ECLI:CZ:US:2018:3.US.3147.17.1
sp. zn. III. ÚS 3147/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele I. A., zastoupeného Mgr. Martinem Kornelem, Ph.D., advokátem, sídlem Sokolská třída 1263/24, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. června 2017 č. j. 13 Co 539/2016-1241, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a 1) L. H. a 2) nezletilého I. A., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 27. 5. 2016 č. j. 0 P 224/2010-1006 rozhodl o svěření vedlejšího účastníka 2), nezletilého syna (dále též "nezletilý") do péče stěžovatele jako otce (dále též "otec"), v důsledku čehož došlo ke změně rozsudku okresního soudu ze dne 13. 7. 2011 č. j. P 224/2010-105 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 29. 3. 2012 č. j. 13 Co 16/2012-216, kterým byl nezletilý svěřen do střídavé péče rodičů, rodiče byli zproštěni povinnosti platit výživné pro nezletilého syna dle výše uvedených rozsudků, vedlejší účastnici 1) jako matce nezletilého (dále též "matka"), byla s účinností od právní moci rozsudku uložena povinnost platit na výživu nezletilého částku 1 000 Kč měsíčně a řízení o úpravu styku s nezletilým bylo zastaveno. Dále bylo uvedeným rozsudkem rozhodnuto o nákladech řízení.
3. Proti rozsudku okresního soudu podali oba rodiče odvolání. Rozsudkem krajského soudu ze dne 7. 6. 2017 č. j. 13 Co 539/2016-1241 byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že nezletilý se odnímá ze střídavé péče rodičů, do níž byl svěřen rozsudkem okresního soudu ze dne 13. 7. 2011 č. j. P 224/2010-105 ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 29. 3. 2012 č. j. 13 Co 16/2012-216, a svěřuje se do péče matky. Rodiče byli s účinností od 1. 3. 2016 zproštěni povinnosti platit si navzájem výživné pro nezletilého syna stanovené výše uvedenými rozsudky. Otci byla uložena povinnost platit na výživu nezletilého s účinností od 1. 3. 2016 částku 2 000 Kč měsíčně, přičemž výživné je splatné vždy ke každému prvnímu dni v měsíci předem k rukám matky. Dlužné výživné za dobu od 1. 3. 2016 do 30. 6. 2017 ve výši 32 000 Kč, jakož i výživné splatné od 1. 7. 2017 do konce měsíce, v němž bude tento rozsudek doručen, je otec povinen zaplatit k rukám matky do tří dnů od doručení rozsudku; řízení o úpravu styku s nezletilým bylo zastaveno (výrok I.). Ve výrocích II. a III. bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že po zhodnocení dokazování provedeného před soudy obou stupňů dospěl ve shodě s okresním soudem k závěru, že v daném případě nastala kvalifikovaná změna poměrů odůvodňující novou úpravu péče o nezletilého, neboť nelze dovodit, že by dosavadní úpravou péče byly nadále zajištěny nejpříznivější podmínky pro jeho zdárný vývoj.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že napadeným rozhodnutím krajského soudu došlo k zásahu do jeho práva jako otce na péči o nezletilého, neboť v předmětné věci by byla na místě střídavá péče obou rodičů. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629). Stěžovatel uvádí, že matka se svým svévolným rozhodnutím přestěhovat se i s nezletilým do Irské republiky dopustila protiprávního jednání, kterým zcela vyloučila otce z péče o nezletilého. Protiprávnost jejího jednání spočívá především v tom, že od září 2015 znemožnila další výkon střídavé péče, ale také v tom, že sama rozhodla o změně bydliště dítěte, což je zásadní záležitost spadající do výkonu rodičovské odpovědnosti, o které mají rozhodovat oba rodiče. Matka nerespektovala pravomocné soudní rozhodnutí o střídavé péči, ani vykonatelná předběžná opatření, kterými byl nezletilý svěřen do péče otce a nespolupracovala s českými orgány a institucemi, které sledovaly ochranu zájmů nezletilého. Matka navíc opakovaně otce označovala jako pachatele domácího násilí, aniž by jakákoliv indicie v průběhu řízení byť jen naznačovala možnost, že by se otec skutečně domácího násilí dopouštěl. V konečném důsledku tedy matka svým jednáním nerespektovala práva otce ani práva nezletilého. Matka svým jednáním dokazuje, že předním hlediskem při rozhodování o nezletilém jsou pro ni její vlastní zájmy. V řízení před obecnými soudy se ukázalo, že otec jevil zájem o nezletilého po celou dobu, spolupracoval s opatrovníkem, má stejné výchovné schopnosti jako matka, byl schopný zajistit podmínky pro péči nezletilého v místě, ve kterém až do převezení do zahraničí žil, a hledal alternativy, které by umožnily klidný rozvoj nezletilého. Také umožňoval výkon péče o nezletilého ze strany matky. Jestliže krajský soud argumentoval potřebou zachování stability prostředí (která se dle jeho názoru konstituovala mezitím u matky), nereflektoval, že matka byla tím, kdo nezletilého vytrhl z jeho stabilního prostředí. Navíc od přemístění dítěte do zahraniční do rozsudku krajského soudu ze dne 7. 6. 2017 došlo nejméně pětkrát ke změně místa bydliště nezletilého na území Irské republiky, což je v průměru jedenkrát za tři měsíce. To vše vyvolává zásadní pochybnosti o tom, zda je matka skutečně schopna zajistit nezletilému stabilní výchovné prostředí, když existuje vysoké riziko, že ve vlastním zájmu bude zcela přehlížet zájmy samotného nezletilého, jak již v minulosti nepochybně učinila. Pokud krajský soud svým rozhodnutím favorizoval matku, přestože ona předtím opakovaně nejednala v nejlepším zájmu nezletilého, jde o porušení práv nejen stěžovatele, ale také nezletilého. Navíc matka nerespektovala původní pravomocné rozhodnutí o střídavé péči ani pozdější vykonatelná předběžná opatření. Byla-li schopna nerespektovat zájmy nezletilého v těchto situacích, vyvolává její jednání zásadní pochybnosti o její výchovné způsobilosti. Všechny uvedené skutečnosti podle stěžovatele vedou nevyhnutelně k závěru, že v porovnání dvou variant péče o nezletilého by svěření dítěte do péče otce bez nejmenších pochybností sloužilo zájmu dítěte lépe. Krajský soud v rozhodnutí deklaruje, že při svém rozhodování přihlédl k přání dítěte být v péči matky. Byť se nezletilý již nachází ve věku, kdy je zapotřebí jeho přáním a názorům přikládat zvýšenou pozornost, ve věku téměř deseti let by jeho přání stále ještě nemělo být určujícím. Nadto je třeba přihlédnout k tomu, že v daném případě je toto přání především výsledkem aktivní manipulace matky s nezletilým, což krajský soud ve svém rozhodnutí ignoruje. Stejně tak krajský soud ignoroval, že zástupce dítěte v řízení - orgán sociálněprávní ochrany dětí - vyjádřil názor, že dítě by mělo být svěřeno do péče otce. Byla-li by navíc matkou respektována rozhodnutí o střídavé péči a předběžné opatření o svěření do péče otce, nezletilý by s největší pravděpodobností takové přání nevyslovil.
5. Stěžovatel dále namítá, že v řízení před obecnými soudy došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces tím, že v řízení nebylo postupováno bez zbytečných průtahů. Rozsudek okresního soudu o svěření nezletilého do péče otce byl vydán asi po dvou měsících od únosu nezletilého matkou do Irské republiky, přičemž předběžné opatření o svěření nezletilého do péče otce bylo vydáno v řádu dní po zmíněném únosu. Krajský soud však jednání v dané věci nařídil tak, že od vyhlášení rozsudku okresního soudu uplynulo více než jeden rok. V daném případě, kdy matka únosem nezletilého do zahraničí prakticky zcela vyloučila styk otce s nezletilým, bylo tímto pomalým postupem soudu flagrantním způsobem zasaženo do práva otce i nezletilého na spravedlivý proces. Jestliže zásadním argumentem krajského soudu pro svěření nezletilého do péče matky byla jeho adaptace na život v zahraničí, je třeba navíc konstatovat, že k tomu přispěl sám krajský soud svým pomalým postupem v řízení.
6. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel dále uvedl, že dne 28. 2. 2018 mu bylo doručeno usnesení Městského ředitelství policie Ostrava ze dne 8. 8. 2017, jímž bylo zahájeno trestní stíhání matky, jakožto obviněné ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle §337 odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se měla dopustit v době od 24. 5. 2016 do 7. 6. 2017 tím, že poté, co proti ní byla bezvýsledně použita opatření v občanském soudním řízení směřující k výkonu rozhodnutí soudu o výchově nezletilého dítěte (předání nezletilého do péče otce), mařila výkon takového rozhodnutí. Stěžovatel tímto doplněním ústavní stížnosti dokládá, že matka nezletilého dlouhodobě nerespektovala rodičovskou roli otce a lze proto mít důvodně za to, že tak nebude činit ani nadále. Napadený rozsudek krajského soudu fakticky zcela vylučuje otce z péče o nezletilého a zároveň odsunuje i případný styk otce s nezletilým pouze do teoretické roviny, neboť je pravděpodobné, že matka by jakékoliv rozhodnutí o styku nerespektovala, obdobně, jako dříve nerespektovala právo otce na péči o dítě.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je - s níže uvedenou výjimkou (viz body 8 až 10) - přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Jde-li o základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), je procesním prostředkem k jeho ochraně stížnost na průtahy v řízení podle §164 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), a posléze návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a téhož zákona [srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 60/04 (N 96/37 SbNU 297; 264/2005 Sb.) a usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2005 sp. zn. IV. ÚS 638/05 a ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 95/16, dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).
9. Ústavní soud striktně váže přípustnost ústavní stížnosti na předcházející využití postupu podle §174a zákona o soudech a soudcích, které považuje zpravidla za efektivní prostředek nápravy (např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. I. ÚS 2427/11, N 33/64 SbNU 349). Dle §174a odst. 1 zákona o soudech a soudcích, má-li účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, za to, že v tomto řízení dochází k průtahům, může podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru dochází k průtahům v řízení (dále jen "návrh na určení lhůty"). Návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu není podmíněn podáním stížnosti dle §164 cit. zákona.
10. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá průtahy v řízení před okresním soudem, z obsahu ústavní stížnosti však nevyplývá, že by návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podal. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
12. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ve své přípustné části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
13. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
14. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že po zhodnocení dokazování provedeného před soudy obou stupňů dospěl ve shodě s okresním soudem k závěru, že v daném případě nastala kvalifikovaná změna poměrů odůvodňující novou úpravu péče o nezletilého, neboť nelze dovodit, že by dosavadní úpravou péče byly nadále zajištěny nejpříznivější podmínky pro jeho zdárný vývoj.
15. Krajský soud poukázal na to, že ve střídavé péči rodičů nadále již není možné pokračovat a tato se aktuálně již ani fakticky nerealizuje v důsledku vzdálenosti bydlišť rodičů, kdy se matka i s nezletilým odstěhovala do Irské republiky. Ani jinak by podle krajského soudu střídavá péče rodičů dále nemohla obstát z důvodu vzájemné agresivní komunikace rodičů, kdy nepřekonatelné potíže v komunikaci rodičů začaly bránit pozitivnímu psychickému vývoji nezletilého, přičemž v tomto směru byla i znaleckým posudkem PhDr. Štěpáníka doporučena změna výchovného prostředí ve smyslu stabilizace výchovného prostředí pouze u jednoho z rodičů. S ohledem na uvedené krajský soud oproti okresnímu soudu svěřil nezletilého do péče matky. Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
16. Dle názoru Ústavního soudu se stěžovateli dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž mu žádný z rozhodujících soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že nezletilého svěřil do péče matky. Stěžovatel se však se závěry krajského soudu neztotožňuje. To však nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí soudy k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Soud v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídil, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěl a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinil.
17. V posuzované věci bylo rozhodnutí krajského soudu odůvodněno způsobem, který v žádném případě nevybočuje z mezí ústavnosti. Krajský soud přihlédl především k zájmům nezletilého. Svým rozhodnutím upravuje otázku péče o nezletilého jinak, než si stěžovatel představuje. Ústavní stížnost je tedy, dle názoru Ústavního soudu, v podstatě jen vyjádřením nesouhlasu stěžovatele se závěry krajského soudu a Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
18. Ústavní soud zdůrazňuje, že ohledně práv uvedených v čl. 32 odst. 4 Listiny stanoví podrobnosti zákon (čl. 32 odst. 6 Listiny). Jak je shora uvedeno, Ústavní soud neshledal, že by krajský soud v rovině zákonné úpravy při rozhodování o zájmech nezletilého pochybil. Ústavní soud chápe úsilí stěžovatele o svěření nezletilého do jeho péče. Za daných okolností je však věcí soudu, aby autoritativním výrokem na základě zjištěného skutkového stavu sám o péči o nezletilého rozhodl tak, aby jeho rozhodnutí prospívalo především nezletilému, neboť i podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Krajský soud této své povinnosti řádně dostál.
19. Ústavní soud konstatuje, že postup krajského soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci krajského soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Krajský soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny i Úmluvy, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
20. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1554/14, vztahující se ke střídavé péči, neshledal Ústavní soud případným. Dovozuje-li stěžovatel, že v jeho případě byla naplněna kritéria pro svěření nezletilého do střídavé péče, Ústavní soud k tomu poznamenává, že v případě soudních rozhodnutí v tak individualizovaných věcech, jakými jsou spory o úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, lze stěží hovořit o "precedenční" závaznosti jejich závěrů, tím méně je možné vymezit obecná kritéria, jejichž naplnění pak vždy, bez ohledu na konkrétní okolnosti projednávaného případu, nutně musí vést k uložení vybraného výchovného opatření. Za taková nelze považovat ani předestřená ústavněprávní kritéria a požadavky pro svěřování dětí do péče, neboť ta představují toliko referenční kritéria, jež musí obecný soud, rozhodující o svěření nezletilého dítěte do péče, vždy vzít do úvahy a jejich naplnění zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu. Jak již bylo výše uvedeno, úkolem Ústavního soudu je pak v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů o svěření nezletilého dítěte do péče zkoumat, zda byla výše uvedená ústavněprávní kritéria zohledněna, nikoliv však předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče či dokonce přímo rozhodovat o jeho svěření do střídavé péče (viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2224/14, U 21/75 SbNU 685).
21. Námitkou stěžovatele ohledně zahájení trestního stíhání matky, obviněné ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle §337 odst. 4 trestního zákona, se Ústavní soud nemohl zabývat, neboť pro rozsudek (tj. v dané věci pro napadený rozsudek krajského soudu) je podle §154 odst. 1 občanského soudního řádu rozhodující stav v době jeho vyhlášení.
22. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl; ve vztahu k námitkám ohledně průtahů řízení Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu