ECLI:CZ:US:2018:3.US.3099.17.1
sp. zn. III. ÚS 3099/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Tomáše Úlehly, zastoupeného Mgr. Alicí Kubíčkovou, LL.M., advokátkou, sídlem Za Poříčskou bránou 375/22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2017 č. j. 32 Cdo 3192/2017-254, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. března 2017 č. j. 47 Co 210/2015-231 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. března 2015 č. j. 20 C 84/2014-137, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Pink Panther Agency, s. r. o., sídlem Za Fořtem 879/45, Praha 5 - Slivenec, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí soudů, a to z důvodu zásahu do jeho práv dle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Vedlejší účastnice podala proti stěžovateli žalobu na zaplacení 1 815 000 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že organizovala turné známé hudební skupiny v roce 2013 (probíhalo od 24. 4. do 8. 6.), přičemž dne 1. 3. 2013 uzavřela se stěžovatelem smlouvu o propagaci, dle níž jí měl stěžovatel za jeho prezentaci dohodnutou v dané smlouvě (prezentace stěžovatele - "Mgr. Tomáš Úlehla - ekologické poradenství", jako "partnera turné" ve spojení s danou skupinou a turné) zaplatit částku 605 000 Kč do 22. 4. 2013 a částku 1 815 000 Kč do 13. 5. 2013; stěžovatel však druhou z uvedených částek navzdory fakturaci nezaplatil. Okresní soud ve Zlíně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 19. 3. 2015 č. j. 20 C 84/2014-137 rozhodl tak, že výrokem I. uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici žalovanou částku s příslušenstvím, a výrokem II. mu uložil nahradit vedlejší účastnici náklady řízení.
3. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 31. 3. 2017 č. j. 47 Co 210/2015-231 tak, že prvostupňový výrok I. potvrdil (výrok I.), a změnil ohledně přiznané výše prvostupňový nákladový výrok (výrok II.); současně uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (výrok III.). Okresní soud i krajský soud shodně z dokazování uzavřely, že vedlejší účastnice prokázala realizaci plnění dle smlouvy (prezentace tisková, internetová i zvuková), přičemž stěžovatel měl právo dle smlouvy se také ve spojení s danou skupinou a turné prezentovat sám (a to i ve spojení s logem hudební skupiny), proto je stěžovatel povinen žalovanou částku zaplatit.
4. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud senátním usnesením ze dne 26. 7. 2017 č. j. 32 Cdo 3192/2017-254, neboť zčásti dospěl k závěru, že se krajský soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (otázka koncentrace řízení), zčásti neshledal poukaz na judikaturu Nejvyššího soudu, s níž měl být rozsudek krajského soudu v rozporu (otázka aplikace principu poctivého obchodního styku, resp. aplikace jiného právního předpisu), a zčásti neshledal formulaci právní otázky k řešení (u stěžovatelem namítaných vad řízení a zpochybňování hodnocení důkazů, a u nákladového výroku).
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl porušení zásady rovnosti účastníků řízení. Zatímco vedlejší účastnici bylo umožněno navrhovat a předkládat důkazy, které poté okresní soud a krajský soud provedly, stěžovateli byla tato možnost neodůvodněně odepřena a nemohl se bránit [poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/33 SbNU 51)]. Šlo přitom o klíčové důkazy, a to čestná prohlášení osob a jejich svědecké výpovědi k prokázání, že k prezentaci stěžovatele dle smlouvy na koncertech ani na polygrafii nedocházelo (okresní soud měl stěžovateli na jednání dne 23. 10. 2014 uložit, aby označil tři z těchto osob s tím, že budou předvolány a vyslechnuty, avšak to se nestalo; na jednání dne 19. 3. 2015 pak předseda senátu toliko konstatoval, že předvolání a výslech těchto svědků shledal jako nadbytečný a bezpředmětný). Výslech svědka Špalka okresní soud provedl, přestože nebyl předem navržen a k jednání nebyl předvolán.
6. V rozporu se zásadou rovnosti bylo také vedlejší účastnici umožněno předložit důkazy až po koncentraci řízení, a poté byla navíc stěžovateli dána nepřiměřeně krátká lhůta pěti minut k tomu, aby se s nimi seznámil a vyjádřil se. Krajský soud se s touto námitkou vznesenou v odvolání nevypořádal. Účastníci byli dle stěžovatele o koncentraci řízení řádně poučeni v předvolání (obsah vzoru předvolání č. 027 a 028) i na jednání dne 23. 10. 2014 (obsah protokolu).
7. Dle stěžovatele soudy rovněž nijak neprověřily jeho tvrzení, že dokument "Monitoring reklamy: Turné 2013 - partneři turné - T. Úlehla" je nevěrohodný a byl účelově vytvořen pro soudní řízení; stěžovatel předkládal o tomto svém tvrzení přesvědčivé důkazy, zejména o tom, že plakáty jiných akcí, které byly překryty plakátem dané hudební skupiny, byly vylepovány až po turné dané skupiny (dne 1. 7. 2013); soudy však považovaly daný dokument za věrohodný.
8. Podle stěžovatele nebylo také prokázáno pořízení a přehrávání zvukové nahrávky s propagací stěžovatele na koncertech turné; soudy neprovedly stěžovatelem navrhovaný důkaz znaleckým posudkem k prokázání, zda není vedlejší účastnicí předložená CD nahrávka falzem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. V dané věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Rozhodnutí soudů vychází z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry soudů jsou v rozhodnutích přehledně a srozumitelně vyloženy, a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Ústavní soud není další instancí občanskoprávních soudů, který by měl a mohl revidovat napadená rozhodnutí z hlediska běžné zákonnosti či předestírat své vlastní hodnocení důkazů v konkurenci k napadeným rozhodnutím. Je přitom zřejmé, že podstatou ústavní stížnosti je odlišné hodnocení důkazů ze strany stěžovatele oproti soudům. Soudy se podle názoru Ústavního soudu řádně věcí stěžovatele zabývaly a provedly dostatečné dokazování pro rozhodnutí ve věci, hodnotily podstatné skutečnosti, a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily. Dle Ústavního soudu nedošlo ani k opomenutí důkazů, resp. protiústavnímu porušení procesních práv, které namítá stěžovatel. K jednotlivým námitkám uvádí Ústavní soud alespoň ve zkratce následující.
12. Z vyžádaného soudního spisu se podává, že okresní soud na jednání dne 19. 3. 2015 důkaz čestnými prohlášeními předloženými stěžovatelem provedl (tj. sdělil obsah těchto listin); v tomto směru tedy byla procesní obrana stěžovatele umožněna a účastníci řízení se mohli s důkazy seznámit a vyjádřit se k nim. Následně okresní soud i krajský soud ve svých rozhodnutích přehledně vyložily důvod neprovedení navrhovaného výslechu osob, které podepsaly daná prohlášení (soudy hodnotily obsah prohlášení, souvislost s dalšími v řízení provedenými důkazy i chování samotného stěžovatele již během turné stran jeho možných námitek o neplnění smluvních povinností vedlejší účastnice). Výpovědi svědka Špalka byl stěžovatel a jeho zástupce (substitut) přítomen, a stěžovatel i vedlejší účastnice kladli svědkovi při jednání otázky; stěžovatel měl rovněž dostatečný prostor se vyjadřovat k výpovědi svědka v průběhu celého dalšího soudního řízení (čehož opakovaně využil). Ústavní soud neshledal, že by závěry soudů byly v rozporu s obsahem soudního spisu či byly nelogické a excesivní; soudy daly stěžovateli dostatečný prostor pro procesní obranu.
13. Námitku o koncentraci řízení vznesl obdobně stěžovatel již v odvolání a krajský soud se s ní v napadeném rozhodnutí podrobně vypořádal; obsah ústavní stížnosti je jen opakovanou polemikou, avšak Ústavní soud ani v této části neshledal extrémní vybočení či iracionální závěry krajského soudu. V případě této námitky a námitky o krátké lhůtě pro vyjádření šlo dle spisu o listinné důkazy - čestná prohlášení pana Šmída, Honsy, Vojtka a Starého. Ze spisu plyne, že tyto důkazní návrhy přednesla vedlejší účastnice ve svém písemném vyjádření ze dne 29. 12. 2014, přičemž při jednání dne 19. 3. 2015 daná čestná prohlášení k důkazu i předložila. Stěžovateli byla dána lhůta k nahlížení do těchto listinných důkazů a poté jejich obsah okresní soud na jednání ještě oběma účastníkům řízení sdělil (v rámci provádění dokazování). Účastníci dostali následně prostor se ke všem prováděným důkazům vyjadřovat, čehož stěžovatel využil a namítl k daným listinným důkazům nedodržení zásady koncentrace řízení a současně účelovost všech předložených důkazů vedlejší účastnice. Shodně namítal pak v odvolání a ústavní stížnosti. Ústavní soud tedy neshledal, že by stěžovateli nebylo umožněno se s těmito čtyřmi listinnými důkazy dostatečně seznámit a vyjadřovat se k nim dále i v průběhu soudního řízení.
14. K zásadní otázce naplnění povinností vedlejší účastnice dle smlouvy se okresní soud a krajský soud dostatečně v rozsudcích vyjádřily, přičemž přehledně hodnotily všechny v řízení provedené důkazy. Neopomenuly ani konkrétně vypořádat stěžovatelem namítanou plakátovou letní propagaci podzimní akce v Radimi; tento výlep zjevně podle soudů nevyvrátil věrohodnost všech tvrzení a důkazů předložených vedlejší účastnicí, které dle soudů ve svém celku vypovídaly o naplnění smlouvy z její strany.
15. Ohledně zvukové prezentace na koncertech okresní soud i krajský soud vycházely i z jiných důkazů, než jen z předložené CD nahrávky; s důkazním návrhem znaleckého zkoumání se vypořádaly ve smyslu jeho nadbytečnosti (nejde o případ svévolného opomenutí důkazu uváděný judikaturou Ústavního soudu).
16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
17. S ohledem na rychlé rozhodnutí o ústavní stížnosti, Ústavní soud separátně nerozhodoval o návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozsudků okresního soudu a krajského soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu