ECLI:CZ:US:2018:3.US.359.18.1
sp. zn. III. ÚS 359/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti Poľnohospodárskeho družstva Dolný Kubín, sídlem Družstevná 164/25, Dolný Kubín, Slovenská republika, zastoupeného JUDr. Pavlem Novotným, advokátem, sídlem Milady Horákové 10, Svitavy, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. října 2017 č. j. 27 Co 260/2016-208, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti BISO Schrattenecker s. r. o., sídlem Čebín 444, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím mělo být porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 18. 2. 2016 č. j. 25 EVC 2/2014-147 v plném rozsahu zamítl žalobu, jíž se stěžovatel na vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 87 772 €; současně stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 283 309,40 Kč. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 8 740,55 € s příslušenstvím a ve zbývající části (tedy pokud jde o částku 77 031,45 €) výrok rozsudku okresního soudu ve věci samé potvrdil; současně uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 309 907 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v rozsáhlé ústavní stížnosti, jejíž obsah netřeba z níže uvedených důvodů na tomto místě podrobněji rekapitulovat, nesouhlasí se skutkovými a právními závěry okresního soudu i krajského soudu, zvláště pak polemizuje se závěrem krajského soudu, že výkon stěžovatelova práva byl v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Mezi skutkovými závěry krajského soudu a v řízení provedenými důkazy je navíc dle stěžovatele extrémní rozpor, přičemž je zjevné, že se krajský soud dopustil tzv. deformace důkazů. Nadto není napadený rozsudek ani řádně odůvodněn, což je zřejmé přinejmenším v tom ohledu, že se krajský soud nikterak nevypořádal se stěžovatelovou stěžejní námitkou; napadený rozsudek je proto dle mínění stěžovatele nepřezkoumatelný.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tedy se v prvé řadě musí zabývat otázkou, zda je ústavní stížnost přípustná. V posuzovaném případě k takovému závěru nedospěl.
5. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
6. Stěžovatel v bodu 2. ústavní stížnosti konstatuje, že "vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva", z obsahu ústavní stížnosti však není zřejmé, z čeho tento závěr dovozuje za situace, kdy proti napadenému rozsudku nepodal dovolání, přestože právě řádné podání dovolání, které není ex lege nepřípustné, představuje nutnou procení podmínku podání přípustné ústavní stížnosti (viz §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013).
7. Jestliže tedy stěžovatel v posuzované věci nepodal dovolání - přestože o možnosti dovolání podat byl řádně poučen - je třeba považovat ústavní stížnost za nepřípustnou.
8. Pro úplnost je možno dodat, že hypoteticky by ústavní stížnost mohla být přípustná, jestliže by směřovala (pouze) proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku krajského soudu, a to proto, že podle §238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017, není dovolání - pouze - proti nákladovým výrokům přípustné. Taková situace by ovšem nastala jen v případě, kdy by stěžovatel protiústavnost spatřoval výlučně v nákladovém výroku, a to z důvodu, jenž by se neodvíjel čistě od úspěšnosti ve věci. Jak nicméně vyplývá z posuzované ústavní stížnosti (mj. i z jejího bodu 13.), stěžovatel v ní nepředkládá žádnou argumentaci, jež by se neodvíjela od základního tvrzení, že krajský soud neměl ve věci samé žalobu (v převážné části) zamítnout, tedy fakticky i v případě nákladů řízení brojí pouze proti výroku rozsudku krajského soudu, jejž mohl (a měl) před podáním ústavní stížnosti napadnout dovoláním.
9. Na výše uvedených skutečnostech nic nemění tvrzení stěžovatele, že vedlejší účastnice je v úpadku, neboť neexistuje žádný rozumný důvod ve smyslu stěžovatelem dovolávaného §140a zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), přerušovat řízení o - nepřípustné - ústavní stížnosti, zvláště když toto zákonné ustanovení na danou procesní situaci vůbec věcně nedopadá.
10. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
JUDr. Radovan Suchánek, Ph.D., v.r.
soudce zpravodaj