ECLI:CZ:US:2018:3.US.3627.17.1
sp. zn. III. ÚS 3627/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní korporace AZYS Trading, a. s., sídlem Na výsluní 201/13, Praha 10 - Strašnice, zastoupené Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem, sídlem tř. Míru 70, Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. října 2017 č. j. 30 Cdo 4615/2015-1987, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2015 č. j. 11 Co 511/2014-1798 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. září 2014 č. j. 10 C 24/2008-1766, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") a uváděla, že jimi (na str. 3 nesprávně označenými jako "usnesení") byla porušena (podle formulace v petitu) její práva na soudní ochranu dle čl. 4 a 90 Ústavy, právo na spravedlivý proces dle čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (správně má být "Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod", dále jen "Úmluva"), právo vlastnit a užívat svůj majetek dle čl. 11 Listiny, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, včetně článku 17 Všeobecné deklarace lidských práv. V závěru petitu ústavní stížnosti se současně stěžovatelka domáhala vynesení výroku, že soudcům Nejvyššího soudu "JUDr. Františku Ištvánkovi, Mgr. Vítu Bičákovi a JUDr. Pavlu Simonovi" se zakazuje se dále účastnit jednání odvozených od nesporné "defraudace podniku RASTRA AG-CZ a.s.".
2. Z napadených rozhodnutí a z dalších podkladů předložených stěžovatelkou se podává, že žalobou ze dne 28. 1. 2008 se u obvodního soudu původní žalobkyně (obchodní korporace Prefa Pardubice, a.s.) domáhala, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit jí na náhradě škody částku 638 760 000 Kč s příslušenstvím. Škoda měla vzniknout protiprávním nakládáním s podnikem RASTRA AG-CZ a. s. v konkursním řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"). Primárně mělo jít o škodu konstatovanou v konkretizovaných rozsudcích, sekundárně o škodu vzniklou tím, že žalobkyně byla ke své škodě nucena dne 1. 4. 2003 svou pohledávku s ostatními aktivy prodat na úhradu primární škody. Obvodní soud ve věci rozhodoval opakovaně (v roce 2010 na místo žalobce do řízení vstoupila stěžovatelka), rozsudkem ze dne 8. 9. 2014 č. j. 10 C 24/2008-1766 žalobu tzv. pro tentokrát zamítl usoudiv, že je předčasná s ohledem na to, že konkursní řízení vedené u krajského soudu není stále skončeno, resp. nebylo ani vydáno rozvrhové usnesení, ze kterého by bylo možné učinit závěr o případné výši škody.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání, avšak městský soud po doplnění dokazování neshledal důvod odchýlit se od závěrů obvodního soudu, a proto rozsudkem ze dne 22. 4. 2015 č. j. 11 Co 511/2014-1798 potvrdil rozsudek obvodního soudu. V odůvodnění reagoval na stěžovatelčiny odvolací námitky, včetně té, že rozhodovala vyloučená soudkyně.
4. Stěžovatelka do rozsudku městského soudu i do rozsudku obvodního soudu podala dovolání, jehož přípustnost dovozovala od toho, že (citováno ze str. 3 stěžovatelčina dovolání):
"1) zneužití fabulace, "že žaloba je předčasná", a fikce rozdílu škody "de facto" a fabulované škody "de iure" k legalizaci výnosů trestné činnosti v rozporu s čl. 6 ÚMLUVY o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu č. 33/1997 Sb., který je označen "Trestné činy právní výnosů zločinu", nebylo dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeno,
2) mnohonásobná kolize jednání odvolacího soudu s řešením prejudiciální otázky byla odvolacím soudem řešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a
3) korupční legalizace výnosů z trestné činnosti, bezdůvodného obohacení organizovaného zločinu, justiční (konkurzní) mafie, na úkor právního předchůdce žalobce, získaných útokem na vlastnická práva právního předchůdce žalobce prostřednictvím nezákonného trestního řízení proti zástupcům právního předchůdce žalobce a společníkům úpadce RASTRA AG-CZ a.s. a prostřednictvím konkurzního řízení úpadce RASTRA AG-CZ a.s., která je dokonávána prostředky popření práva na spravedlivé soudní řízení v řízeních o náhradu škody dle zák. č. 82/1998 Sb., nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
Takto formulované předpoklady přípustnosti dovolání stěžovatelka obsáhle odůvodnila argumenty strukturovanými do několika úrovní. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 4. 10. 2017 č. j. 30 Cdo 4615/2015-1987 zastavil řízení o dovolání proti rozsudku obvodního soudu (výrok I. - zastavení odůvodnil nedostatkem funkční příslušnosti), zamítl dovolání proti rozsudku městského soudu (výrok II.) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok III.). V odůvodnění Nejvyšší soud konstatoval, že uvedené body nepředstavující formulaci právní otázky stěžovatelka rozvádí na 129 stranách dovolání, které je (jako i v jiných řízeních o náhradu škody vedených v souvislosti se zmiňovaným konkursním řízením) na samé hranici srozumitelnosti, rozsáhlé části dovolání (od str. 19 dále) se vůbec netýkají podstaty věci, nýbrž jde o hanopis osočující orgány státu a vyjmenovávané fyzické osoby ze spolčení s organizovaným zločinem.
5. Přesto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že by z argumentace k bodu 1) bylo možné dovodit, že stěžovatelka nesouhlasí s názorem soudů o předčasnosti její žaloby, když namítla desinterpretaci judikatury, konkrétně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010 sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, a to v otázce uplatnitelnosti škody způsobené při výkonu veřejné moci, jež spočívá ve ztrátě pohledávky vůči dlužníku, na jehož majetek je veden konkurs. V této části shledal dovolání pro řešení uvedené otázky přípustným, avšak nedůvodným. Připomenul, že obvodní soud vyloučil k samostatnému projednání žalobu, kterou se stěžovatelka domáhá náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem Finančního úřadu v Pardubicích (dále jen "finanční úřad"), s nímž měla souviset škoda stěžovatelkou označovaná za sekundární (k tomu dodal, že je mu z úřední činnosti známo, že nárok na náhradu sekundární škody je projednáván v jiném řízení), tudíž v tomto řízení jde toliko o škodu označovanou jako primární. Dále zmínil, že stěžovatelka navzdory vícero výzvám nevysvětlila, zda žádá sekundární škodu vedle primární, uplatňuje-li pouze škodu sekundární, či jaký jiný poměr mezi tvrzenou škodou primární a sekundární shledává. Přitom je jasné, že požadavek na škodu primární nemůže současně s požadavkem na škodu sekundární obstát, neboť stěžovatelka uvedla, že jí sekundární škoda vznikla tak, že byla v důsledku nesprávného výkonu veřejné moci finančním úřadem nucena pohledávku na náhradu primární škody "nevýhodně" prodat jinému subjektu, který tuto pohledávku neúspěšně uplatnil v soudním řízení; stěžovatelka tak vlastními žalobními tvrzeními vyloučila, že by byla osobou aktivně věcně legitimovanou k náhradě primární škody. Vzhledem k žalobním tvrzením by se stěžovatelka mohla domoci škody sekundární, o níž tvrdí, že vznikla v důsledku nuceného pozbytí pohledávky na náhradu škody primární.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Porušení základních práv je podle stěžovatelky koncentrováno v napadeném rozsudku Nejvyššího soudu demonstrací zásadního konfliktu "brněnské divize justiční (konkurzní) mafie, která podle teorie rozhodování v nejistotě s pravděpodobností hraničící s jistotou jedná prostřednictvím Nejvyššího soudu včetně opakovaně i soudců Nejvyššího soudu předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona s příslibem uplatnění principu legality Ústavním soudem právnímu předchůdci stěžovatelky". Poté následuje její polemika s rozlišením primární škody a sekundární škody a jejich vzájemného vztahu. Kromě jiného namítá, že "má být v režii brněnské divize justiční (konkurzní) mafie některými z mnoha anonymních asistentů přetížených soudců Ústavního soudu ČR zneužito absence veřejné kontroly k tomu, aby soudce Ústavního soudu ČR uvedli v omyl a vystavili ztrátě cti před Evropským soudem pro lidská práva pro protiústavní odepírání spravedlnosti...".
7. Protiústavní korupce, zejména legalizace pro společnost nebezpečných činů, korupce minimálně dle čl. 14 a 19 Trestněprávní úmluvy o korupci č. 70/2002 Sb.m.s. spočívá podle stěžovatelky v tom, že porušení jejích práv je demonstrováno v:
"1.A) rozhodování soudců obecných soudů, kteří se legalizace výnosů z trestné činnosti, které jsou ekvivalentem nesporné "defraudace podniku úpadce RASTRA AG-CZ a.s.", osobně účastnili již před jejich rozhodováním ve výše uvedených rozhodnutích,
I.B) přiznaném demonstrativně korupčním a navíc kolektivním justiční (konkurzní) mafie zločinném spolčení soudců, které je potvrzeno nalézacího, odvolacího a finálně Nejvyššího soudu rozsudkem pod č. j. 30 Cdo 4615/2015-1987 ze dne 4. 10. 2017, v souvislosti s legalizací výnosů z trestné činnosti, které jsou ekvivalentem nesporné "defraudace podniku úpadce RASTRA AG-CZ a.s.", dle teorie rozhodování v nejistotě s pravděpodobností hraničící s jistotou v totožných souvislostech,
1.C) usvědčení demonstrativně korupčního a navíc kolektivního justiční (konkurzní) mafie zločinného spolčení k fabulaci nesrozumitelnosti nesporné "defraudace podniku úpadce RASTRA AG-CZ a.s." ve statisticky významném souboru řízení v totožných souvislostech, které je prokázáno nalézacím, odvolacím a finálně Nejvyššího soudu rozsudkem pod č. j. 30 Cdo 4615/2015-1987 ze dne 4. 10 2017."
K těmto třem záležitostem následně stěžovatelka snáší řadu argumentů strukturovaných do několika úrovní a s využitím různých druhů písma, s odkazy na řadu soudních rozhodnutí a doplněných citacemi.
8. Stěžovatelka je přesvědčena, že justiční (konkurzní) mafie musí zabránit tomu, aby nesporná "defraudace podniku úpadce RASTRA AG-CZ a.s." byla někdy projednána ve sporném řízení a soudci Nejvyššího soudu "předseda JUDr. František Ištvánek a soudci Mgr. Vít Bičák a JUDr. Pavel Simon" rozsudkem č. j. 30 Cdo 4615/2015-1987 ze dne 4. 10. 2017 (stejně jako vždy dříve, např. usnesením č. j. 30 Cdo 753/2016-378 ze dne 13. 9. 2017 a usnesením 30 Cdo 556/2016-265 ze dne 30. 8. 2017) činí nátlak na Ústavní soud, aby se této korupce účastnil, protože společně spáchaný zločin zavazuje.
9. K ústavní stížnosti je přiloženo prohlášení advokáta stěžovatelky, který v něm uvedl, kromě jiného, že ústavní stížnost je "citátem pokynu" který mu stěžovatelka postoupila a kterým je vázán. Konstatoval, že v ústavní stížnosti jsou formulace, které mohou být pro někoho "až hrubě urážlivé" (což odůvodňuje např. svobodou projevu), a vymezil některé obecné pojmy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
12. Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadené rozsudky z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.
13. Stěžovatelka v ústavní stížnosti setrvává na svých představách o existenci její pohledávky vůči vedlejší účastnici na náhradu škody ve výši přesahující půl miliardy korun českých, která měla vzniknout z konkretizovaného konkurzního řízení. Rádoby sofistikovanými tvrzeními se snaží zdůvodnit svůj údajný nárok, přitom však na její podání je přiléhavá charakteristika dovolání provedená Nejvyšším soudem, jako podání na samé hranici srozumitelnosti, s tím, že text je bez zjevné systematiky rozčleněn do víceúrovňových seznamů s odrážkami (či číslováním), přičemž není zřejmé, kde končí jeden argument a začíná jiný. Důvodnost takového náhledu plyne též z několika citací stěžovatelčiny argumentace v ústavní stížnosti (viz bod 4, 6. a násl.).
14. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů, a to zejména Nejvyššího soudu (včetně jeho hodnocení rozsudku městského soudu jako neúplného a nesprávného - viz bod 23. rozsudku Nejvyššího soudu, na který stěžovatelka opakovaně odkazuje) byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí v konečném výsledku odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci Nejvyššího soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozsudku (bod 25.), považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Nejvyšší soud, jakož i soudy nižších instancí, ve výsledku rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit za rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky; je na ní, resp. na jejím právním zástupci, aby právně konformním způsobem vyhodnotila skutkové záležitosti a jejich právní následky, tj. zda jsou dány předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci.
15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu