ECLI:CZ:US:2018:3.US.3531.17.1
sp. zn. III. ÚS 3531/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele D. P., zastoupeného Mgr. Patrikem Šorfem, advokátem, sídlem Polská 1282/16, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. srpna 2017 č. j. 13 Co 92/2017-1036, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a 1) L. F. a 2) nezl. D. P., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na rodinný život a péči o děti zaručené v čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny.
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že I. výrokem rozsudku Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") ze dne 12. 1. 2017 č. j. 99 P 586/2004-960, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 6. 2017 č. j. 99 P 586/2004-1024, byla vedlejší účastnice 2), dcera stěžovatele, svěřena do péče vedlejší účastnice 1), své matky. Výrokem II. rozsudku byla stěžovateli s účinností od 1. 11. 2015 uložena povinnost přispívat na výživu vedlejší účastnici 2) částkou 4 000 Kč a výrokem III. rozsudku byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit dluh na výživném za období od 1. 11. 2015 do 31. 12. 2016 ve výši 56 000 Kč, a to do 31. 12. 2017, čímž došlo ke změně rozsudku okresního soudu ze dne 12. 2. 2015 sp. zn. 99 P 586/2004 (výrok IV.). Okresní soud dále rozhodl výrokem V. tak, že vedlejší účastnici 2) se pro správní řízení ve věci nepovolených stavebních úprav jmenuje kolizní opatrovník, výrokem VI. tak, že stěžovateli a vedlejší účastnici 1) se ukládá povinnost nahradit náklady řízení zálohově hrazené státem, a výrokem VII. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. Proti rozsudku okresního soudu, vyjma výroku V., podal stěžovatel odvolání. V něm namítal, že rozhodnutí je v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu, který konstatoval, že rozhodují-li obecné soudy o úpravě styku s dítětem, je nutno vycházet z toho, že oba rodiče mají právo pečovat o dítě zásadně stejnou měrou a podílet se na jeho výchově. Tomu odpovídá i právo dítěte na péči obou rodičů. V nyní posuzované věci však okresní soud podle stěžovatele neodůvodnil, proč je v nejlepším zájmu vedlejší účastnice 2), aby se s ním vůbec nestýkala, resp. stěžovatel uvedl, že okresní soud pouze mechanicky vyhověl vyslovenému přání. K výrokům II. a III. stěžovatel tvrdil, že až do právní moci nového rozhodnutí je vázán původním rozhodnutím o střídavé péči, kterou mimo jiné plní tím, že vedlejší účastnici 2) zajišťuje bydlení. Současně dodal, že z vlastních zkušeností ví, že k pokrytí potřeb vedlejší účastnice 2) postačuje částka nižší než 4 000 Kč. Okresnímu soudu rovněž vytkl, že nevzal v úvahu jeho omezené výdělkové možnosti, nezohlednil ponechání si značné části finančních prostředků vedlejší účastnicí 1), které byly získány jeho přičiněním, a nepřihlédl ke skutečnosti, že vedlejší účastnice 2) je sama vlastnicí nemovité věci, z níž má vlastní příjem ve výši 70 000 Kč ročně. Co se týče vyčíslení dlužného výživného, stěžovatel uvedl, že okresní soud se nezabýval otázkou, kým byla zaviněna situace, že střídavá péče fakticky neprobíhala. V této souvislosti doplnil, že okresní soud neučinil žádné kroky vedoucí k zajištění výkonu rozhodnutí o střídavé péči.
4. Výrokem I. rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 10. 8. 2017 č. j. 13 Co 92/2017-1036 byl rozsudek okresního soudu ve výrocích I., II., IV. a VI. potvrzen. Výrokem II. byl III. výrok rozsudku okresního soudu změněn tak, že dluh na výživném za období od 1. 11. 2015 do 31. 7. 2017 ve výši 72 650 Kč je stěžovatel povinen zaplatit do šesti měsíců od právní moci rozsudku krajského soudu. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Krajský soud se v prvé řadě soustředil na rozhodování o péči o vedlejší účastnici 2). Zjistil, že dříve nastavený model střídavé péče fungoval do října roku 2015, kdy došlo k incidentu mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí 1) v důsledku jednání stěžovatele, který dosáhl zápisu poloviny vlastnického práva k nemovité věci ve vlastnictví vedlejší účastnice 1) a dne 16. 10. 2015 se z titulu spoluvlastnictví domáhal odpojení elektrické přípojky k nemovité věci obývané vedlejšími účastnicemi. Vedlejší účastnice 1) na stěžovatele rovněž podala trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu. V důsledku těchto událostí vedlejší účastnice 2) vyslovila přání zůstat v péči vedlejší účastnice 1), resp. odmítla pokračování střídavé péče. Krajský soud se rovněž vypořádal s námitkami stěžovatele, že okresní soud se nesnažil činit žádné kroky vedoucí k zajištění řádného výkonu střídavé péče. Vedlejší účastnice 2) při dokazování sdělila, že se s otcem pro jeho chování zatím nechce stýkat; ke zlepšení vztahu nedospěla ani mediace. Realizace střídavé péče nebyla doporučena ani znaleckým posudkem. K výroku II. rozsudku okresního soudu krajský soud uvedl, že výživné ve výši 4 000 Kč měsíčně odpovídá kritériím odůvodněných potřeb dítěte a možností rodiče. Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu, že v nyní posuzované věci je třeba vycházet z domněnky příjmu stěžovatele ve výši 25násobku životního minima pro jednotlivce. Změna výroku III. rozsudku okresního soudu spočívala v jiném výpočtu dlužného výživného za 21 měsíců po 4 000 Kč, od nějž byly odečteny částky ve výši 11 350 Kč představující hrazené platby na účet vedlejší účastnice 1), stravné a platbu za výtvarný kroužek.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že změna přání vedlejší účastnice 2) pro něj byla překvapivá, protože se nikdy nezmínila, že by jí střídavá péče nevyhovovala. Není si vědom ničeho, co by mohlo být považováno za snahu ničit vedlejší účastnici 1). Naopak uvedl, že zneužívala jeho důvěry a několikamilionové příjmy z jeho činnosti si ponechala pro sebe a namísto dohodnutého splácení jeho závazků si pro sebe koupila několik nemovitých věcí. Po celou dobu na neplnění dřívější úpravy péče o vedlejší účastnici 2) upozorňoval orgán sociálně-právní ochrany dětí a u okresního soudu rovněž navrhl výkon rozhodnutí.
6. V další části ústavní stížnosti stěžovatel doplňuje, že jediným důvodem, proč vedlejší účastnice 2) odmítala pokračování střídavé péče, bylo jeho jednání týkající se nemovité věci, ve které vedlejší účastnice bydlely. To mělo vyplynout i z dokazování.
7. Postupu krajského soudu konkrétně vytýká, že se řádně nevypořádal s jím uplatněnými odvolacími důvody, neupravil možnost jeho styku s vedlejší účastnicí 2) a neuložil žádné vhodné výchovné opatření, čímž mu fakticky znemožňuje jakkoliv se podílet na výchově. Proti rozhodnutí o výši výživného stěžovatel namítá, že při stanovení jeho výše soudy nevycházely ze skutečných majetkových poměrů obou rodičů a vedlejší účastnice 2). Dodal, že vedlejší účastnice 1) se s ním dosud majetkově nevyrovnala. Tím, že vedlejší účastnice 1) z prostředků, které získala s přičiněním stěžovatele, koupila nemovité věci, které jí přinášejí zisky z nájemného, byla vedlejší účastnice 2) podle stěžovatele dostatečně hmotně zajištěna i pro budoucnost. Vedle toho krajský soud nezohlednil, že vedlejší účastnice 2) sama vlastní nemovitou věc, která ji přináší příjem ve výši 70 000 Kč ročně. Závěrem stěžovatel uvedl, že krajský soud při výpočtu dlužného výživného nezapočetl přeplatek na výživném ve výši 36 000 Kč.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle
čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo tehdy, je-li porušení některé z norem tzv. podústavního práva důsledkem svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo důsledkem interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva) a zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z těchto závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
10. Argumentace stěžovatele dosahuje ústavní úrovně pouze v jediném bodě, konkrétně tvrdí-li, že se krajský soud nevypořádal s odvolacími důvody. V ostatních bodech představuje ústavní stížnost pouhou polemiku s provedeným dokazováním, či je zaměřena na fakta, která s nyní posuzovanou věcí bezprostředně nesouvisí, zejména co se týče majetkového vyrovnání mezi ním a vedlejší účastnicí 1). Předmětem řízení vedeným před okresním soudem a krajským soudem byla péče, styk a výživa vedlejší účastnice 2), a nikoliv řešení vzájemných majetkových poměrů mezi rodiči.
11. Uvádí-li stěžovatel, že krajský soud se nevypořádal s uplatněnými odvolacími důvody, konstatuje Ústavní soud, že z ústavní stížnosti není zřejmé, o které konkrétní důvody jde. Z obsahu napadeného rozsudku však vyplývá, že krajský soud se odvoláním zabýval řádně. Tento závěr je třeba učinit jak při rozhodování o péči, tak i při rozhodování o výživném. Z §906 a §907 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), vyplývá, že při rozhodování o tom, kdo bude o dítě pečovat, je soud povinen uvážit zájem dítěte. Ústavní soud proto v prvé řadě uvádí, že krajský soud správně zohlednil nejlepší zájem vedlejší účastnice 2), a to nejen tím, že přihlédl k jejímu přání, ale zejména tím, že se soustředil na důvody, pro které vedlejší účastnice 2) do budoucna odmítá střídavou péči. Na tom nic nezmění ani tvrzení stěžovatele, že jediným důvodem je jeho chování týkající se nemovitých věcí, kde vedlejší účastnice bydlely. I tento důvod může být natolik intenzivní, že zcela zásadně zvrátí přání a představy nezletilého dítěte. Jde-li o uplatnění méně invazivního řešení, je z odůvodnění napadeného rozhodnutí i obsahu ústavní stížnost zřejmé, že jak soudy, tak orgán sociálně-právní ochrany dětí zvažovaly uložení výchovných opatření, dokonce i ve vazbě na realizaci případových konferencí. Dospěly-li okresní soud a krajský soud na základě skutkových zjištění k závěru, že nyní posuzovaná věc si žádá více invazivní zásah, byť fakticky omezující stěžovatele na výchovném působení na vedlejší účastnici 2), a tento svůj závěr řádně zdůvodnily, není v kompetenci Ústavního soudu zasahovat do jejich rozhodovací pravomoci. Ústavní soud naopak souhlasí s názorem krajského soudu, že vývoj následných vztahů vedlejší účastnice 2) ke stěžovateli se bude odvíjet od jeho chování.
12. Ústavní soud neshledal žádná pochybení ani při výpočtu běžného a dlužného výživného vedlejší účastnice 2) a uvádí, že odpovídá pravidlům upraveným v §915 a násl. a §913 občanského zákoníku. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že krajský soud se řádně zabýval základními kritérii v podobě potřeb oprávněné a možností povinného. Ústavní soud v tomto bodě opakuje, že předmětem řízení vedeného před okresním soudem a krajským soudem nebylo uspořádání poměrů mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí 1), nýbrž výživa nezletilého dítěte. Proto je správné, že krajský soud přihlížel pouze k uvedeným kritériím.
13. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem krajského soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
Bc. Gabriela Uhlířová