobou již pravomocně odsouzenou a že základní záruky spravedlivého trestního procesu musely být uplatňovány v řízení vedoucím k jeho pravomocnému odsouzení (respektování těchto záruk se podává z usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 1476/13, pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Na úrovni zákona jsou předpoklady zásahu do principu právní jistoty v trestních věcech pravomocně skončených upraveny v §277 a násl. trestního řádu o obnově řízení. Posouzení otázky, zda vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé a způsobilé přivodit důsledky podle §278 odst. 1 trestního řádu, je výlučnou záležitostí (obecných) soudů, nikoliv Ústavního soudu.
8. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že soudy se dostatečně vypořádaly se stěžovatelem předestřenou argumentací ve prospěch obnovy řízení. V rámci svých usnesení náležitě vysvětlily, z jakých důvodů nelze jeho návrhu na obnovu řízení vyhovět a proč nejsou splněny podmínky stanovené v §278 odst. 1 tr. řádu. Stěžovatelova ústavní stížnost se zejména zcela míjí s obsahem napadených rozhodnutí, neboť zvláště krajský soud se v ústavní stížností napadeném rozhodnutí obsahem nového posudku velmi podrobně a s evidentní hlubokou znalostí daného případu zabýval a dovodil, že závěry znalce jsou poněkud účelové. Poukazuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně na to, že společnost měla výrazně méně půjček, pak sám znalec ve veřejném zasedání uvedl (srov. odst. 10 ústavní stížností napadeného rozhodnutí krajského soudu, kdy stěžovatel takto provedenou rekapitulaci soudem zřetelně nezpochybňuje), že nezohlednění účtu u obchodní společnosti Raiffeisenbank a. s., nemohlo mít na posouzení finanční situace společnosti vliv, stejně tak jako na posouzení finanční situace společnosti neměl vliv rozsah půjčených prostředků. S ohledem na tyto skutečnosti se ale věcný obsah nyní hodnocené ústavní stížnosti prakticky vyčerpává.
9. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu