ECLI:CZ:US:2018:3.US.3406.17.1
sp. zn. III. ÚS 3406/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti obchodní společnosti AUTO GAMES, a. s., se sídlem V Potočkách 1020/6, Praha 4 - Modřany, zastoupené Mgr. Michalem Varmužou, advokátem, sídlem Kozinova 2, Šumperk, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. září 2017 č. j. 8 As 126/2017-45 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2017 č. j. 3 Af 62/2015-62, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označených rozsudků správních soudů.
2. Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že po přijetí obecně závazné vyhlášky Statutárního města Frýdek-Místek č. 8/2011, na jejímž základě město s účinností od 1. 1. 2012 zakázalo na celém svém území provozování loterijní činnosti, tj. provozování sázkových her, loterií a jiných podobných her podle ustanovení §2 písm. e), g), i), j), l), m) a §50 odst. 3 tehdy účinného zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách (dále jen "loterijní zákon"), Ministerstvo financí rozhodnutím ze dne 2. 4. 2015 č. j. MF-1123/2015-34-9 ve spojení s rozhodnutím ministra financí ze dne 16. 10. 2015 č. j. MF-1123/2015-34-12/2901-RK zrušilo svá předchozí rozhodnutí z let 2007 až 2011 (celkem 7), a to v částech, jimiž stěžovatelce povolilo provozování loterií nebo jiných podobných her. Rozhodnutí správních orgánů stěžovatelka napadla žalobou, kterou Městský soud v Praze (dále též "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Kasační stížnost stěžovatelky zamítl Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rovněž jako nedůvodnou. Správní soudy nepřisvědčily stěžovatelčiným námitkám o nepřípustném uplatnění pravé retroaktivity, porušení jejích práv nabytých v dobré víře, legitimního očekávání, diskriminačním přístupu a rozporu správních rozhodnutí s evropskou právní úpravou; bližší důvody, pro něž byla žaloba a kasační stížnost zamítnuta, netřeba na tomto místě blíže rozvádět, neboť obsah napadených rozsudků je všem účastníkům řízení znám.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka s rozhodnutími správních soudů nesouhlasí a tvrdí, že odnětí povolení k provozování loterií představovalo pravou retroaktivní aplikaci §43 a §50 loterijního zákona, která je nepřípustná z důvodu rozporu s požadavkem legitimního očekávání a právní jistoty. Namítla, že provozovala loterijní hry na základě platných povolení, a pokud správní orgán přistoupil k jejich zrušení na základě obecně závazné vyhlášky přijaté až po jejich vydání, šlo o nepřípustnou retroaktivitu a zásah do řádně nabytých práv. Stěžovatelka dále namítla, že závěr správních soudů o tom, že její věc nespadá do aplikačního rámce unijního práva z důvodu absence přeshraničního aspektu, ji znevýhodňuje oproti jiným subjektům a působí diskriminačně. K podpoře své argumentace odkázala na konkrétní rozsudky Soudního dvora Evropské unie a Evropského soudu pro lidská práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
6. Ústavní soud předesílá, že se otázkou tvrzeného legitimního očekávání provozovatelů videoloterijních terminálů, resp. svobody jejich podnikání zabýval opakovaně v souvislosti s pravomocí obcí regulovat jejich provozování určením míst, kde lze takové hry provozovat [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 29/10 ze dne 14. 6. 2011 (N 110/61 SbNU 625; 202/2011 Sb.)]. Dal též najevo, že tam, kde existuje kolize povolení orgánu, který loterii nebo jinou podobnou hru povolil, s obsahem obecně závazných vyhlášek obcí, je Ministerstvo financí povinno zahájit přezkum vydaných povolení a respektovat obecní regulaci prostřednictvím nástrojů, které mu uděluje správní řád a loterijní zákon [nález sp. zn. Pl. ÚS 56/10 ze dne 7. 9. 2011 (N 151/62 SbNU 315; 293/2011 Sb., nález sp. zn. Pl. ÚS 22/11 ze dne 27. 9. 2011 (N 169/62 SbNU 489; 328/2011 Sb.].
7. Ústavní soud dal zřetelně najevo, že nelze připustit takový výklad podústavních předpisů, který by obsah práva na územní samosprávu v tomto směru nejen fakticky eliminoval, ale i jen dočasně suspendoval. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/13 ze dne 2. 4. 2013 (N 49/69 SbNU 31; 112/2013 Sb.) vyložil, že za legitimní očekávání nelze považovat předpoklad provozovatelů interaktivních videoloterijních terminálů, že správní praxe Ministerstva financí spojená s opomíjením práva obcí na samosprávu bude pokračovat.
8. V posuzované věci je zřejmé, že právní závěry městského soudu i Nejvyššího správního soudu, týkající se posouzení existence legitimního očekávání stěžovatelky v důsledku nepřípustné retroaktivní aplikace příslušných ustanovení loterijního zákona, mají základ v závěrech formulovaných Ústavním soudem v jeho nálezové judikatuře, od nichž nebyl žádný důvod se odchýlit. Stěžovatelčina argumentace, byť se opírala o čl. 11 odst. 1 Listiny, je v tomto směru tak jen pouhou polemikou se závěry správních soudů, vedenou snahou domoci se jiného, opačného hodnocení jejích tehdejších povolení, z ústavně právního hlediska však nezpůsobilou posunout věc do ústavně právní roviny a přivodit zásah Ústavního soudu.
9. Shodně lze nahlížet i na stěžovatelčin nesouhlas se závěrem správních soudů vylučujících aplikaci unijního práva na její případ a jí namítanou diskriminaci. Z napadených rozsudků vyplynulo, že městský soud i Nejvyšší správní soud dostatečně podrobně vyložily, proč právo EU nebylo na stěžovatelčin případ aplikovatelné a z jakého důvodu nepřisvědčily námitce diskriminace.
10. Se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti lze uzavřít, že správní soudy se ve stěžovatelčině věci nedopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, neboť jejich právní závěry nelze označit jako extrémně nesouladné se zjištěným skutkovým stavem či poznamenané stopami libovůle při rozhodování.
11. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2018
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu