ECLI:CZ:US:2018:3.US.3024.18.1
sp. zn. III. ÚS 3024/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Kovaříka, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2018 č. j. 55 Co 223/2018-205, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ing. Zdeňka Lindy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel - zejména s tvrzeným porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny - domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), kterým byl potvrzen II. výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") ze dne 22. 3. 2018 č. j. 11 C 399/2015-179 o nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli, jako úspěšnému žalovanému proti žalobci.
2. Z ústavní stížnosti a předložených listinných podkladů se podává, že vedlejší účastník se domáhal určení svého vlastnictví k movitým věcem (nábytek a vybavení kuchyně). Vzhledem k tomu, že stěžovatel násilně vniknul do provozovny restaurace, obrátil se vedlejší účastník na Okresní soud v Domažlicích (dále jen "okresní soud") s návrhem na vydání předběžného opatření, kterým by soud zakázal stěžovateli jakkoliv nakládat s movitými věcmi, doposud v restauraci umístěnými. Okresní soud usnesením ze dne 30. 4. 2015 č. j. 14 Nc 2502/2015-24 předběžným opatřením stěžovateli uložil povinnost zdržet se nakládání s těmito movitými věcmi a dále vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost podat žalobu na určení vlastnického práva do dvou měsíců od doručení rozhodnutí o předběžném opatření. Vedlejší účastník tuto žalobu podal, nicméně obvodní soud po provedeném dokazování žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že stěžovatel není ve věci pasivně věcně legitimován. O náhradě nákladů řízení obvodní soud rozhodl odkazem na §150 o. s. ř. s tím, že podání žaloby bylo zčásti zapříčiněno ne zcela vhodně formulovaným výrokem usnesení o předběžném opatření a dále s přihlédnutím k nekonzistentnímu a nepředvídatelnému postoji stěžovatele. Stěžovatel totiž opětovně měnil svoji obranu, když nejprve podle obvodního soudu tvrdil, že je vlastníkem všech předmětných věcí, následně tuto obranu změnil tak, že vlastníkem těchto věcí je třetí osoba odlišná od účastníků řízení. Uvedl, že si nečiní žádný nárok na sporné věci a nehodlá tak činit ani v budoucnu. O aplikaci §150 o. s. ř. pak obvodní soud účastníky řízení před vyhlášením rozsudku informoval, ti ale žádné stanovisko k takto prezentovanému záměru soudu neuvedli.
3. K odvolání stěžovatele proti II. výroku rozsudku obvodního soudu městský soud napadený výrok potvrdil (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). Protože stěžovatel vlastnictví vedlejšího účastníka i v průběhu řízení zpochybňoval, měla podle městského soudu určovací žaloba vedlejšího účastníka minimálně preventivní charakter. Proto ani postoj stěžovatele prezentovaný v odvolání, že v budoucnu nebude vlastnické právo vedlejšího účastníka zpochybňovat, podle něj není věrohodný. Stěžovatel nadto podle městského soudu žádné procesní stanovisko obvodnímu soudu k eventuální aplikaci moderačního práva nesdělil. S ohledem na uvedené skutečnosti městský soud neshledal v odvoláním napadeném výroku rozsudku obvodního soudu žádné pochybení.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá zjevné popření principu úspěchu ve věci jako základního kritéria pro rozhodování o náhradě nákladů řízení. Obě rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení byla navíc pro stěžovatele překvapivými. Vedlejší účastník byl po celou dobu řízení zastoupen advokátem, neměl se tedy podle stěžovatele nechat mást nevhodně formulovaným výrokem obsaženým v usnesení o předběžném opatření. Stěžovatelovy postoje k věci pak nemohly mít vliv na vadu žaloby vedlejšího účastníka, neboť nedostatek naléhavého právního zájmu s jeho postojem podle stěžovatelova názoru nesouvisí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat pravomoc přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení podle zjištění Ústavního soudu v nyní posuzované věci nenastala.
8. Právě uvedené platí o to více pro rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)]. Problematika náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení [např. nález ze dne 10. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1862/13 (N 118/73 SbNU 821)]. Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189) či nález ze dne 5. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 2658/10 (N 3/64 SbNU 29)]. Takovému imperativu městský soud ve stěžovatelově věci dostál.
9. Ústavní soud považuje ústavní stížností napadené usnesení za zcela ústavně konformní, neboť stěžovatel nedostatečně reflektuje odůvodnění obou výše citovaných rozhodnutí (jak rozhodnutí městského soudu, tak obvodního soudu). Stěžovatel o sobě během nalézacího řízení tvrdil, že je vlastníkem sporných věcí, proto měl vedlejší účastník naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k těmto věcem (byť stěžovatel v době vyhlášení prvostupňového rozsudku svůj postoj změnil - srov. k tomu přiléhavý odkaz obvodního soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011 sp. zn. 21 Cdo 2494/2010). Použití §150 o. s. ř. nemohlo být pro stěžovatele překvapivé, neboť obvodní soud účastníky řízení o jeho možné aplikaci před vydáním rozhodnutí informoval.
10. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem, a proto jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu