ECLI:CZ:US:2018:3.US.322.17.1
sp. zn. III. ÚS 322/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. P. D., zastoupeného JUDr. Norou Štrajtovou, advokátkou, sídlem Hlavní třída 1023/55, Ostrava - Poruba, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. listopadu 2016 č. j. 14 Co 272/2016-402 a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. dubna 2016 č. j. OP 1393/2013-355, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a 1) nezletilé A. D., 2) J. P. a 3) A. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 3, 5, 7, 8, 9, 18 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") ze dne 14. 4. 2016 č. j. OP 1393/2013-355 byla vedlejší účastnice 1), dále též "nezletilá dcera", odňata z péče vedlejších účastníků 2) a 3), jejích prarodičů ze strany matky (dále též "prarodiče") a byla svěřena do péče stěžovatele jako otce (dále též "otec"). Stěžovatel byl s účinností od právní moci rozsudku zproštěn povinnosti platit na výživu nezletilé částku 1 500 Kč měsíčně k rukám prarodičů, matce bylo stanoveno výživné od právní moci rozsudku na výživu nezletilé 500 Kč měsíčně k rukám otce, a to vždy každého prvého dne v měsíci předem s tím, že výživné splatné do konce měsíce, v němž rozsudek nabude právní moci, je matka povinna zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám otce. Zároveň okresní soud upravil styk prarodičů s nezletilou v každém lichém kalendářním týdnu v roce od úterý 16.00 hodin do neděle 16.00 hodin, otci a prarodičům soud uložil povinnosti při převzetí nezletilé ke styku, nad nezletilou stanovil dohled, o nákladech státu rozhodl tak, že České republice se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává, a o nákladech účastníků tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. Proti rozsudku okresního soudu podali vedlejší účastníci 2) a 3) odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 10. 11. 2016 č. j. 14 Co 272/2016-402 byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že návrh stěžovatele na změnu péče u nezletilé se zamítá. Dále bylo rozhodnuto, že stát nemá právo na náhradu nákladů prvostupňového řízení a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů prvostupňového řízení (výrok I.) ani odvolacího řízení (výrok II.). V odůvodnění svého rozhodnutí dospěl krajský soud k závěru, že bylo dostatečně prokázáno, že otec i nadále není schopen osobně a samostatně a bez podpory např. svých rodičů řádnou péči o nezletilou zajistit. Krajský soud připustil, že otcovy podmínky se oproti době posledního rozhodnutí o péči zlepšily, přesto by otec sám péči o nezletilou zvládal pouze s obtížemi a výkyvy. Ze znaleckého posudku krajský soud dovodil, že nezletilá je pozitivně směřována prarodiči vůči otci, což prokazuje i skutečnost, že citová vazba mezi otcem a nezletilou se rozvíjí. Krajský soud konstatoval, že nezletilá vyrůstá v podnětném prostředí a ve velmi dobrých podmínkách, prarodiče se jí věnují po všech stránkách, je zde spokojená. Skutečnost, že otec je svými osobními dispozicemi limitován ve svých výchovných schopnostech, je pro něj problémem řešit zátěžové situace a byl by schopen péči o nezletilou zabezpečit pouze za široké podpory svých rodičů, v této chvíli vylučuje změnu výchovného prostředí u nezletilé. Podle názoru krajského soudu nelze provést změnu péče u nezletilé tak, že bude svěřena do péče otce, s tím, že jsou zde prarodiče ze strany otce, kteří jsou připraveni s osobní péčí o nezletilou otci pomáhat, příp. jej i zastoupit. Krajský soud poukázal na to, že dle závěrů znalkyně otec není schopen samostatně péči o nezletilou zabezpečit a v tuto chvíli svěření nezletilé do jeho péče v zájmu nezletilé není. Krajský soud se ztotožnil i s názorem opatrovníka, že výchovné prostředí, které nezletilé poskytují prarodiče, je zcela odlišné od výchovného prostředí otce a jeho rodičů, kteří by se museli na výchově nezletilé výrazným způsobem podílet. Právě s ohledem na zájem dítěte, který zůstává při rozhodování ve věcech péče o nezletilé vždy prioritní, krajský soud dovodil, že změna výchovného prostředí v tuto chvíli v nejlepším zájmu nezletilé není, neboť nezletilá by byla vytržena ze stabilního výchovného prostředí a svěřena do péče otce, v jehož schopnostech není samostatnou péči o nezletilou zajistit.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručená práva, když nerespektovaly zájem nezletilého dítěte na výchově biologickým rodičem, který je výchovně způsobilý, má silnou citovou vazbu s nezletilou (která je vzájemná) a veškeré podmínky pro realizaci rodičovské péče, a upřednostnily před tímto prioritním způsobem výchovy výchovu prarodičů ze strany matky, jenž byla rodičovských práv zbavena, aniž by vzaly v úvahu alespoň možnost jiné formy výchovy než výlučné či se zabývaly stykem biologického otce s nezletilou. Rozhodnutí krajského soudu je podle stěžovatele v rozporu se základním právem dítěte i rodiče, kdy se péče o děti uskutečňuje primárně biologickými rodiči, neboť základem rodinných vazeb je tradičně pouto pokrevního příbuzenství mezi členy rodiny a je-li výkon osobní péče o nezletilé dítě realizován osobou odlišnou od rodiče, je nutno je pojmově pojímat jako subsidiární péči biologických rodičů či péči dočasnou. Za situace, kdy matka v rodičovské roli zcela selhala a nezletilá tak již od útlého věku přichází o základní mateřskou péči matky, ztrácí rozhodnutím soudu i péči druhého biologického rodiče, který však má o tuto péči zájem.
5. Stěžovatel má za to, že je namístě preference biologického rodiče před prarodičem, nejsou-li shledány skutečně závažné důvody, pro které by této výchovy nebyl schopen žádný z rodičů. Stěžovatel uvádí, že krajský soud v rámci rozhodování o návrhu na změnu výchovy a výživy k nezletilé pochybil, když vzal v rámci svého rozhodování v úvahu skutečnost, že nezletilá v péči prarodičů řádně prospívá, tito umožňují otci kontakt s nezletilou, dokonce i názor opatrovníka, že nezletilá by rozhodnutím prvoinstančního soudu měnila často výchovná prostředí a preferoval stabilitu výchovného prostředí. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že otec je svými osobními dispozicemi do určité míry limitován s možnými problémy řešení zátěžových situací a péči o nezletilou by nebyl schopen zajistit bez pomoci svých rodičů. Stěžovatel považuje rozhodnutí krajského soudu za diskriminační a odporující čl. 32 odst. 4 Listiny. Stěžovatel poukazuje na to, že i Ústavní soud v rámci dříve vydaných nálezů konstatuje, že vazba mezi rodičem a dítětem představuje nejpřirozenější lidskou vazbu a jeden z prvořadých předpokladů lidského vývoje. Stěžovatel poukazuje na to, že čl. 32 odst. 4 Listiny garantuje právo rodiče pečovat o dítě a vychovávat je a naopak dítěti zajišťuje právo na rodičovskou výchovu a péči. Státní moc do práva rodinné péče má zasahovat jen výjimečně a naopak má péči rodičů poskytovat zvláštní ochranu. Stát je povinen respektovat právo na rodinný život dle čl. 8 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatel poukazuje na to, že rovněž z judikatury Evropského soudu pro lidská práva lze dovodit, že stát má vždy jednat tak, aby se pouto mezi rodiči a dětmi mohlo rozvíjet. Svými rozhodnutími stvrdil potřebu postupovat tak, aby se přednostně obecné soudy zabývaly možností návratu nezletilého dítěte do péče biologického rodiče. Dle názoru stěžovatele závěr krajského soudu není v souladu s čl. 32 odst. 4 Listiny a porušuje právo stěžovatele, jako rodiče na výchovu svého potomka a potažmo právo nezletilé na výchovu biologickým rodičem.
6. Stěžovatel má za to, že je namístě, aby se Ústavní soud zabýval otázkou, zda péče prarodičů ze strany matky, jež je zcela výchovně nezpůsobilá pro svůj způsob výchovy nezletilé má přednost před výchovou druhého biologického rodiče, který má o výchovu nezletilého dítěte zájem a podmínky, byť s teoreticky možnými drobnými nedostatky, kterým lze předejít jinými opatřeními a pomocí širší rodiny, jež svůj zájem participovat na výchově nezletilé nejen deklarovala v průběhu řízení, ale i tak fakticky činí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
11. V ústavní stížnosti stěžovatel krajskému soudu vytýká, že nepostupoval v souladu se zájmy jeho nezletilé dcery, když ji svěřil do výchovy jejích prarodičů ze strany matky a nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že otec by nebyl schopen zajistit výchovu dcery bez pomoci svých rodičů. Stěžovatel považuje rozhodnutí krajského soudu za diskriminační a odporující čl. 32 odst. 4 Listiny, které garantuje právo rodiče pečovat o své dítě a vychovávat je.
12. V předmětné věci krajský soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že bylo dostatečně prokázáno, že otec i nadále není schopen osobně a samostatně a bez podpory např. svých rodičů řádnou péči o nezletilou zajistit. Krajský soud poukázal na to, že nezletilá vyrůstá v podnětném prostředí a ve velmi dobrých podmínkách, prarodiče se jí věnují po všech stránkách, je zde spokojená. Uvedl, že skutečnost, že otec je svými osobními dispozicemi limitován ve svých výchovných schopnostech, je pro něj problémem řešit zátěžové situace a byl by schopen péči o nezletilou zabezpečit pouze za široké podpory svých rodičů, v této chvíli vylučuje změnu výchovného prostředí u nezletilé. Krajský soud proto dospěl k závěru, že nelze provést změnu péče u nezletilé tak, že bude svěřena do péče otce, s tím, že jsou zde prarodiče ze strany otce, kteří jsou připraveni s osobní péčí o nezletilou otci pomáhat, příp. jej i zastoupit. Skutečnost, že otec není schopen samostatně péči o nezletilou zabezpečit, se jeví jako problém i dle závěrů znalkyně a dle krajského soudu svěření nezletilé do péče otce v zájmu nezletilé není. S ohledem na zájem dítěte, který zůstává při rozhodování ve věcech péče o nezletilé vždy prioritní, krajský soud dovodil, že změna výchovného prostředí v tuto chvíli v nejlepším zájmu nezletilé není, neboť nezletilá by byla vytržena ze stabilního výchovného prostředí a svěřena do péče otce, v jehož schopnostech není samostatnou péči o nezletilou zajistit. Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
13. V posuzované věci bylo rozhodnutí krajského soudu odůvodněno způsobem, který v žádném případě nevybočuje z mezí ústavnosti. Krajský soud přihlédl především k zájmům nezletilé. Svým rozhodnutím upravuje otázku péče o nezletilou jinak, než si stěžovatel představuje. Ústavní stížnost je tedy, dle názoru Ústavního soudu, v podstatě jen vyjádřením nesouhlasu stěžovatele se závěry krajského soudu a Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
14. Ústavní soud zdůrazňuje, že ohledně práv uvedených čl. 32 odst. 4 Listiny stanoví podrobnosti zákon (čl. 32 odst. 6 Listiny). Jak je shora uvedeno, Ústavní soud neshledal, že by krajský soud v rovině zákonné úpravy při rozhodování o zájmech nezletilé pochybil. Ústavní soud chápe úsilí stěžovatele o svěření nezletilé do jeho péče. Za daných okolností je však věcí soudu, aby autoritativním výrokem na základě zjištěného skutkového stavu sám o péči o nezletilou rozhodl tak, aby jeho rozhodnutí prospívalo především nezletilé, neboť i podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Krajský soud této své povinnosti řádně dostál.
15. Ústavní soud konstatuje, že postup krajského soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci krajského soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými. Krajský soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny i Úmluvy o právech dítěte, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
16. Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti porušení ústavně zaručených práv nezletilé dcery, Ústavní soud připomíná, že ústavní stížností lze namítat jen porušení konkrétního ústavně chráněného práva fyzické nebo právnické osoby, které se projevilo bezprostředně na právním postavení navrhovatele (stěžovatele) a nelze tudíž podat ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby, eventuálně v zájmu ochrany veřejných zájmů.
17. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu