ECLI:CZ:US:2018:3.US.3103.18.1
sp. zn. III. ÚS 3103/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o návrhu stěžovatelky Marie Hemzalové, označeném jako stížnost proti "Nejvyššímu správnímu soudu v Brně a Městskému správnímu soudu v Praze ve věci žaloby na ČSSZ Praha, Ministerstvo vnitra ČR, Ministerstvo zahraničních věcí v Praze", takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá, aby Ústavní soud "zrušil veškerá soudní rozhodnutí od roku leden 2003 až do srpna 2018 a nařídil nová projednání všech dřívějších kauz".
2. Dříve, než se Ústavní soud začal zabývat věcnou stránkou návrhu, přezkoumal, zda návrh splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že tomu tak není.
3. Stěžovatelka nerespektovala ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jenž ukládá fyzickým osobám v řízení před Ústavním soudem povinné zastoupení advokátem. Ústavním soudem bylo zjištěno, že stěžovatelka iniciovala v minulosti celou řadu jiných řízení před Ústavním soudem, v jejichž průběhu byla opakovaně, řádně a podrobně poučena o zákonných náležitostech ústavní stížnosti s důrazem na povinné zastoupení advokátem (kupř. řízení vedená pod sp. zn. I. ÚS 4694/12, III. ÚS 1654/13 či III. ÚS 2782/16). Stěžovatelce je tak z předchozích řízení známo, jaké náležitosti zákon o Ústavním soudu pro podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje. Bylo proto ve vlastním zájmu stěžovatelky, aby podala ústavní stížnost splňující předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu.
4. Ústavní soud zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat poučení, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku dalšího poučení, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
5. Zákonná lhůta dvou měsíců stanovená zákonem o Ústavním soudu je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť jím je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním navrhovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli.
6. Za dané situace lze tedy považovat za zcela neúčelné, aby Ústavní soud i v tomto řízení stěžovatelku opětovně vyzýval k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání podle ustanovení §41 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem a nikoliv obcházení ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
7. Soudce zpravodaj proto v posuzované věci (stejně jako ve věci stěžovatelky projednávané pod sp. zn. IV. ÚS 2380/12) shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a podaný návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj