ECLI:CZ:US:2018:3.US.3277.17.1
sp. zn. III. ÚS 3277/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. října 2017 č. j. 30 Cdo 1016/2017-263, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny, práva na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny, práva na pokojné užívání majetku podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a ústavní zásady presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 5. 2. 2016 č. j. 10 C 44/2013-188 byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na náhradu nemajetkové újmy ve výši 800 000 Kč s příslušenstvím, jež měla představovat kompenzaci za újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým trestním řízením, které skončilo zastavením trestního stíhání z důvodu aplikování amnestie prezidenta republiky.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") potvrdil rozhodnutí obvodního soudu rozsudkem ze dne 5. 12. 2016 č. j. 68 Co 200/2016-236.
4. Posledně uvedený rozsudek napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Využití amnestie sice dle Nejvyššího soudu nevylučuje přiznání finanční kompenzace. Takový postup je však výjimečný, s ohledem na konkrétní okolnosti každého případu, což potvrdil i Ústavní soud. Závěry obvodního soudu a městského soudu se nijak neodchylují od judikatury dovolacího soudu, když oba soudy správně uzavřely, že stěžovateli vznikla újma na jeho právech, avšak ta byla napravena zastavením trestního stíhání. Stěžovatel dle odvolacího soudu netvrdil žádné jiné (mimořádné) okolnosti vlivu trestního stíhání na jeho osobu, které by odůvodnily přiznání mimořádné finanční kompenzace. Obdobně soudy postupovaly i ve věci jednoho ze spoluobviněných a za ústavně konformní označil tyto závěry i Ústavní soud.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Dle stěžovatele je napadené rozhodnutí extrémně nespravedlivé a založené jen na formalistickém výkladu, který popírá základní logiku. Soudy dle stěžovatele přehlédly, že stěžovatel žil po celou dobu extrémně dlouhého trestního řízení (16 let) v nejistotě ohledně výsledku. Dle stěžovatele soudy porušily jeho právní jistotu, když v jeho věci rozhodly odlišně od věci, kterou rozhodoval Nejvyšší soud pod sp. zn. 30 Cdo 4689/2015, ačkoliv okolnosti případu jsou podobné, a tehdejší žalobce byl stíhán "pouze" 12 let a nebyl stíhán vazebně (na rozdíl od stěžovatele). Stěžovateli hrozící trest už byl fakticky "kompenzován" výkonem vazby. Kvůli přijetí amnestie pak stěžovatel nemohl ani žádat o náhradu za vykonanou vazbu. Stěžovatel je toho názoru, že při pokračování trestního řízení by byl zproštěn, jako se to stalo u dalších obviněných v jeho věci.
6. Dle stěžovatele je formalistickým výkonem práva, pokud jsou důsledky amnestie aplikovány ve všech případech stejně, tedy například na řízení trvající 10 let a řízení trvající 16 let. Povinnost soudů přistupovat k takovým případům odlišně dovozuje nepřímo stěžovatel z nálezu sp. zn. I. ÚS 85/04. Stěžovatel rovněž poukazuje na to, že k zásahu do jeho života došlo v jeho nejproduktivnější fázi. Dále zmiňuje rozsáhlou judikaturu, dle níž je nepřiměřená délka řízení zásadně zásahem do práv účastníka. Dle stěžovatele rozhodnutí o amnestii nevylučuje současné odškodnění za průtahy. Opačný závěr je dle stěžovatele porušením principu presumpce neviny, neboť je jím naznačováno, že trestní stíhání bylo vedeno důvodně. Pokud trestní řízení nebylo ukončeno pravomocným odsuzujícím rozsudkem, pak nelze dle stěžovatele hovořit o tom, že aplikováním amnestie došlo k odškodnění nepřiměřených průtahů. Za nutnou kompenzaci považuje stěžovatel alespoň konstatování porušení práva. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí.
7. V doplnění ústavní stížnosti, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 21. 10. 2017, poukazuje stěžovatel na to, že jeden ze spoluobviněných byl za stejné trestní řízení odškodněn, a to částkou 118 000 Kč. Dle stěžovatele by bylo porušením právní jistoty, kdyby v případech jednotlivých obviněných bylo rozhodováno odlišně.
8. V doplnění ústavní stížnosti, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 8. 12. 2017, zopakoval výše uvedené závěry a přiložil k němu rozhodnutí ve věci zmíněného spoluobviněného.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti závěrům plynoucích z ustálené judikatury obecných soudů i Ústavního soudu, na niž opakovaně odkazoval i Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí. Sám stěžovatel sice předkládá své vlastní pojetí výkladu relevantních právních předpisů, avšak s uvedenými ustálenými závěry se v podstatě nijak nevypořádává. Zejména proto Ústavní soud neshledal žádný důvod se od nich odchýlit.
12. Základem odůvodnění napadeného rozhodnutí (resp. rozhodnutí mu předcházejících) je závěr, dle nějž je zásadně zastavením trestního stíhání dostatečně kompenzována újma způsobená nepřiměřenou délkou trestního řízení. Zastavení trestního stíhání se přitom může obviněná osoba vyhnout tím, že bude v řízení pokračovat. Tento závěr je zcela ustálenou, předvídatelnou součástí rozhodovací činnosti českých soudů (kromě případů zmíněných Nejvyššího soudem lze z poslední doby poukázat např. na případy, v nichž Ústavní soud rozhodoval usnesením ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 2317/16 nebo usnesení ze dne 20. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 2446/16; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Za ústavně souladný pak Ústavní soud považuje rovněž závěr Nejvyššího soudu, dle nějž je možné přiznat i další formu odškodnění z mimořádných důvodů. To ostatně vyplývá i ze stěžovatelem dovolávaného rozsudku sp. zn. 30 Cdo 4689/2015, kde tyto mimořádné důvody byly shledány. Podobně mimořádné okolnosti musí však vyhodnotit zejména soudy nižších stupňů, které provádí dokazování. Ani Nejvyšší soud, ani Ústavní soud nejsou povolány k tomu, aby tuto jejich úlohu nahrazovaly. V dané věci pak stěžovatel žádné mimořádné okolnosti jeho případu v řízení před obecnými soudy netvrdil. Soudy pak samy žádné neshledaly. Takovému postupu nelze nic vytknout. Otázkou přiznání kompenzace formou konstatování porušení práva se Nejvyšší soud nezabýval, neboť jí stěžovatel v dovolání nevznesl.
13. Toliko pro úplnost Ústavní soud poznamenává, že uvedený postup není v rozporu s principem presumpce neviny. Se stěžovatelem není jednáno jako s pachatelem trestné činnosti, nýbrž jako s (důvodně) obviněným, o jehož vině nebylo doposud rozhodnuto a v důsledku aplikace mimořádného institutu amnestie již o jeho vině rozhodováno nebude, čímž je zbaven hrozby budoucí trestní represe za uvedené jednání. Tím je znemožněno běžné "rozuzlení" trestního řízení, spočívající v konstatování viny, nebo zproštění obžaloby (resp. zastavení trestního řízení z hmotněprávních důvodů), přičemž s tímto postupem obviněný, jako hlavní účastník trestního řízení, musí vyslovit souhlas. Tím je mu dána možnost výběru mezi dvěma ústavně konformními procesními postupy, z nichž každý má odlišné následky.
14. Za irelevantní pak Ústavní soud považuje stěžovatelův poukaz na civilní řízení ve věci odškodnění dalšího z obviněných ve stěžovatelově trestní věci. Je zcela logické, že soudy při projednávání stěžovatelova odškodnění nemohly být vázány rozsudky z obdobné věci, vydanými několik měsíců poté, a nemohly se vypořádat s jejich argumenty. Naopak pozdější rozsudky, ve věci druhého obviněného, by se, pro dodržení principů právní jistoty, měly vypořádat se závěry soudů, vydaných ve stěžovatelově věci. Stěžovatel tak v žádném případě nemohl nabýt legitimní očekávání, že v jeho věci bude rozhodnuto obdobně jako v rozhodnutích vydaných až po napadeném usnesení Nejvyššího soudu.
15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu