ECLI:CZ:US:2018:3.US.350.18.1
sp. zn. III. ÚS 350/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatelky PROSPER spoločnosť s ručením obmedzeným Humenné, se sídlem v Humenném, Vaľaškovce, Slovenská republika, zastoupené JUDr. Danicou Birošovou, advokátkou, sídlem Husova 753/45, Liberec, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 2. března 2016 č. j. 35 Co 382/2015-487, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou Ústavnímu soudu dne 23. 1. 2018 a na základě výzvy kvalifikovaně doplněnou podáním ze dne 1. 3. 2018, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") sp. zn. 27 C 54/2003 se podává, že rozsudkem okresního soudu ze dne 5. 5. 2015 č. j. 27 C 54/2003-404 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na zaplacení penalizace ve výši 0,5% denně z částky 37 741 Kč od 23. 9. 2001 do 2. 12. 2003 ve výši odpovídající rozdílu mezi zákonným úrokem z prodlení a stěžovatelkou požadovanou penalizací, tj. co do částky 133 012,01 Kč (výrok I.), žalovanému byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce 7 039,99 Kč (výrok II.), žaloba na zaplacení náhrady cestovních nákladů motorovým vozidlem od 21. do 24. 4. 2002 ve výši 6 872 Kč, včetně vyčíslené penalizace z cestovních nákladů, ze soudního poplatku a z exekučního poplatku (ve výši celkem 79 766 Kč) byla také zamítnuta (výrok III.) a dalšími výroky IV. a V. bylo rozhodnuto o soudním poplatku za rozšíření žaloby a o nákladech mezi účastníky řízení.
3. K odvolání stěžovatelky krajský soud napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. jej ponechal nedotčen (výrok I.), v části týkající se výroku III. připustil změnu žaloby, a to na zaplacení 1 940 Kč z titulu soudního poplatku, 3 962 Kč za poplatek exekutorovi, dále z titulu penalizace ve výši 4 802 Kč za zaplacený soudní poplatek, ve výši 8 838 Kč za zaplacený poplatek exekutorovi a ve výši 34 778 Sk z cestovních nákladů, žalobu za zaplacení uvedených částek 19 542 Kč a 34 778 Sk zamítl a rovněž zamítl návrh, aby o nákladech řízení 600 Kč, 13 744 Sk a 1 028,51 EUR bylo rozhodnuto rozsudkem (výrok II.), výrokem III., IV. a V. rozhodl o doplatku soudního poplatku z žaloby a o nákladech řízení před okresním, krajským a dovolacím soudem.
4. Stěžovatelka podala proti rozsudku krajského soudu dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 6. 2017 č. j. 32 Cdo 494/2017-573 podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") odmítl.
5. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny podmínky kladené na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy mj. i to, zda byla podána včas.
6. Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu má právo podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba, pokud tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní stížnost musí být podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu podána v rámci lhůty dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, se kterým je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
7. Posledním opravným prostředkem ve věci stěžovatelky bylo její dovolání proti napadenému rozsudku krajského soudu, o kterém Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 6. 6. 2017 č. j. 32 Cdo 494/2017-573. Z obsahu spisu okresního soudu sp. zn. 27 C 54/2003 se podává, že toto usnesení Nejvyššího soudu (které je rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně práva poskytuje) bylo zástupkyni stěžovatelky doručováno podle §45 o. s. ř. na adresu sídla její advokátní kanceláře, neboť se nepodařilo dohledat její datovou schránku (viz výpis o provedení kontroly DS na č. l. 577 soudního spisu), přičemž jí bylo doručeno fikcí podle §49 odst. 4 o. s. ř. dne 18. 7. 2017. V ústavní stížnosti se ostatně netvrdí, že by se tak nestalo. Posledním dnem lhůty k podání ústavní stížnosti bylo tedy pondělí 18. 9. 2017. Pokud však stěžovatelka podala ústavní stížnost až dne 23. 1. 2018, učinila tak daleko po uplynutí zákonem stanovené lhůty. Uvedená dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti, podmiňující vedle dalších požadavků možnost jejího věcného projednání, je nepřekročitelná a její marné uplynutí zákon o Ústavním soudu neumožňuje jakkoliv zhojit.
8. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako opožděně podanou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2018
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj