ECLI:CZ:US:2018:3.US.364.18.1
sp. zn. III. ÚS 364/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti WBO Trade, s.r.o., sídlem K Babě 608/11, Brno, zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem, sídlem Sádky 1605/2, Prostějov, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 20. listopadu 2017 č. j. 70 Nt 52/2017-16, za účasti Městského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Usnesením Generálního ředitelství cel, Odboru pátrání Brno, oddělení 751.3 - Odhalování daňových podvodů (dále jen "celní orgán"), ze dne 27. 9. 2017 sp. zn. BN-835130/TS-13/2017, ve věci podezření ze spáchání přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), ve stádiu pokusu podle §21 tr. zákoníku, bylo podle §79a a §79c odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodnuto o zajištění věcí vydaných dne 26. 7. 2017 postupem podle §78 tr. řádu, a to osobního automobilu tovární značky Volkswagen Touareg, státní poznávací značky: XXX, osvědčení o registraci vozidla XY, klíčů od vozidla a zelené karty k vozidlu, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že jsou nástrojem trestné činnosti.
3. Stížnost stěžovatelky městský soud napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka upozorňuje na to, že již usnesením celního orgánu ze dne 28. 7. 2017 bylo rozhodnuto o zajištění předmětného vozidla. K její stížnosti však městský soud uvedené rozhodnutí zrušil. Ve svém novém rozhodnutí sice celní orgán dle pokynů městského soudu doplnil skutkové okolnosti, ale neuvedl nic k otázce pachatele a subjektivní stránky ani k naplnění nezbytnosti a účelu zajištění. Tyto nedostatky částečně napravil až městský soud, čímž nahradil činnost celního orgánu a nedal tak stěžovatelce možnost na jeho argumenty reagovat. Dle jejího názoru nebylo prokázáno, že zajištění věcí je pro dosažení účelu trestního řízení nezbytné, neboť není pochyb o tom, že dojde-li k doměření daně, kterou považuje celní orgán za neoprávněně vylákanou, stěžovatelka ji uhradí. S odkazem na závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1431/08 označuje rozhodnutí celního orgánu i napadené rozhodnutí městského soudu za projev svévole. Poukazuje též na dopady opatření celního orgánu na její další podnikání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
7. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval základní požadavky kladené na rozhodnutí o zajištění věci v trestním řízení. Rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Omezení vlastnického práva použitím zajišťovacích institutů musí též splňovat požadavek přiměřenosti. Mezi základní podmínky spravedlivého procesu patří rovněž požadavek řádného odůvodnění, který dopadá jak na řízení před soudy, tak na řízení před jinými státními orgány, kterým byla svěřena rozhodovací pravomoc [srov. nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565)].
8. Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci a Ústavnímu soudu další přezkum při naplnění uvedených podmínek nepřísluší (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07, dostupné stejně jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). Kasační pravomoc Ústavního soudu je na místě teprve tehdy, byly-li v řízení porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13 (N 63/73 SbNU 209)]. Majetkové zajišťovací instituty podle tr. řádu Ústavní soud považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 11 Listiny, zároveň však připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci [srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14 (N 147/78 SbNU 275)].
9. V posuzované věci byla kritéria, jimiž je třeba poměřovat rozhodnutí o zajištění věci z hlediska ústavnosti, naplněna způsobem, který je v souladu s ústavními předpisy, byť stěžovatelka vyslovuje opačný názor.
10. Ze spisu městského soudu sp. zn. 70 Nt 39/2017 se podává, že již usnesením celního orgánu ze dne 28. 7. 2017 bylo po předchozím souhlasu státního zástupce rozhodnuto o zajištění předmětného automobilu. Ke stížnosti stěžovatelky však městský soud toto usnesení zrušil a celnímu orgánu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Vytkl mu zejména nepřezkoumatelnost rozhodnutí a udělil mu pokyn, jak má postupovat, aby mohl řádně zhodnotit, zda zjištěné skutečnosti skutečně nasvědčují tomu, že předmětné vozidlo je nástrojem nebo výnosem z trestné činnosti, a tím zdůvodnit účel případného zajištění. Z odůvodnění následně vydaného usnesení ze dne 27. 9. 2017 pak vyplývá, že celní orgán pokyny městského soudu splnil, neboť důvodné podezření o spáchání daného přečinu zdůvodnil konkrétními zjištěními, včetně podrobného vysvětlení propojení jednotlivých obchodních společností, mezi kterými mělo být zajištěné vozidlo postupně prodáváno. Se skutkovými zjištěními celního orgánu se městský soud v napadeném rozhodnutí ztotožnil. Shledal-li, že v usnesení celního orgánu byl řádně z hlediska smyslu a účelu zajištění vymezen nejen skutek, kterým mělo dojít k naplnění skutkové podstaty daného trestného činu, ale byla vymezena i výše daně, která mohla být v souvislosti s popsaným jednáním neoprávněně vylákána, z ústavního hlediska nelze jeho závěrům nic vytknout, neboť z popsaných konkrétních skutečností vyplývá důvodné podezření, že zajištěné vozidlo mohlo být užito ke spáchání popsaného trestného činu. Nelze tak přisvědčit stěžovatelce v názoru, že celní orgán přistoupil k zajištění svévolně. Ani městský soud svým rozhodnutím fakticky nenahradil nedostatky odůvodnění celního orgánu, jak tvrdí stěžovatelka, neboť pouze případně reagoval na její stížnostní námitky.
11. Z napadeného usnesení městského soudu i z rozhodnutí celního orgánu jsou tedy dostatečně zřejmé důvody, pro něž celní orgán považoval předmětné vozidlo za nástroj určený a užitý ke spáchání trestného činu (viz §79a odst. 1 tr. řádu). Namítá-li stěžovatelka, že dosud nebyl zjištěn konkrétní pachatel, že došlo k nepřiměřenému zásahu do jejích vlastnických práv, a že nebylo nic uvedeno k účelu zajištění, i s těmito námitkami se městský soud dostatečně vypořádal. Doposud sice nebyl ustanoven konkrétní pachatel, ale ze skutkových zjištění je patrno, že jednal přímo ve prospěch stěžovatelky, tedy tak, aby získala majetkový prospěch. Z popsaných skutečností je také zřejmý účel zajištění, jehož smyslem je umožnit případné propadnutí nebo zabrání věci, která měla být přímo použita při páchání trestné činnosti.
12. Závěr obou rozhodnutí, že konkrétní skutečnosti nasvědčují tomu, že zajištěné vozidlo mohlo být užito ke spáchání trestného činu, proto z ústavního hlediska obstojí. V přípravné fázi trestního řízení přitom postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný právě konkrétními zjištěnými skutečnostmi (oproti požadavkům kladeným na důkazy). To ostatně plyne též z preventivní povahy zajišťovacích institutů. Závěr, že majetkové hodnoty byly použity k páchání trestné činnosti, přitom nemusí být hodnověrný nade vši pochybnost a není ani konečný; může být dalším šetřením vyvrácen. V průběhu řízení je možné i opakovaně žádat o zrušení zajištění, přičemž v okamžiku, kdy zajištění není pro účely trestního řízení nutné, orgány činné v trestním řízení je mohou omezit nebo zrušit i bez návrhu [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07 (N 25/48 SbNU 291) a ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429)].
13. K namítané nepřiměřenosti zajišťovacího opatření lze doplnit, že o zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky by šlo až tehdy, nebyla-li by splněna podmínka, že zajištění musí trvat jen po nezbytně nutnou dobu. Jinými slovy, časové omezení zajištění musí splňovat požadavek přiměřenosti. Docházelo-li by k zásahu po nepřiměřeně dlouhou dobu, šlo by o neproporcionální zásah do vlastnického práva stěžovatelky. Ačkoli zákon tuto dobu blíže nestanoví, je podle názoru Ústavního soudu v zásadě možné přiměřenost délky omezení vlastnického práva srovnávat s lhůtami, které zákon stanoví pro omezení osobní svobody (§72a tr. řádu). Překročily-li by orgány činné v trestním řízení výrazně tyto lhůty, šlo by již o zásah nepřiměřený. Plynutím času totiž ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba ochrany základních práv jednotlivce [srov. nález ze dne 12. 12. 2005 sp. zn. IV. ÚS 689/05 (N 225/39 SbNU 379)]. V posuzované věci je určující, že ke dni rozhodování městského soudu trvalo zajištění předmětného vozidla necelé čtyři měsíce, takže jeho délka není z pohledu ústavněprávního nepřiměřenou.
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadené rozhodnutí vybočilo z ústavněprávního rámce. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu