ECLI:CZ:US:2018:3.US.3234.16.1
sp. zn. III. ÚS 3234/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti obchodní společnosti Otín Green Power s. r. o., sídlem Vídeňská 172, Vestec, zastoupené Mgr. Filipem Macháčkem, advokátem, sídlem Ruská 614/42, Praha 10 - Vršovice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. srpna 2016 č. j. 9 To 350/2016-23 a usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 1. srpna 2016 č. j. 11 Nt 87/2016-12, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky v Jihlavě, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jejího tvrzení porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práva vyplývající z čl. 1 Ústavy.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že výzvou Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky v Jihlavě (dále jen "krajské státní zastupitelství") ze dne 13. 5. 2016 č. j. 4 KZV 9/2016-24, doručenou stěžovatelce dne 17. 5. 2016, byla stěžovatelka, která je právnickou osobou, vyzvána, aby si jako obviněná určila osobu k provádění úkonů v dalším řízení, a to v termínu sedmi dnů od doručení předmětné výzvy. Tento postup odůvodnilo krajské státní zastupitelství tím, že v projednávané věci je jeden z jednatelů stěžovatelky obviněným a druhý z jednatelů svědkem, a tudíž ani jeden nemůže podle §34 odst. 4 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti právnických osob"), činit za stěžovatelku úkony v trestním řízení.
3. Následně Okresní soud v Jihlavě (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením ustanovil stěžovatelce opatrovníkem advokáta JUDr. Jana Herouta, neboť stěžovatelka ve shora (viz sub 2) stanovené lhůtě jinou osobu k provádění úkonů v dalším řízení neurčila. V odůvodnění tohoto usnesení dospěl soud k závěru, že výše uvedená výzva byla stěžovatelce řádně doručena, avšak ta na ni nereagovala a žádnou osobu k provádění úkonů si ve stanovené lhůtě neurčila. Z toho důvodu jí byl opatrovník ustanoven soudem.
4. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost, kterou Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl. Dle krajského soudu zákon nedává stěžovatelce právo podat stížnost proti výše uvedenému druhu usnesení, pročež je její stížnost ex lege nepřípustná. Nad rámec toho pak uvedl, že na č. l. 19 spisu je založená plná moc ze dne 17. 5. 2016 pro advokáta Mgr. Filipa Macháčka, přičemž jde o plnou moc zmocněnce stěžovatelky. Tato plná moc byla doručena Policii České republiky do datové schránky dne 24. 5. 2017, ale soudci okresního soudu nebyla tato skutečnost známa, neboť plná moc nebyla v době rozhodování založena do spisu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že v uvedeném případě nebyly splněny podmínky pro ustanovení opatrovníka soudem podle §34 odst. 5 zákona o odpovědnosti právnických osob. Stěžovatelka totiž ve stanovené lhůtě určila opatrovníkem advokáta Mgr. Filipa Macháčka. Z toho důvodu nemohlo dojít k platnému ustanovení JUDr. Jana Herouta. Stěžovatelka považuje za zcela neakceptovatelný postup, kterým policejní orgán nepředloží soudu jemu zaslanou plnou moc. Tímto postupem bylo dle stěžovatelky evidentně ovlivněno soudní rozhodnutí v její neprospěch. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatelky
6. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejšímu účastníkovi řízení.
7. Krajský soud ve svém vyjádření zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
8. Krajské státní zastupitelství ve svém vyjádření uvedlo, že ústavní stížnost je nedůvodná. Vzhledem k obsahu plné moci, doručené policejnímu orgánu 24. 5. 2016, jež byla udělena k všeobecnému zastupování, a nikoliv dle zákona o odpovědnosti právnických osob, bylo nejasné, o jaký druh úkonu se jedná. Dle §34 odst. 4 zákona o odpovědnosti právnických osob se neuděluje plná moc, nýbrž se osoba k provádění úkonů "určí". Z důvodu této nejasnosti zavolal policejní komisař dne 1. 7. 2016 advokátovi Mgr. Filipu Macháčkovi, který mu výslovně uvedl, že zastupování stěžovatelky přijal jako obhájce, nikoliv jako osoba podle §34 odst. 4 zákona o odpovědnosti právnických osob. Z toho důvodu podalo krajské státní zastupitelství podnět k ustanovení opatrovníka soudem. Podle krajského státního zastupitelství nemůže být Mgr. Filip Macháček obhájcem stěžovatelky a zároveň i jejím opatrovníkem.
9. Nad rámec výše uvedených skutkových okolností pak okresní soud ve svém vyjádření uvedl, že skutečnosti uváděné krajským státním zastupitelstvím v jeho vyjádření k ústavní stížnosti nebyly soudci okresního soudu v době rozhodování známy. Nicméně se ztotožňuje s jejich právním hodnocením, provedeným v uvedeném vyjádření. S ohledem na výše uvedené má okresní soud za to, že ústavní stížnost je nedůvodná.
10. Stěžovatelka následně využila svého práva repliky. V ní setrvala na svém závěru, že řádně určeným opatrovníkem byl advokát Mgr. Filip Macháček. Skutečnost, že tak bylo učiněno skrze plnou moc, je dle stěžovatelky irelevantní. Zákonná úprava nezná žádné speciální zmocnění k výkonu funkce opatrovníka. Postup, kterým není brán ohled na plnou moc, v níž není výslovně uvedeno pověření k zastupování podle zákona o odpovědnosti právnických osob, považuje stěžovatelka za příliš formalistický, a navíc nesprávný s ohledem na §1 odst. 2 uvedeného zákona, zakotvující přiměřené užití ostatních trestních předpisů v řízení proti právnickým osobám. V případě nejasností měly orgány činné v trestním řízení oslovit stěžovatelku s dotazem na jednoznačné určení opatrovníka. Závěrem stěžovatelka uvádí, že nesdílí názor krajského státního zastupitelství, dle nějž by obhájce právnické osoby nemohl být zároveň jejím opatrovníkem. Obhájce i opatrovník hájí plně zájmy zastupované osoby.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ačkoliv z výše uvedených okolností vyplývá, že orgány činné v trestním řízení (konkrétně státní zástupce a policie) nevěnovaly náležitou pozornost projevu vůle stěžovatelky, jež má být při řešení otázky jejího zastoupení nejvýznamnějším principem, není tím dle Ústavního soudu dán prostor pro zrušení napadených soudních rozhodnutí. Okresní soud v situaci po podání návrhu státního zástupce nemohl v zájmu legitimního a urychleného pokračování trestního řízení (a ochrany práv stěžovatelky) učinit žádné jiné rozhodnutí, než stěžovatelce ustanovit opatrovníka. Zákon o odpovědnosti právnických osob v zásadě jiný postup nepřipouští, splňuje-li návrh státního zástupce všechny zákonné náležitosti. Taková úprava sleduje legitimní zájem, aby právnická osoba byla co nejrychleji řádně zastoupena a mohl za ni někdo v trestním řízení jednat, a tím nebyla krácena její práva. Existuje-li o oprávněnosti takového zastoupení spor, jako v daném případě v důsledku nejasné plné moci, je dle Ústavního soudu možno řešit jej až následně, po ustanovení opatrovníka, který bude dočasně hájit zájmy dotčené právnické osoby.
13. Domoci se nápravy pro právnickou osobu nechtěného stavu jejího aktuálního zastoupení však dle Ústavního soudu nelze brojením proti nutnému ustanovení opatrovníka, nýbrž proti trvání takového stavu. Případnou ústavní stížnost by tak bylo třeba podat proti postupu orgánů činných v trestním řízení, ve kterém odmítají respektovat jasně vyjádřenou vůli zástupců právnické osoby. Shledání protiprávnosti takového stavu by konečně neznamenalo, že by dřívější zastupování stěžovatelky bylo nutně jako celek od počátku protiústavní a na všechny úkony opatrovníka bylo třeba nahlížet jako na protiprávní. Hájil-li opatrovník zájmy stěžovatelky řádným a tedy stěžovatelku nepoškozujícím způsobem, lze dle názoru Ústavního soudu považovat jeho úkony za provedené v souladu s právem. V části směřující proti rozhodnutí okresního soudu tak Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, neboť nesměřovala proti protiprávnímu postupu.
14. Zároveň Ústavní soud musel odmítnout ústavní stížnost v části domáhající se zrušení usnesení krajského soudu. Stěžovatelkou podaná stížnost, o níž krajský soud rozhodoval, byla ex lege nepřípustná, a proto negativnímu rozhodnutí krajského soudu nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Krajský soud neměl kompetenci napravit popsané pochybení orgánů činných v trestním řízení.
15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu