ECLI:CZ:US:2018:3.US.3613.17.1
sp. zn. III. ÚS 3613/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Kalandry, zastoupeného Mgr. Alexandrem Klimešem, advokátem, sídlem Ve Vinicích 553, Mělník, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. září 2017 č. j. 7 Afs 7/2017-28 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. prosince 2016 č. j. 29 Af 60/2014-90, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí správních soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí se podává, že Finanční úřad v Otrokovicích (dále také "správce daně") zahájil dne 16. 8. 2011 daňovou kontrolu stěžovatele na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2008, 2009 a 2010 a na dani z přidané hodnoty za jednotlivá období od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2010. Na základě této daňové kontroly vydal správce daně čtyři rozhodnutí ze dne 19. 6. 2013: a) dodatečný platební výměr č. j. 942348/13/3306-05701-704609 na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2009, kterým byla dodatečně doměřena daň ve výši 41 404 Kč a předepsáno penále ve výši 8 280 Kč; b) dodatečný platební výměr č. j. 942349/13/3306-05701-704609 na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2009, kterým byla dodatečně doměřena daň ve výši 29 807 Kč a předepsáno penále ve výši 5 961 Kč; c) dodatečný platební výměr č. j. 942350/13/3306-05701-704609 na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. čtvrtletí roku 2010, kterým byla dodatečně doměřena daň ve výši 191 686 Kč a předepsáno penále ve výši 38 337 Kč a d) dodatečný platební výměr č. j. 942351/13/3306-05701-704609 na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 2. čtvrtletí roku 2010, kterým byla dodatečně doměřena daň ve výši 111 980 Kč a předepsáno penále ve výši 22 396 Kč.
3. Proti těmto výměrům podal stěžovatel odvolání, které bylo rozhodnutím vedlejšího účastníka ze dne 17. 6. 2014 č. j. 15937/14/5000-14307-711307 zamítnuto a dodatečné platební výměry byly potvrzeny. Vedlejší účastník se ztotožnil s názorem správce daně, že žalobce neprokázal v uvedených zdaňovacích obdobích u specifikovaných faktur, že dodávky zboží byly skutečně poskytnuty společností BL PLASTMETAL s. r. o. a že k plnění došlo v deklarovaném rozsahu a ceně. Na základě toho mu byl správcem daně zákonně snížen uplatněný odpočet daně z přidané hodnoty.
4. Toto rozhodnutí vedlejšího účastníka napadl stěžovatel žalobou, která byla v záhlaví citovaným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále také "krajský soud") zamítnuta (výrok I) a výroky II a III krajský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ve svém rozhodnutí označil krajský soud za jádro sporu otázku oprávněnosti a zákonnosti doměření daně z přidané hodnoty za příslušná zdaňovací období z důvodu neprokázání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, který stěžovatel uplatnil na základě faktur vystavených společností BL PLASTMETAL s. r. o. Krajský soud vyjádřil pochybnosti ohledně některých postupů správce daně, považoval však vady za zhojené doplněním dokazování v odvolacím řízení výslechem Barbory Ladmové a Ladislava Tomana. Tyto výslechy proběhly za účasti zástupce stěžovatele, který měl možnost klást svědkům otázky a dohlížet na řádný průběh dokazování. Krajský soud v postupu vedlejšího účastníka neshledal ani porušení §115 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), neboť vedlejší účastník stručnou předběžnou hodnotící úvahu v rámci seznámení stěžovatele s doplněním dokazování v odvolacím řízení vyjádřil (v tom smyslu, že tvrzení stěžovatele nebyla prokázána). Stěžovatelem citované doktrinální závěry ani judikaturu nelze aplikovat mechanicky. Účelem §115 odst. 2 daňového řádu je zabránit vydání překvapivého rozhodnutí, což vedlejší účastník respektoval. Krajský soud dále odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2010 č. j. 5 Afs 59/2009-115 a ze dne 24. 10. 2013 č. j. 5 Afs 68/2013-43, z nichž vyplývá, že vedlejší účastník není před vydáním rozhodnutí povinen seznámit daňový subjekt s hodnocením důkazů, ale pouze se skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů vyplývají. Námitky o rozporu citovaných rozhodnutí s ústavním pořádkem odmítl s poukazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 122/14, jímž byla ústavní stížnost proti rozsudku ze dne 24. 10. 2013 č. j. 5 Afs 68/2013-43 odmítnuta. Krajský soud se neztotožnil ani s námitkami, že vedlejší účastník řádně nehodnotil důkazy, a odkázal na konkrétní pasáže jeho rozhodnutí, v nichž je hodnocení důkazů promítnuto. Podklady, jimiž stěžovatel v řízení před soudem zpochybňoval skutkové závěry vedlejšího účastníka, jsou datovány až do doby po vydání rozhodnutí vedlejšího účastníka. Ke dni vydání tohoto rozhodnutí tedy stěžovatel neprokázal, že by u něj nastaly podmínky pro uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. Krajský soud rovněž neshledal porušení práva stěžovatele podle čl. 38 odst. 2 Listiny, když vedlejší účastník v napadeném rozhodnutí uvedl důvody, pro které neshledal potřebu projednat věc při ústním jednání. Tyto důvody přitom obstojí v kontextu judikatury Nejvyššího správního soudu. Krajský soud proto dospěl k závěru, že v postupu správce daně nejsou žalobou vytýkaná pochybení a že napadené rozhodnutí vedlejšího účastníka je zákonné.
5. Následná kasační stížnost byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta (výrok I) a výrokem II Nejvyšší správní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ve svém rozhodnutí Nejvyšší správní soud zejména uvedl, že o obsahově zcela totožných kasačních stížnostech stěžovatele (ve vztahu k dani z příjmů za zdaňovací období roku 2009 a 2010), již rozhodoval, a že tyto zamítl rozsudky ze dne 8. 2. 2017 č. j. 7 Afs 248/2016-29 a ze dne 1. 3. 2017 č. j. 6 Afs 9/2017-29. Oba tyto rozsudky stěžovatel následně napadl ústavní stížností, přičemž Ústavní soud tyto odmítl usneseními ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1086/17 a III. ÚS 1482/17. Nejvyšší správní soud proto zvažoval, zda jsou dány podmínky pro odchýlení se od závěrů vyslovených v citovaných rozsudcích, a shledal, že tomu tak není. Správce daně totiž stěžovateli doměřil daň z příjmů za zdaňovací období roku 2009 a 2010 (řízení vedená pod sp. zn. 7 Afs 248/2016 a 6 Afs 9/2017), daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. a 4. čtvrtletí roku 2009 a 1. a 2. čtvrtletí roku 2010 (nyní projednávaná věc) na základě totožných skutkových zjištění. Nejvyšší správní soud proto považoval za vhodné z důvodnění rozsudku č. j. 7 Afs 248/2016-29 toliko citovat klíčové pasáže, které jsou aplikovatelné i na projednávanou věc.
6. V následném rozhodnutí proto již jen stručně uvedl, že eventuální rozpory ve výpovědích Barbory Ladmové a Ladislava Tomana byly v řízení před vedlejším účastníkem dostatečně vysvětleny. Podstatné přitom je, že postup, kterým vedlejší účastník svědky vyslechl, byl nakonec procesně správný a výpovědi jmenovaných svědků odpovídaly i dalším provedeným důkazům. Pro nynější řízení je rovněž podle Nejvyššího správního soudu podstatné pouze to, zda faktury od společnosti BL PLASTMETAL s. r. o. odrážejí skutečně realizované dodávky. Bylo přitom spolehlivě zjištěno, že tomu tak není. Konečně podle Nejvyššího správního soudu nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele o porušení §115 odst. 2 daňového řádu. Právo na seznámení se s provedenými důkazy v odvolacím řízení, ani právo se k těmto důkazům vyjádřit před vydáním rozhodnutí, v sobě nezahrnuje právo odvolatele na obeznámení se s hodnotícími úvahami odvolacího orgánu.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Ve stížnostní argumentaci stěžovatel v podstatě zopakoval námitky, které již uvedl před orgány finanční správy a před správními soudy. V řízení byla jako stěžejní důkaz vzata podle něj nepravdivá výpověď paní Barbory Ladmové, která je odlišná nejen od výpovědí stěžovatelova otce, ale také od výpovědi Ladislava Tomana. Přesto krajský soud hodnotil výpovědi Ladislava Tomana a Barbory Ladmové tak, že mezi nimi není žádných podstatných rozdílů, přestože tyto jsou podle stěžovatele mezi sebou v příkrém rozporu. Dále stěžovatel upozorňuje na to, že celou věc vyšetřovala rovněž Policie České republiky, která na rozdíl od správce daně tvrzení stěžovatele prověřila a zjistila, že společnost BL PLASTMETAL s. r. o. skutečně stěžovatelem fakturovaný materiál - granulát nejméně jednomu dalšímu odběrateli, a to společnosti DLplast, s. r. o., dodala. Tím byly vyvráceny nepravdivé výpovědi svědků Barbory Ladmové a Ladislava Tomana, a naopak byla potvrzena pravdivost výpovědí stěžovatelova otce. Z toho také podle stěžovatele plyne, že jím deklarované dodávky od společnosti BL PLASTMETAL s. r. o. se uskutečnily a stěžovatel měl právo na uplatnění nákladů a odpočtu daně z přidané hodnoty. Podle stěžovatele ve věci rovněž pochybil vedlejší účastník v tom, že věc řádně neprojednal, čímž porušil nejen principy dobré správy, ale také §115 odst. 2 daňového řádu. Stěžovatel se také ohradil proti usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1086/17 a III. ÚS 1482/17, přičemž tato usnesení považuje za typické příklady, proč valná část veřejnosti nepovažuje Českou republiku za právní stát a proč nevěří ve spravedlivá soudní rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
10. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
12. Projednávaná věc se v relevantních aspektech (průběh totožné daňové kontroly u stejného stěžovatele a otázka dokazování v průběhu daňového řízení) plně identifikuje s těmi, o nichž Ústavní soud již rozhodl, a to usneseními ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1086/17 a III. ÚS 1482/17 (dostupná na http://nalus.usoud.cz).
13. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Ústavní soud dává konstantně najevo, že tento příkaz platí i pro něj samotného, což se uplatní i ve vztahu k odůvodnění předpokladů pro otevření ústavněprávního přezkumu. Také v nyní projednávané věci Ústavní soud nemohl, než setrvat na právních závěrech vyslovených ve výše citovaných usneseních.
14. Také v této věci je totiž zřejmé, že stěžovatelova ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry správních soudů, potažmo správních orgánů, vedenou zejména v rovině tzv. práva podústavního, a stěžovatel zřejmě (avšak nepřípadně) předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Aniž se však Ústavní soud uchýlil k hodnocení tzv. podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, konstatuje, že v daném případě neshledal žádný exces či mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah.
15. Tvrdí-li stěžovatel v prvé řadě v ústavní stížnosti, že výpověď svědkyně Ladmové a svědka Tomana jsou vzájemně "v příkrém rozporu", pak zde Ústavní soud odkazuje zejména na bod 17 a násl. ústavní stížností napadeného rozsudku krajského soudu, kde jsou jejich výpovědi parafrázovány (respektive citovány). Z těchto pasáží plyne, že v rozporu v žádném případě nejsou. Ostatně svědkyně Ladmová začala svou výpověď slovy: "Všechno, co vypověděl pan Ladislav Toman, je pravda.". Vysvětlila dále, že když dříve správci daně potvrzovala skutečnosti předkládané otcem stěžovatele (tedy, že společnost BL PLASTMETAL s. r. o. stěžovateli dodala specifikovaný granulát, na základě čehož stěžovatel provedl výše specifikovaný odpočet ze své daňové povinnosti), pak tak učinila ze strachu, neboť otec stěžovatele ji (i pana Tomana) vydíral. Svoji výpověď potvrdila i později, když byla slyšena procesně správným způsobem.
16. Odkazuje-li stěžovatel na usnesení Policie České republiky ze dne 22. 1. 2015, o odložení trestní věci stěžovatele pro podezření ze spáchání přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné platby, pak samotné konstatování policejního orgánu, že ve věci nejde o podezření z přečinu a že věc není namístě vyřídit jinak, nevylučuje, že stěžovatel se nedopustil porušení daňových předpisů a že mu nemůže být doměřena daň.
17. Konečně ani podle Ústavního soudu nelze (ve shodě s obecnými soudy) vykládat shora citované ustanovení §115 odst. 2 daňového řádu tak, že by měl správce rozhodující v odvolacím řízení daňovému subjektu sdělovat, jak hodlá rozhodnout. V právě projednávané věci ostatně nelze přehlížet ani tu skutečnost, že odvolání stěžovatele bylo vedlejším účastníkem zamítnuto, neboť ten se ztotožnil s rozhodnutím finančního úřadu. Rozhodnutí o odvolání stěžovatele proto ani z tohoto úhlu pohledu nebylo překvapivé.
18. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovateli ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu