ECLI:CZ:US:2018:3.US.3576.18.1
sp. zn. III. ÚS 3576/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Rouse, zastoupeného Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou, sídlem Brněnská 104, Miroslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2018 č. j. 25 Cdo 1643/2018-108, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. prosince 2017 č. j. 17 Co 43/2017-90 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 28. listopadu 2016 č. j. 11 C 195/2016-48, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Zemědělského družstva Jiřice u Miroslavi, sídlem v Jiřicích u Miroslavi 147, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 12. 12. 2017 č. j. 17 Co 43/2017-90 výrokem I. potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud") ze dne 28. 11. 2016 č. j. 11 C 195/2016-48, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel (žalobce) domáhal po vedlejším účastníkovi řízení (žalovaném) zaplacení částky 59 265 Kč z titulu náhrady škody a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; II. výrokem krajský soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Škodu měl stěžovateli způsobit vedlejší účastník řízení postřikem na svých pozemcích. Postřik byl následně větrem a prachem zanesen na sousední pozemek ve vlastnictví stěžovatele, kde choval koně. Žalovanou částku představoval souhrn nákladů vynaložených stěžovatelem na likvidaci krmného ječmene a ovsa ve výši 51 000 Kč, na zajištění nekontaminovaného krmiva pro koně ve výši 4 000 Kč a za rozbor vzorku pastevního porostu ve výši 4 265 Kč. Žaloba byla zamítnuta, neboť stěžovatel ani přes poučení soudu podle §118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neprokázal základní předpoklady odpovědnosti vedlejšího účastníka řízení za škodu, neboť z provedeného rozboru pastevního porostu jílku anglického bylo zjištěno pouze "mírné anorganické znečištění" a z úředního záznamu Policie České republiky nevyplynulo žádné protiprávní jednání vedlejšího účastníka řízení.
3. Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 č. j. 25 Cdo 1643/2018-108 odmítnuto jako nepřípustné. Dovolání proti zamítnutí žaloby na zaplacení částek 4 000 Kč a 4 265 Kč nebylo přípustné pro jeho bagatelnost [srov. §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Ohledně částky 51 000 Kč pak námitky uplatněné v dovolání zcela postrádaly povahu právní otázky, kterou by mohl a měl Nejvyšší soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.), když nesměřovaly proti právnímu posouzení věci krajským soudem, ale v podstatě proti zjištěnému skutkovému stavu. Jestliže stěžovatel v řízení neprokázal, že by vedlejší účastník řízení byl původcem jakéhokoliv znečištění jeho pozemku, a neprokázal ani samotné znečištění, pak posouzení oprávněnosti jeho nároku na náhradu jeho výdajů je pouze otázkou hypotetickou. Nejvyšší soud k tomu doplnil, že daná věc nepředstavuje ani odklon od právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2004 sp. zn. 25 Cdo 1360/2003, na který stěžovatel v dovolání poukazoval, a to pro rozdílný skutkový stav. Jak se totiž podává z uvedeného rozhodnutí, šlo v něm o situaci, že žalovaná obec při výstavbě sídliště porušila stavební předpisy, následkem toho došlo k sesuvu půdy na sousední pozemek žalobce a nadále hrozilo soustavné splachování zeminy na jeho pozemek.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného práva na soudní ochranu. Poukazuje na to, že svojí žalobou se domáhal náhrady na účelně vynaložené náklady při preventivním odvracení hrozící škody podle §415 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, resp. podle §2900 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Soudům vytýká, že jeho nárok posoudily jako "právní institut odpovědnosti za škodu", který zaměnily s institutem obecné prevenční povinnosti. Při posuzování oprávněnosti nároku se mělo vycházet z konstantní judikatury (např. výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1360/2003) ohledně nároků na úhradu nákladů preventivního opatření. Rovněž nesouhlasí s tím, že v řízení neprokázal, že by vedlejší účastník řízení byl původcem znečištění. V této souvislosti podotýká, že pro toto tvrzení předložil dostatek důkazních materiálů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Stěžovatel především nesouhlasí se závěrem obecných soudů o prokázání splnění předpokladů odpovědnosti za škodu, tedy ohledně posouzení skutkového stavu. V této souvislosti Ústavnímu soudu předkládá vlastní verzi hodnocení provedených důkazů, když oproti obecným soudům dovozuje, že v řízení bylo prokázáno, že ke znečištění došlo a že to byl právě vedlejší účastník řízení, který byl jeho zdrojem. K tomu Ústavní soud podotýká, že k řešení námitek spočívajících toliko v polemice se zjištěným skutkovým stavem, není příslušný. Hodnocení skutkového stavu je záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva) a která zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z těchto závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
8. Neunesl-li stěžovatel důkazní břemeno, když z provedených důkazů nevyplynulo, že by původcem znečištění byl vedlejší účastník řízení nebo že by vůbec k nějaké kontaminaci na pozemcích stěžovatele došlo (srov. důkaz provedeným rozborem vzorku pastevního porostu Ústředním kontrolním a zkušebním ústavem zemědělským), nelze považovat závěry obecných soudů o nenaplnění předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu za svévolné či extrémně vybočující ze zjištěného skutkového stavu. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že ve sporném řízení se primárně uplatňuje zásada projednací; tvrzení skutečností a navrhování důkazů toto prokazujících je zásadně věcí účastníků řízení. Nedošlo-li ke vzniku škody, resp. z důkazů ani nevyplynulo, že by stěžovateli vznik nějaké škody hrozil, nemá pak rozlišování mezi prevenční povinností a povinností jako předpokladu vzniku obecné odpovědnosti za škodu žádný význam.
9. Namítal-li stěžovatel rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1360/2003, lze k tomu uvést, že Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí s touto námitkou vypořádal, když poukázal na odlišný skutkový stav oproti stávající věci a neshledal v rozsudku odvolacího soudu odklon od svého právního názoru.
10. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy se celou věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. S námitkami stěžovatele se náležitě vypořádaly. Ústavní soud považuje jejich odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu