ECLI:CZ:US:2018:3.US.3195.17.1
sp. zn. III. ÚS 3195/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele H. H. B., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, sídlem Příkop 834/8, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 21. září 2017 č. j. 6 To 236/2017-83 a usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 26. září 2016 č. j. 1 Nt 903/2008-65, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Uherském Hradišti, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního státního zastupitelství v Uherském Hradišti, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 90 Ústavy a v čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V původním řízení Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") trestním příkazem ze dne 25. 4. 2008 č. j. 1 T 99/2008-36 stěžovatele uznal vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákon"), kterého se dopustil tak, že od 22. 4. 2008 do 23. 4. 2008, kdy se v Uherském Hradišti dostavil na Inspektorát cizinecké policie, skupiny povolování pobytu, za účelem žádosti o prodloužení doby k vycestování, pobýval na území České republiky, třebaže mu bylo rozhodnutím Policie České republiky, Inspektorátu cizinecké policie v Uherském Hradišti ze dne 17. 3. 2008 pod č. j. CPBR-3256-7/ČJ-2008-4066-SV uloženo správní vyhoštění z území České republiky podle §119 odst. 1 písm. c) bod 2. zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, na dobu jednoho roku s dobou vycestování do 23. 3. 2008, ze zdravotních důvodů prodlouženou do 21. 4. 2008. Za uvedené jednání mu okresní soud uložil podle §171 odst. 1 tr. zákona, s přihlédnutím k §314e odst. 2 písm. f) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), trest vyhoštění z území České republiky na dobu 5 let. Trestní příkaz nabyl právní moci dne 25. 4. 2008.
3. Okresní soud shora uvedeným usnesením stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení s poukazem na §283 písm. d) tr. řádu zamítl poté, co dospěl k závěru, že podmínky pro povolení obnovy řízení dle §278 odst. 1 tr. řádu dány nejsou, jelikož skutečnosti a důkazy, které podle stěžovatele možnost obnovy řízení zakládají, nemohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci.
4. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ústavní stížností rovněž napadeným usnesením instanční stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení okresního soudu podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel soudům vytýká, že nevěnovaly adekvátní pozornost "novosti" skutečnosti, za kterou pokládá rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 28. 8. 2008 č. j. CPR-11032/ČJ-2008-9CPRV255, jímž bylo v rámci zkráceného přezkumného řízení zrušeno rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie, Inspektorátu cizinecké policie Uherské Hradiště ze dne 17. 3. 2008 č. j. CPBR-3256-7/ČJ-2008-4066-SV a věc byla vrácena k novému projednání správnímu orgánu, který rozhodnutí vydal. Stěžovatel připouští, že Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké policie, Inspektorát cizinecké policie Uherské Hradiště, vydala nové rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008 č. j. CPBR-3256-67/ČJ-2008-4066-SV, kterým mu uložila správní vyhoštění z území České republiky, neboť na území pobýval bez víza, ač k tomu nebyl oprávněn. Současně však stěžovatel zdůrazňuje, že toto nové rozhodnutí mohl mařit nejdříve v den jeho vydání (nabylo-li by téhož dne právní moci), tedy nikoli v období, k němuž se vztahuje předmětný trestní příkaz okresního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení, a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Ústavní soud je v řízení o ústavní stížnosti povolán k ochraně ústavnosti, nikoliv ke kontrole "běžné" zákonnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy] a nepřezkoumává pouhou správnost výkladu a aplikace podústavního práva obecnými soudy. Do jejich činnosti zasáhne jen tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena stěžovatelova základní práva či svobody, které mu zaručuje ústavní pořádek.
8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů v tomto řízení činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Obdobné zásady je nutné vztáhnout i na rozhodnutí týkající se obnovy řízení. V řízení o návrhu na povolení obnovy řízení v trestní věci je třeba vzít v úvahu, že navrhovatel je osobou již pravomocně odsouzenou a že základní záruky spravedlivého trestního procesu musely být uplatňovány již v řízení vedoucím k jeho pravomocnému odsouzení (respektování těchto garancí se podává z usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 1476/13, pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Na úrovni zákona jsou předpoklady zásahu do principu právní jistoty v trestních věcech pravomocně skončených upraveny v §277 a násl. tr. řádu o obnově řízení. Posouzení otázky, zda vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé a způsobilé přivodit důsledky podle ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu, je výlučnou záležitostí obecných soudů, nikoliv Ústavního soudu.
10. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že soudy se relevantně vypořádaly se stěžovatelem předestřenou argumentací ve prospěch obnovy řízení. V rámci svých usnesení náležitě vysvětlily, z jakých důvodů nelze jeho návrhu na obnovu řízení vyhovět a proč nejsou splněny podmínky stanovené v §278 odst. 1 tr. řádu.
11. Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo (usnesení ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. III. ÚS 2796/16). Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu [shodně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417)]. Nelze také v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu, soudu dříve neznámému, spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky podle §278 odst. 1 tr. řádu, což znamená, že soudy musí při projednávání návrhu na obnovu řízení vždy zkoumat, zda jsou předkládány nové skutečnosti či důkazy, které jsou způsobilé samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, respektive jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení vůči skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 tr. řádu [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 62/04 (U 19/33 SbNU 409)].
12. Stěžovatel má za to, že důvody pro obnovu řízení byly dány, když nesouhlasí s tím, jakým způsobem soudy hodnotily jím předestřený význam konkretizovaného rozhodnutí policejního orgánu ze dne 28. 8. 2008, které mělo představovat hlavní důvod pro povolení obnovy řízení.
13. Jak bylo výše konstatováno, novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo; za takto časově determinovanou skutečnost však nelze bez dalšího označit zrušení rozhodnutí policejního orgánu ze dne 17. 3. 2008 v rámci zkráceného přezkumného řízení, k němuž došlo až dne 28. 8. 2008, rozhodl-li okresní soud trestním příkazem dne 25. 4. 2008.
14. Obecné soudy se nedopustily interpretačního excesu a nejednaly svévolně, nevyvodily-li stěžovatelem požadované důsledky ani ze skutečnosti, že policejní orgán v rozhodnutí ze dne 28. 8. 2008 podle §99 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, určil, že účinky rozhodnutí v přezkumném řízení nastávají ode dne právní moci nebo předběžné vykonatelnosti přezkoumávaného rozhodnutí.
15. Obecné soudy vycházely z koncepce kladoucí důraz na zásadu presumpce správnosti aktů vydaných orgány veřejné správy, dle níž se má za to, že správní akt je zákonný a správný, a to až do okamžiku, kdy příslušný orgán zákonem předvídanou formou prohlásí správní akt za nezákonný a zruší jej, byť by tak učinil s účinky ex tunc (srov. k tomu Hendrych, D. a kol.: Správní právo. Obecná část. 7. vydání, Praha, C. H. Beck 2009, s. 225, resp. v judikatuře Nejvyššího správního soudu např. rozsudek ze dne 22. 5. 2008 č. j. 6 As 45/2005-188).
16. Specifický případ by představovalo zařazení rozhodnutí policejního orgánu ze dne 17. 3. 2008 do skupiny nicotných aktů, u nichž se má za to, že nebyly nikdy vydány, a tudíž nemohly působit právní následky ani v minulosti. Prohlášení nicotnosti jen formálně odstraňuje neexistující akt (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2005 č. j. 6 A 76/2001-96, část V., též pod č. 793/2006 Sb. NSS). V nyní posuzované věci však stěžovatel ani netvrdí, že rozhodnutí policejního orgánu ze dne 17. 3. 2008 bylo nicotné.
17. Situace odlišná oproti nyní posuzované věci by nastala též tehdy, rozhodl-li by okresní soud předmětným trestním příkazem přes odložení vykonatelnosti rozhodnutí policejního orgánu ze dne 17. 3. 2008. Z takto vymezeného stavu vycházel nález ze dne 30. 9. 2008 sp. zn. II. ÚS 1260/07 (N 159/50 SbNU 423), kterým Ústavní soud názor, že pro naplnění objektivní stránky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zákona dostačuje existence nikoli nicotného správního rozhodnutí, které je ovšem toliko formálně v právní moci, zatímco jeho účinnost, resp. vykonatelnost byla odložena, označil za přehnaně formalistický, ba textualistický přístup k výkladu práva a vede k porušení (resp. k pokračování v porušení) základního práva stěžovatele na osobní svobodu, které mu zaručuje čl. 8 odst. 1 Listiny. V citovaném nálezu Ústavní soud položil důraz právě na otázku odkladu vykonatelnosti správního rozhodnutí, nikoli na jeho pozdější zrušení rozsudkem správního soudu.
18. Není tudíž přesvědčivého důvodu, aby stěžovatelova tvrzení mohla být hodnotitelná jakožto skutkově "nová" podle citovaného ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu; závěry soudů nejenže nelze identifikovat s excesem či svévolí. Uvedeným jsou možnosti ústavněprávního přezkumu (jde-li o námitku porušení ústavně zaručených práv, kterou stěžovatel vznesl) vyčerpány.
19. Sluší se opětovně zdůraznit mimořádný charakter prostředku nápravy skutkových vad pravomocného trestního příkazu, který představuje řízení o povolení obnovy řízení. Postup nalézacího soudu tak byl v souladu s účelem tzv. obnovovacího řízení, neboť v tomto řízení je třeba vyhodnotit nejen to, zda navrhovatelem předkládané důkazy či skutečnosti byly či nebyly soudu v původním řízení známy, ale je rovněž nutno posoudit význam (procesní potenciál) takových důkazů z hlediska uvažovaného obnoveného řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 1399/14).
20. Ústavní soud tedy nemá důvod závěry krajského soudu a také okresního soudu jakkoliv věcně přehodnocovat. Nesouhlas stěžovatele se závěry soudů totiž nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Za pochybení nelze rovněž označit okolnost, že krajský soud podrobněji rozvedl či zdůraznil ústavně konformní závěry okresního soudu. Takovým postupem nedošlo k porušení zásady dvojinstančnosti trestního řízení.
21. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu