ECLI:CZ:US:2018:3.US.3536.17.1
sp. zn. III. ÚS 3536/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Antonína Štorkána, zastoupeného Mgr. Marianem Francem, advokátem, sídlem Škroupova 796/10, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. srpna 2017 č. j. 22 Cdo 2019/2017-213 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. listopadu 2016 č. j. 56 Co 327/2016-185, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a 1) Václava Tomana a 2) Aleny Tomanové a 3) města Bor, sídlem náměstí Republiky 1, Bor, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jsou zjevně v rozporu s čl. 11 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Z podkladů připojených k ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou u Okresního soudu v Tachově (dále jen "okresní soud") domáhal zřízení práva nezbytné cesty přes pozemky parc. č. X1 a X2 v katastrálním území Bor u Tachova ve vlastnictví vedlejších účastníků 1) a 2), dále přes pozemek parc. č. X3 v katastrálním území Bor u Tachova ve vlastnictví vedlejšího účastníka 3), vůči všem dalším vlastníkům těchto pozemků dle přiloženého geometrického plánu ve prospěch pozemku parc. č. X2 v katastrálním území Bor u Tachova ve vlastnictví stěžovatele za náhradu dle znaleckého posudku. Okresní soud žalobu zamítl a v odůvodnění uvedl, že neshledal podmínky pro zřízení nezbytné cesty a stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejším účastníkům náklady řízení.
3. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") neshledal důvodným, a proto rozsudkem ze dne 24. 11. 2016 č. j. 56 Co 327/2016-185 potvrdil rozsudek okresního soudu. Stěžovateli uložil nahradit náklady odvolacího řízení vedlejších účastníků.
4. Dovolání stěžovatele směřovalo proti rozsudku okresního soudu i krajského soudu, neboť měl za to, že přípustnost dovolání je založena pro řešení právních otázek, které dosud nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny, a krajský soud o nich rozhodl pochybně. Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 8. 2017 č. j. 22 Cdo 2019/2017-213 řízení o dovolání proti rozsudku okresního soudu zastavil pro nedostatek funkční příslušnosti, jde o nesplnění podmínky řízení, kterou nelze odstranit (§104 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §243c odst. 1 o. s. ř.), a proti rozsudku krajského soudu, jež odmítl pro nepřípustnost, a stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejším účastníkům náklady řízení
III.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně oponuje negativnímu závěru Nejvyššího soudu a krajského soudu, že nechce-li stěžovatel sám užívat pozemek určený dle platného územního plánu k lehké průmyslové výrobě, nemůže žádat omezení jiného vlastnického práva, tj. omezení služebností sousedních pozemků. Nejvyšší soud zdůraznil, že stěžovatel pronajímající pozemek k zemědělské činnosti jinému subjektu, který má pro svůj účel přístup dostatečný, nemůže žádat zřízení služebnosti cesty. Neztotožnil se se závěrem soudů, že nelze povolit právo nezbytné cesty s ohledem na stav ke dni rozhodnutí. Dále stěžovatel poukázal na to, že zřízení služebnosti žádal za úplatu, která bude náhradu za omezení vlastnického práva zcela kompenzovat. Postup vedlejšího účastníka 3) považoval za nepochopitelný, protože nejprve závazně územním plánem vytýčil využitelnost daného území a pak svým přístupem takové využití vylučuje.
6. Stěžovatel považuje úvahy soudů vyjádřené v odůvodnění rozhodnutí za zjevně protiústavní, protože vlastnictví má mít rovný obsah a je irelevantní, kdo, jaká osoba v danou chvíli pozemek vlastní. Bránění přístupu sousedními vlastníky je možné vnímat z jejich strany jako zneužití vlastnictví. Podle stěžovatele mu obecné soudy svými rozsudky odepřely i právo vlastnit majetek (držet jej, užívat, požívat a disponovat s ním), které má zaručeno čl. 11 odst. 1 Listiny. Proto navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadená rozhodnutí a stěžovateli přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
IV.
Předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Vlastní posouzení
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle" spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí. Žádné z takových pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
9. Základ stěžovatelovy argumentace tvoří polemika se závěry obecných soudů o naplnění podmínek jednoho z institutů vedoucích k omezení vlastnického práva, a to tzv. nezbytné cesty [srov. §1029 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník")]. Již z tohoto hlediska je zřejmé, že stěžovatel (byť se snaží dát svému pohledu na tuto problematiku ústavně právní konotace) staví Ústavní soud do role, která mu nepřísluší. Nicméně, Ústavní soud připomíná, že platná právní úprava vychází z principu proporcionality mezi výhodou, kterou požívá vlastník nemovité věci z přístupu k ní založenému prostřednictvím nezbytné cesty, a nevýhodou (omezením), kterou je postižen vlastník zatíženého pozemku. Výhoda a nevýhoda nesmějí být vzájemně neúměrné, proto §1029 odst. 2 občanského zákoníku zdůrazňuje šetrnost při zřizování nezbytné cesty tak, aby byl vlastník zatíženého pozemku co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen.
10. Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na odůvodnění rozhodnutí všech tří soudů, z nichž zřetelně plyne, proč byl návrh stěžovatele zamítnut. V rozhodnutích obecných soudů byl podán jasný a přehledný sled důvodů, argumentů a odkazů na příslušná ustanovení právních předpisů, jakož i na relevantní judikaturu, z nichž je jasně patrné, proč nebylo možné stěžovateli v jeho návrhu vyhovět. Se zřetelem k tomu Ústavní soud konstatuje, že mezi zjištěními obecných soudů a právními závěry z něj vyvozenými nelze shledat ani extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu) a nejde ani o postup svévolný. Obecné soudy srozumitelně a jasně uvádějí důvody, které je k jejich závěru vedly. Jejich argumentace je logická, jasná, přesvědčivá a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná.
11. Nejvyšší soud se řádně vypořádal s uplatněným dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), kdy stěžovatel přípustnost dovolání zakládal na nesouladu rozsudku krajského soudu s rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu a na řešení právních otázek, které dosud nebyly v praxi dovolacího soudu vyřešeny.
12. Dovolací soud v odůvodnění usnesení uvedl, že zřízení nezbytné cesty představuje vážný zásah do práva vlastníka pozemku, a proto je třeba vždy poměřovat výhodu, kterou cesta poskytuje, s újmou, která by vznikla zřízením cesty pro vlastníka zatížené nemovitosti. Soud může zřídit cestu jen v rozsahu zajišťujícím objektivně řádné užívání, byť i nepůjde o užívání komfortní. Pro rozhodnutí o zřízení nezbytné cesty je rozhodné, k jakému účelu stavba, ke které má být cesta zřízena, v době vyhlášení rozsudku (§154 odst. 1 o. s. ř.) v souladu se stavebními předpisy slouží (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011 sp. zn. 22 Cdo 2977/2009). Tím bude určen i rozsah práva cesty, který je třeba v rozhodnutí uvést (např. jakými vozidly a ve kterou dobu lze cestu užívat).
13. Interpretace této konstrukce provedená Nejvyšším soudem vyústila v plně logický závěr, že stěžovatel v projednávané věci nemá sám zájem pozemek bez zajištěného spojení s veřejnou cestou využívat (viz jeho výpověď při jednání okresního soudu dne 14. 9. 2015) a pozemek užívá jiný subjekt, jenž na něj má zajištěn přístup. Proto by bylo v rozporu s principem minimalizace zásahů do vlastnického práva vlastníka zatíženého pozemku, aby byla nezbytná cesta povolena do budoucna pro možné, ale nikoli jisté využití pozemku žadatele. Podle Nejvyššího soudu nelze rovněž přehlédnout, že pro soudní rozhodnutí o povolení služebnosti nezbytné cesty jako rozhodnutí konstitutivní povahy je rozhodující stav v době vlastního rozhodování (§154 odst. 1 o. s. ř.) a ten, jak vyplývá ze skutkových zjištění okresního soudu, která nebyla zpochybněna, potřebě nezbytnou cestu povolit neodpovídá. Otázky míry omezení vlastnického práva povolením nezbytné cesty a základní podmínky na straně žadatele o její povolení jsou v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu konstantně řešeny a krajský soud se od této praxe nijak neodchýlil. V odůvodnění rozhodnutí Nejvyšší soud odkázal na svoji judikaturu a neshledal důvody pro přehodnocení přijatých závěrů.
14. Ústavní soud podotýká, že je zcela v kompetenci Nejvyššího soudu, aby posuzoval přípustnost dovolání. Ústavní soud nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, který dospěl k závěru, že dovolání proti rozhodnutí krajského soudu není přípustné dle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se přípustností stěžovatelova dovolání podrobně opakovaně zabýval, v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na svoji relevantní judikaturu a uzavřel, že krajský soud plně respektoval judikaturní závěry a neshledal důvody pro přehodnocení přijatých závěrů; další uplatněné námitky stěžovatele již nemohly mít vliv na výsledek dovolacího řízení, proto se jimi nezabýval.
15. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Učiněné právní závěry jsou tedy výsledkem interpretace a aplikace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a Ústavní soud považuje za nadbytečné se k věci samé duplicitně vyjadřovat a na závěry obecných soudů odkazuje.
VI.
Závěr
16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
17. Odmítnout tak z podstaty věci musel rovněž návrh stěžovatele, aby mu Ústavní soud v souladu s §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu přiznal právo na náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti. Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zvláštní okolnosti případu. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nebyly dány ani předpoklady pro postup podle §83 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2018
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu