ECLI:CZ:US:2018:3.US.3505.17.2
sp. zn. III. ÚS 3505/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Machem, advokátem, sídlem Dr. Skaláka 10, Přerov, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. srpna 2017 č. j. 17 Co 165/2017-143, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a 1) nezletilé E. S., zastoupené statutárním městem Prostějov, sídlem náměstí T. G. Masaryka 130/14, Prostějov, a 2) M. S., zastoupené Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1844/28, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel (dále též "otec") se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, když tvrdí, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 32 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 3 a 18 Úmluvy o právech dítěte.
2. Okresní soud v Prostějově (dále jen "okresní soud") nařídil usnesením ze dne 12. 5. 2017 č. j. 0 Nc 7808/2017-82 k návrhu stěžovatele na úpravu jeho styku s vedlejší účastnicí 1) (dále též "nezletilá" nebo "dcera") předběžné opatření, kterým svěřil vedlejší účastnici 1) do střídavé péče rodičů po týdnu tak, že v každém sudém týdnu v kalendářním roce se vedlejší účastnice 1) svěřuje do péče stěžovatele, a v každém lichém týdnu v roce do péče vedlejší účastnice 2) (dále též "matka"). Střídání vedlejší účastnice 1) se bude realizovat vždy v neděli v 18.00 hod. v místě bydliště předávajícího rodiče. Předávající rodič je povinen vedlejší účastnici 1) včas a řádně předat v místě svého bydliště a přebírající rodič je povinen vedlejší účastnici 1) včas a řádně od druhého rodiče v místě jeho bydliště převzít.
3. Proti usnesení okresního soudu podala vedlejší účastnice 2) odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") svým usnesením ze dne 21. 8. 2017 č. j. 17 Co 165/2017-143 tak, že usnesení okresního soudu se mění tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s vedlejší účastnicí 1) každý lichý týden v roce v sobotu od 9.00 hod. do 18.00 hod. Stěžovatel je povinen vedlejší účastnici 1) včas a řádně v místě bydliště vedlejší účastnice 2) převzít a na tomtéž místě ji po skončení styku vedlejší účastnici 2) předat. Vedlejší účastnice 2) je povinna vedlejší účastnici 1) ke styku se stěžovatelem připravit a vedlejší účastnici 1) včas a řádně stěžovateli v místě svého bydliště předat a na tomtéž místě vedlejší účastnici 1) po ukončení styku od stěžovatele převzít.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel zdůrazňuje, že postup krajského soudu je v příkrém rozporu s dosavadní judikaturou k problematice svěřování dětí do péče rodičů při rozchodu či rozvodu partnerů. Nebyl to stěžovatel, kdo zapříčinil tento závadný stav, kdy matka dítěte fyzicky odvezla dceru z jeho dosahu a odmítla mu ji vydávat a omítla i styk s navrhovatelem. Byl to naopak stěžovatel, kdo se intenzivně zajímal o dceru, snažil se všemi dostupnými legálními prostředky zajistit styk s dcerou, na jeho straně stojí i stanovisko kolizního opatrovníka, který se kladně vyjádřil pro střídavou péči. Stěžovatel zajistil i hmotné i materiální podmínky pro péči, svoji dceru hluboce miluje, dcera má stěžovatele velice ráda a i ve svém útlém věku nese odloučení od otce velice negativně. Krajským soudem stanovené nucené odloučení napáchá nenapravitelné škody ve vztahu otec - dcera.
5. To, že krajský soud svým rozhodnutím dceru stěžovateli odejmul, odůvodnil pouze předčasností a povahou institutu předběžného opatření. Ale právě pro to je tento institut vytvořen, kdy není žádným tajemstvím, spíše zaběhlou praxí, kdy znalci přetížení nápady na posudky tyto kapacitně nestíhají, doba vyhotovení posudku činí mnohdy rok či i více (kdy v tomto případě k datu této stížnosti nebyla učiněna ani prvotní schůzka se znalcem, ani naplánované setkání), tak roční de facto odloučení dítěte od otce aprobované krajským soudem je pošlapání stěžovatelových základních práv na rodinný život a na jeho roli jako otce.
6. Stěžovatel zdůrazňuje, že matka dítěte, jíž bylo v minulosti už jedno dítě odebráno, na které neplatí řádně výživné, která byla sama v minulosti např. trestně stíhaná, okamžitě po usnesení krajského soudu započala s aktivitami s ohledem výživného apod., kdy je otázka, zda svým zájem o péči pouze nezastírá své finanční potíže, kdy, jak je patrno z jejího insolvenčního návrhu, je to osoba velice zadlužená, a to ještě z doby před uzavřením manželství se stěžovatelem. Dle názoru stěžovatele mu musí být umožněn co nejširší kontakt, neboť je to právě množství času, ve kterém je možno realizovat i neverbální výchovné působení rodiče, tzv. výchovu přítomností nebo příkladem. Je nepochybně v zájmu dítěte neztratit kontakt s rodičem.
7. Stěžovatel se domnívá, že napadené rozhodnutí krajského soudu (kdy byl v zásadní míře omezen na styku s dítětem) dále prohlubuje nerovnováhu mezi ním a vedlejší účastnicí 2) a zasazuje citelnou ránu do emočního vývoje dítěte. Stěžovatel dále argumentuje rozhodnutími Ústavního soudu, které obsáhle cituje.
8. Stěžovatel uzavírá, že v tomto případě byla jeho práva zkrácena, když po rozhodnutí krajského soudu jsou mu upřena práva pečovat o dítě stejnou měrou jako matka, kdy toto pravidlo jasně deklaroval právě Ústavní soud ve své dřívější rozhodovací praxi. Překážku proti střídavé péči nevidí stěžovatel ani v poměrně útlém věku jeho dcery. Přes svůj osobní zájem v péči o dceru zde stěžovatel podotýká, že napadané rozhodnutí není v zájmu dítěte, kdy v zájmu dítěte je jednoznačně být v péči obou rodičů. Krajský soud rozhodl dle názoru stěžovatele nejen v rozporu s jeho ústavně chráněnými zájmy, ale i v rozporu se zájmem dítěte, pročež navrhuje zrušení napadeného usnesení.
III.
Vyjádření účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení
9. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi řízení a vedlejším účastníkům řízení.
10. Okresní soud ve svém vyjádření konstatoval, že při rozhodování o návrhu otce na nařízení předběžného opatření postupoval v nejlepším zájmu nezletilé, aby byl do meritorního rozhodnutí zachován rovnocenný podíl obou rodičů na péči o nezletilou E.
11. Krajský soud ve svém vyjádření shrnul, že odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení, v němž podrobně a srozumitelně vyložil jeho zjištění a zdůvodnil právní závěry, na kterých setrvává.
12. Statutární město Prostějov, jako opatrovník vedlejší účastnice 1) (dále též "OSPOD"), konstatoval, že styk stěžovatele s nezletilou probíhal v době od ledna 2017 do května 2017 jednou za 14 dnů, a to s problémy. Od května 2017 do 5. 10. 2017 probíhala střídavá výchova na základě předběžného opatření okresního soudu, kdy v lichém týdnu byla nezletilá svěřena do péče otce a v sudém týdnu do péče matky. V této době matka opakovaně kontaktovala OSPOD a žádala o společnou schůzku rodičů na pracovišti OSPOD, uváděla připomínky k péči otce a nemožnost dohodnout se s otcem na podstatných záležitostech týkajících se nezletilé (nástup do MŠ). Otec byl opakovaně ze strany OSPOD kontaktován, nereagoval na telefonické volání, zaslání SMS, nepřevzal si obsílku ke společnému jednání obou rodičů na pracovišti OSPOD. Od října 2017 dosud probíhá styk otce s nezletilou dle rozhodnutí krajského soudu každý lichý týden v sobotu od 9.00 hodin do 18.00 hodin s tím, že matka uvedla, že 4x ponechala nezletilou v péči otce delší dobu. O Vánocích strávila nezletilá u otce 3 dny od 22. 12. do 24. 12. 2017. Vztahy mezi rodiči jsou narušeny a komunikace mezi nimi je problematická. Oba byli poučeni o právech a povinnostech vyplývajících z rodičovské odpovědnosti, byli poučeni o tom, že je zapotřebí, aby se v zájmu dítěte oprostili od osobních averzí. Rodičům bylo opakovaně nabídnuto rodinné poradenství - mediace SOS Kompas. Matka k tomu uvedla, že kontakt na SOS Kompas již má, v minulosti se pokoušela situaci řešit, avšak pracovnicím SOS Kompas se nepodařilo s otcem spojit. Ve věci bylo dosud rozhodováno předběžným opatřením, jednání ve věci samé bylo odročeno na neurčito z důvodu vypracování znaleckého posudku z oboru pedopsychologie. Znalecký posudek PhDr. Zdeňka Libíčka byl OSPOD doručen dne 19. 2. 2018. Ze závěrů znaleckého posudku vyplývá, že vzhledem k dobrým citovým vazbám nezletilé E. ke všem zúčastněným je i vzhledem k jejímu věku v jejím zájmu střídavá péče rodičů. Jako optimální se jeví interval střídání po jednom týdnu. Styk nezletilé E. s rodičem, který by jí případně neměl v péči, by se měl přibližovat střídavé péči za běžných podmínek. Rodiče jsou ze strany OSPOD vedeni ke smírnému řešení věci a případné dohodě ohledně úpravy práv a povinností k nezletilé E. K tomu otec uvedl, že trvá na střídavé péči obou rodičů, matka uvedla, že souhlasí se střídavou péčí, ale střídání po 3 dnech. S tímto souhlasil dle jejích slov i otec o Vánocích a poté si to rozmyslel.
13. Vedlejší účastnice 2) ve svém vyjádření uvedla, že má za to, že napadeným usnesením krajského soudu nebylo porušeno právo stěžovatele na rodinný život způsobem uvedeným v jeho ústavní stížnosti. Vedlejší účastnice 2) spolu s nezletilou dcerou byla po slovní rozepři se stěžovatelem dne 13. 1. 2017 donucena k odchodu ze společné domácnosti, následně když se chtěla vrátit zpět do domu, ve kterém se nacházela společná domácnost, byl jí ze strany stěžovatele odepřen vstup. Od této doby se snažila o narovnání vzniklé situace se stěžovatelem, ve styku s nezletilou dcerou mu nebylo nikterak bráněno, kdy stěžovatel i přes snahu vedlejší účastnice 2), kdy tato sama pečovala o dceru a starala se o její potřeby, nikterak na péči o dceru a její oprávněné potřeby nepřispíval, ani neprojevoval účinnou snahu o odstranění vzniklé situace. Po celou dobu je stěžovatel vyrozumíván o zdravotním stavu dcery a jejích potřebách, a vedlejší účastnice 2) s ním také konzultuje zásadní rozhodnutí týkající se nezletilé dcery (např. školka, aktivity apod.). Nadto vedlejší účastnice 2) po předchozí domluvě se stěžovatelem ponechává dceru v jeho péči i déle, než stanovuje napadené usnesení. Podle jejího názoru by měla být ústavní stížnost odmítnuta.
14. Výše uvedená vyjádření byla stěžovateli zaslána na vědomí a k případné replice, ten však svého práva nevyužil.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud v minulosti mnohokrát judikoval, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů obecných, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podkladu, pokud by řízení jako celek nebylo spravedlivé a byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, anebo by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12 (N 154/70 SbNU 425), či ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275)].
17. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
18. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi vyjádřil tak, že tuto způsobilost obecně vyloučit nelze; je však třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 43/94 (N 41/2 SbNU 27), usnesení ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 488/99, ze dne 8. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 115/2000, ze dne 14. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 44/06, a mnohá další, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud se tedy zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem, nýbrž jde o opatření, jejichž trvání je zásadně časově omezeno.
19. Ústavní soud vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu (srov. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), usnesení ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 3365/10, ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12, nebo ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14). Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny (viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 155/13 nebo ze dne 9. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 641/15).
20. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí krajského soudu žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele či jeho nezletilého dítěte a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí.
21. Při rozhodnutí o předběžném opatření krajský soud zohlednil především zájem dítěte, přičemž zohlednil specifické okolnosti daného případu a poslední vývoj situace, když sice stručně, avšak srozumitelně vysvětlil důvody, které vedly ke změně rozhodnutí okresního soudu. V odůvodnění svého rozhodnutí se dostatečným způsobem vypořádal s argumenty stěžovatele i okresního soudu. Krajský soud totiž nikterak nezpochybnil, že za účelem zachování a obnovování vzájemných citových vazeb mezi nezletilou a otcem a posilování výchovného vlivu otce na dceru, kdy otec má zájem se s nezletilou stýkat, chce se na její péči podílet, je namístě nařídit předběžné opatření, kterým bude upraven pravidelný styk otce s nezletilou. Rozsah styku však krajský soud posoudil odlišně od okresního soudu, kdy okresnímu soudu vytkl, že tento neprovedl nařízení předběžného opatření v nezbytné míře při respektování charakteru tohoto institutu, ale prejudikoval konečné rozhodnutí ve věci, neboť neprovedl úpravu styku otce s nezletilou, ale rozhodl fakticky o střídavé péči, přestože k takovému rozhodnutí neměl dostatečná skutková zjištění. Na závěru krajského soudu, že s přihlédnutím k velmi útlému věku nezletilé, která je od ledna 2017, kdy došlo k ukončení společného soužití rodičů, v celodenní péči matky, k níž nebyly zjištěny žádné výhrady, zatímco otec na její výživu nepřispívá, se rozhodnutí okresního soudu o nařízení předběžného opatření, kterým byla nezletilá E. vytržena ze stabilního vhodného prostředí a zázemí a svěřena do střídavé péče rodičů, jeví přinejmenším jako předčasné a nerespektující zákonný charakter předběžného opatření, nelze shledat nic protiústavního, co by odůvodňovalo kasační zásah Ústavního soudu.
22. Nelze přehlédnout, že současné uspořádání rodinných poměrů v praxi funguje z hlediska nezletilé v zásadě dobře a nemá zásadní negativní vliv na její osobnostní vývoj, jak vyplývá zejména ze zprávy OSPOD, jak je shrnuta sub 12. Oproti tomu zde stojí problematický vztah mezi rodiči, kteří se dosud nedokázali přenést přes své spory v minulosti. Jak plyne z vyžádaného soudního spisu, rodiče na sebe vzájemně útočí (a pokračují v tom ostatně i v řízení o ústavní stížnosti - srov. sub 6). Za této situace je nutno považovat stabilitu výchovného prostředí nezletilé za hodnotu, již je třeba nepochybně chránit, naopak kasační zásah Ústavního soudu do nyní nastavených poměrů před rozhodnutím ve věci samé je spojen se značným rizikem, že bude docházet ke vzniku dalších konfliktů, což se - prakticky vždy - negativně odrazí v poměrech nezletilého dítěte. Nadto Ústavní soud musí ze zprávy OSPOD zdůraznit ty skutečnosti, že je to právě stěžovatel, který momentálně s OSPOD nespolupracuje a naopak matka se snaží zachovat nezletilé dceři zdravé rodinné prostředí (viz např. ponechání nezletilé u otce před vánočními svátky, a to nad rámec její povinnosti stanovené předběžným opatřením, či její souhlas s budoucím uspořádáním poměrů ve formě střídavé péče).
23. Ústavní soud shledává, že je na obou rodičích, aby respektovali nejlepší zájem své dcery (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), jemuž odpovídá napadené usnesení o předběžném opatření, a snažili se situaci zklidnit a urovnat. Stávající úprava před rozhodnutím ve věci samé je pro to dobrým předpokladem a proto podle Ústavního soudu nebylo napadeným rozhodnutím zasaženo do ústavních práv stěžovatele.
24. Protože nic nesvědčí tomu, že by napadeným soudním rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak bylo stěžovatelem tvrzeno, Ústavní soud jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí této ústavní stížnosti nijak nepředjímá další rozhodování civilních soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu