ECLI:CZ:US:2018:3.US.3154.17.1
sp. zn. III. ÚS 3154/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 98/1, Praha 1 - Staré Město, zastoupené JUDr. Janem Mikšem, advokátem, sídlem Na Slupi 134/15, Praha 2 - Vyšehrad, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2017 č. j. 22 Cdo 1221/2017-317, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2016 č. j. 70 Co 350, 351/2016-292 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. května 2016 č. j. 4 C 41/2010-250 ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. srpna 2016 č. j. 4 C 41/2010-271, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a 1) Jaroslavy Přibylové a 2) Michala Kulhánka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že postupem obecných soudů byla porušena její ústavně zaručená základní práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny.
2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") byla k žalobě vedlejších účastníků zřízena ve prospěch vlastníka pozemku parc. č. X1 v katastrálním území Velká Chuchle v obci P. služebnost stezky a cesty přes pozemky parc. č. X2 a X3 ve stejné obci a katastrálním území, a to v rozsahu příslušného geometrického plánu (výrok I), vedlejším účastníkům bylo uloženo za zřízení této služebnosti zaplatit stěžovatelce jako žalované vlastnici dotčených pozemků částku 110 381 Kč (výrok II) a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit vedlejším účastníkům na nákladech řízení částku 29 174,40 Kč (výrok III). Výše označeným usnesením obvodního soudu byl tento rozsudek doplněn o výrok IV, dle něhož je stěžovatelka povinna zaplatit České republice na státem zálohovaném znalečném částku 500 Kč.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výrocích I, II a IV potvrdil, výrok III změnil tak, že se vedlejším účastníkům náhrada nákladů řízení nepřiznává, a kromě toho rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
4. Proti rozsudku městského soudu brojila stěžovatelka dovoláním, Nejvyšší soud však toto dovolání neshledal přípustným podle §237 občanského soudního řádu, a proto je podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítl.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že obecné soudy zvažovaly tři varianty nezbytné cesty - přes její pozemky, dále pak přes pozemky parc. č. X4 a X5 a konečně přes pozemky parc. č. X6, X7 a X8. Upozornila, že od počátku řízení namítala, že její pozemek je oplocen, je užíván jí samotnou jako sklad a nájemcem jako zámečnická dílna, zatímco na pozemku parc. č. X4 se nachází veřejně přístupná místní komunikace a pozemek parc. č. X5 není nikým užíván a na pozemcích parc. č. X8, X6 a X7 se nachází veřejně přístupná účelová komunikace, nyní pěší, spojující předmětnou nemovitost s ulicí U.
6. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 20. 3. 2013 sp. zn. 22 Cdo 2711/2011 a usnesení ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 22 Cdo 1171/2016) i Ústavního soudu (usnesení ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 2523/14) stěžovatelka upozornila, že v daném případě je zřejmé, že zatímco její pozemky nejsou veřejně přístupnými komunikacemi a jsou soukromě užívány, navíc jsou oploceny, přes ostatní uvažované pozemky veřejně přístupné komunikace již vedou, byť nikoli v navrhovaném rozsahu, a soukromě užívány nejsou. Z hlediska zásahu do způsobu užívání těchto pozemků a do vlastnického práva jejich vlastníků se zřízení služebnosti jeví jako nejvýhodnější, a jde-li o výměru, varianta přes pozemky parc. č. X4 a X5 je zcela srovnatelná. Dále stěžovatelka vyjádřila názor, že náklady oprávněného na zřízení služebnosti by měly být porovnány s újmou, která zřízením služebnosti povinnému vznikne, a ta je prý u této varianty největší.
7. Podle stěžovatelky, existují-li rovnocenné, méně zatěžující a/nebo tradiční varianty přístupu k pozemku vedlejších účastníků, není důvod, aby byla zřízena služebnost přes její dlouhodobě soukromě užívané, navíc oplocené pozemky s tím, že má vedlejším účastníkům poskytnout klíče, a to s pouhým poukazem na pohodlí vedlejších účastníků a nižší náklady na její zřízení. Současně obecným soudu vytkla, že neprovedly jí navrhované místní šetření za účelem seznámení se se situací na místě samém a zjištění stanovisek vlastníků ostatních uvažovaných pozemků.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy pochybily, jestliže zatížily její pozemek služebností cesty a stezky, neboť v posuzovaném případě existovaly vhodnější varianty nezbytné cesty vedoucí přes sousední pozemky jiných vlastníků, přičemž opakuje svou argumentaci, kterou uplatnila v daném soudním řízení, aniž by ovšem reflektovala důvody, na kterých obecné soudy svá rozhodnutí postavily. Jak přitom patrno z napadených soudních rozhodnutí, soudy všech stupňů se touto otázkou pečlivě zabývaly a se stěžovatelčinou argumentací se dostatečně vypořádaly. Jestliže stěžovatelka namítla, že obecné soudy neprovedly místní šetření, Ústavní soud má za to, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně, tj. v rozsahu potřebném pro právní posouzení věci, navíc ani z ústavní stížnosti není zcela zřejmé, jaký by konkrétně tento úkon měl mít dopad na skutková zjištění obecných soudů a potažmo ovlivnil jejich právní závěry.
12. Jak dále patrno, obecné soudy (kromě jiného) vyhodnotily jednotlivé varianty z hlediska kritérií, jež plynou z příslušné právní úpravy i judikatury, a své závěry řádně odůvodnily, když srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení vysvětlily, proč zřízení služebnosti na stěžovatelčiných pozemcích je s ohledem na konkrétní situaci řešením nejvhodnějším, takže z hlediska principů řádně vedeného soudního řízení Ústavní soud nemá, co by jim mohl vytknout, přičemž ani po věcné stránce se jejich úvahy nejeví zjevně nepřiměřenými ("extrémními"), jež by (tak) nemohly obstát z pohledu zejména ústavně zaručeného základního práva na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Za tohoto skutkového a právního stavu ústavní stížnost představuje polemiku (či spíše pouhé vyjádření nesouhlasu) se závěry obecných soudů v rovině jejich věcné správnosti, kterážto však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže, neboť nejde o referenční hledisko ústavněprávního přezkumu.
13. Protože nic nesvědčí tomu, že by napadenými soudními rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak bylo stěžovatelkou tvrzeno, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu