ECLI:CZ:US:2018:3.US.3304.17.1
sp. zn. III. ÚS 3304/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ondřeje Demuta, zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. srpna 2017 sp. zn. 14 To 294/2017 a usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, Odboru zločineckých struktur ze dne 3. srpna 2017 č. j. NCOZ-3400-562/TČ-2016-411400, za účasti Krajského soudu v Praze a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, Odboru zločineckých struktur, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavních práv zaručených čl. 11, 36 a 37 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel, který je zaměstnancem notářské kanceláře JUDr. Ivany Demutové, byl v procesním postavení svědka předvolán na výslech dne 2. 8. 2017 v trestní věci vedené pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), zvlášť závažného zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 a odst. 3 písm. c) trestního zákoníku a zločinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 a 4 trestního zákoníku. Opatřením Okresního soudu Praha-východ ze dne 12. 12. 2016 č. j. 0 Nt 1830/2016 byl podle §8 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), udělen souhlas ke sdělení informací, na které se vztahuje povinnost mlčenlivosti notáře, v uvedené trestní věci, a to rovněž ve vztahu ke stěžovateli. Podstatná část výroku opatření zní: "Podle §8 odst. 5 trestního řádu dávám souhlas ke sdělení informací, na které se vztahuje povinnost mlčenlivosti ve smyslu ustanovení §56 zák. č. 358/1992 Sb., notářského řádu, v platném znění, a to na informace ze strany notářky JUDr. Ivany Demutové (...) a notářského asistenta Mgr. Ondřeje Dému (...) včetně obsahu listin vyhotovených či uchovávaných notářkou JUDr. Ivanou Demutovou a notářským asistentem v rámci činnosti notářské kanceláře." Z odůvodnění opatření pak vyplývá, že vyslovený souhlas se týká řízení vedeného Policií České republiky, Národní centrálou proti organizovanému zločinu SKPV, Odborem zločineckých struktur (dále jen "policejní orgán") pod č. j. NCOZ-3400/TČ-2016-411400.
3. Stěžovatel se s advokátem dostavil k výslechu, vypovídat však odmítl. Odůvodnil to tím, že opatření okresního soudu mu neumožňuje vypovídat, jelikož je podle stěžovatelova názoru příliš obecné. Stěžovatel dále poukázal na stanovisko Notářské komory České republiky, které je povinen respektovat. V reakci na odmítnutí výpovědi uložil policejní orgán stěžovateli napadeným usnesením pořádkovou pokutu ve výši 15 000 Kč. Na odůvodnění uložení této sankce policejní orgán uvedl, že stěžovatel odmítl vypovídat k dotazovaným skutečnostem, ačkoliv mu byl předepsaným postupem udělen souhlas k sdělení těchto informací, přičemž opatření okresního soudu bylo shledáno jako ústavně konformní také usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. II. ÚS 426/2017.
4. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou shora napadeným usnesením Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zamítl, když se ztotožnil s názorem policejního orgánu. Dle názoru krajského soudu je opatření okresního soudu dostatečně určité a je jednoznačné, jaké věci se týká a v jakém rozsahu. Jak odůvodnil i Ústavní soud, je uvedené opatření dostatečně určitě odůvodněno. Rovněž tak je z něj zřejmé, že se týká i svědecké výpovědi. Stěžovatelův poukaz na stanovisko advokátní kanceláře, týkající se povinnosti mlčenlivosti notářů, je dle soudu irelevantní a pro soud nezávazný. Uvedené opatření pak dle krajského soudu splňuje rovněž požadavek přiměřenosti, zdrženlivosti a subsidiarity, zejména s ohledem na závažnost vyšetřované trestné činnosti a nezbytnost získání poznatků o činnosti podezřelých (resp. obviněných) v uvedené notářské kanceláři.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Zásah do svých ústavních práv spatřuje stěžovatel v tom, že napadená usnesení vycházejí z předpokladu, že byl opatřením okresního soudu zbaven povinnosti k mlčenlivosti pro účely konkrétního trestního řízení, ačkoliv tomu tak není. Stěžovatel tak je na podkladě nezpůsobilého souhlasu sankcionován pořádkovou pokutou za odepření výpovědi, kterou vzhledem k absenci způsobilého souhlasu soudu odepřít musel. Opatření okresního soudu bylo vydáno před zahájením trestního stíhání ve věci ve stadiu prověřování a stěžovatel byl vyslýchán až po tomto zahájení, takže není jasné v tom, jaké trestní věci se vlastně týká. Po vydání tohoto opatření bylo totiž trestní stíhání rozšířeno o další trestné činy. V takové situaci již závaznost opatření dle stěžovatele neplatí. Nekonkrétnost opatření okresního soudu stěžovatel spatřuje v jeho šířce, jelikož dle jeho názoru se vztahuje na veškerou činnost a veškeré listiny notářského úřadu, tedy i listiny, které se dotčené trestní věci netýkají. K tomu dodává, že relevantní notářské zápisy, ke kterým by měl být vyslýchán, jsou mimo jiné součástí sbírky listin na rejstříkovém soudě, a tedy stěžovatel nevidí nutnost svého výslechu. Stěžovatel argumentuje, že pouze postupoval ve shodě se stanoviskem své stavovské komory, a ve výsledku tak byl postaven před dilema volby mezi kárným postihem nebo pořádkovou pokutou. Relevantní stanovisko Notářské komory České republiky dle mínění stěžovatele není pro soud závazné, to ale neznamená, že se s jeho argumentačním jádrem nemusí soud vypořádat. Za nepřípadný považuje stěžovatel odkaz napadených rozhodnutí na usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. II. ÚS 426/2017, které je dle jeho názoru pouze nezávazným usnesením. Z uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Oproti očekávání stěžovatele nelze považovat tzv. kvazimeritorní usnesení Ústavního soudu podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, kterým bylo rozhodnuto o určité otázce ochrany základních práv a svobod, za pouhý nezávazný názor Ústavního soudu, který je bez významu pro rozhodování jiných případů s obdobným skutkovým a právním podkladem. Takováto rozhodnutí sice ani Ústava (čl. 89 odst. 2), ani zákon o Ústavním soudu (§13, 23, 35, 54 n.) neprohlašují za formálně závazné pro další rozhodování Ústavního soudu, ani nepředvídají speciální proceduru pro překonání obecných právních závěrů v nich učiněných. Nicméně v rovině obsahové představují tato usnesení rovněž vyjádření názoru Ústavního soudu na jemu předloženou otázku hmotného či procesního práva, pro jejíž řešení jsou jinak splněny procesní podmínky řízení. Proto by musel Ústavní soud, veden ochranou principu právní jistoty, jako stěžejní zásady materiálního právního státu, shledat podstatné důvody pro to, aby se od obsahových závěrů takového usnesení odchýlil. To proto, že předtím vyjádřil směrem k veřejné moci názor, že její postup nebyl zásahem do základních práv nebo svobod, protože byl shledán nikoli nedůvodným, nýbrž zjevně neopodstatněným. To má proto důsledky i pro nyní posuzovanou věc.
8. S podstatnými námitkami stěžovatele se tak v jiné souvislosti již vypořádalo usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. II. ÚS 426/2017 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), s nímž byl stěžovatel podrobně seznámen rovněž v řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. S ohledem na shora uvedené tak Ústavní soud připomíná, že důvody pro to, aby se odchýlil o závěrů tohoto usnesení ani v nyní posuzované věci neshledal a uvedené opatření okresního soudu tak nadále pokládá za ústavně konformní a pro úplnost na ně lze odkázat.
9. Žádná ze stěžovatelem zmíněných skutečností, které současnou situaci drobně odlišují od případu řešeného uvedeným usnesením, takovým důvodem není. Změna kvalifikace stíhaného jednání, nebo i rozšíření trestního stíhání o další skutky, takovou skutečností není, neboť není zřejmé, zda se této novoty měl odmítnutý výslech týkat. Stěžovatelova povinnost byla vyjádřit se ke skutečnostem uvedeným v opatření okresního soudu. Ty Ústavní soud, v souladu s napadenými usneseními a s právě citovaným usnesením sp. zn. II. ÚS 426/2017 považuje za dostatečně určitě vymezené.
10. K jiným skutečnostem, krytým povinností mlčenlivosti, se stěžovatel při výslechu vyjadřovat logicky nemusel (ba nesměl), neboť k tomu nebyl zmocněn. Vzhledem ke stěžovatelovu právnímu vzdělání přitom odlišení obou oblastí nemělo představovat zásadní problém. Tím, že však stěžovatel předem odmítl výslech jako celek, znemožnil rozlišit otázky policejního orgánu na oprávněné (přípustné) a neoprávněné (srov. např. usnesení ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 2633/16). S ostatními námitkami (a to i v ústavněprávní rovině), týkajícími se pravomocí notářské komory, šíře poskytovaných informací, jakož i nutnosti stěžovatelova osobního výslechu, se dostatečně a srozumitelně vypořádal krajský soud v napadeném rozhodnutí, na něž může Ústavní soud toliko odkázat. Všechny v tomto směru učiněné závěry soudů jsou úplné, dostatečně vysvětlené a jasné, a dle Ústavního soudu tak není důvod stavět je ještě zvlášť do kontrapozice k nezávaznému stanovisku advokátní kanceláře. Stejně tak oproti očekávání stěžovatele v právním státě s jeho hierarchicky uspořádanými prameny práva musí stavovské předpisy ustoupit státním, nestanoví-li zákon státu jinak (byť stěžovatel naznačuje, že mají pro něj větší váhu, než názor vyjádřený v kvazimeritorním usnesení Ústavního soudu). To platí i pro možnost pohrůžky veřejnoprávní sankcí.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu