ECLI:CZ:US:2018:3.US.367.18.2
sp. zn. III. ÚS 367/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. B., t. č. ve Vazební věznici Litoměřice, zastoupeného JUDr. Pavlem Uhlem, advokátem, sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. ledna 2018 sp. zn. 14 To 150/2017 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 21. září 2017 sp. zn. 55 Nt 12/2017, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená usnesení soudů, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 1 Ústavy, čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel s ústavní stížností spojil návrh na odložení vykonatelnosti napadených soudních rozhodnutí.
3. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") výše uvedeným usnesením rozhodl, že podle §205 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci"), se stěžovatel předává do Lotyšské republiky na základě evropského zatýkacího rozkazu Generální prokuratury Lotyšské republiky ze dne 12. 10. 2016 sp. zn. 1/1-5-262-16 k výkonu trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a osmi měsíců. Uvedený trest mu byl uložen za trestný čin podle druhé části §225 trestního zákona Lotyšské republiky rozsudkem Rižského obvodního soudu ze dne 20. 8. 2013, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu Lotyšské republiky ze dne 23. 12. 2014, původně jako trest odnětí svobody, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu. Následně bylo rozhodnutím Soudu latgalského obvodu města Rigy ze dne 25. 11. 2015 rozhodnuto o výkonu uloženého trestu. Shora uvedeného trestného činu se stěžovatel podle uvedených rozsudků lotyšských soudů dopustil skutkem, podrobně popsaným ve výroku citovaného usnesení krajského soudu, spočívajícím v tom, že dne 13. 1. 2009 se v Rize aktivně účastnil masových nepořádků, spojených s drancováním, ničením, žhářstvím, zničením majetku, násilím vůči osobě, vzdorováním zástupcům úřední moci, s následnými důsledky vyvolanými těmito činnostmi, jimiž byla kromě jiného způsobena postiženým hmotná škoda ve výši 143 433,16 LVL a kompenzace fyzickým osobám za morální újmu představující 32 695 LVL, přičemž stěžovatel v ul. Jekaba 11, s cílem poškození majetku hodil směrem k budově Saeimy (lotyšského parlamentu) nejméně dvě sněhové koule, z nichž jedna trefila okno a druhá fasádu budovy, dalším hodem prázdné láhve z plastu se trefil do již rozbitého skla okna, poté házel dlažební kameny do řady oken v přízemí uvedené budovy a jedním rozbil skleněnou okenní výplň; z dlážděného uličního krytí kanalizačního záklopu pak vylomil nejméně jeden dlažební kámen, čímž úmyslně poškozoval majetek Rady Rigy a zjednodušil účastníkům nepořádku vylámání dalších dlažebních kamenů, a se záměrem násilí a zaútočení na zástupce moci si vzal z ulice nejméně dva kameny vylomené dlažby a hodil jimi na policisty, kteří byli rozmístěni v řadě u vstupních dveří budovy Saeimy a plnili služební povinnosti při zajištění veřejného pořádku a bezpečnosti, přičemž jedním z kamenů trefil pracovníka Správy pořádkové policie do ochranné vesty v oblasti ramene; tamtéž stěžovatel vzdoroval zástupcům moci a překážel jim, spolu s ostatními účastníky masových nepořádků, strkal do policejních pracovníků, kteří byli rozmístěni do řady a plnili služební povinnosti, a od muže, který při vyšetřování nebyl identifikován, vzal láhev tmavé barvy a hodil ji směrem k budově Saeimy.
4. Krajský soud dalším výrokem rubrikovaného usnesení rozhodl, že podle §206 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci se předběžná vazba stěžovatele přeměňuje ve vazbu předávací.
5. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností rovněž napadeným usnesením rozhodl o stěžovatelově instanční stížnosti tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v první části ústavní stížnosti dovozuje, že soudy porušily čl. 1 Ústavy a čl. 39 Listiny. Podle stěžovatele z nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 50/04 (N 50/40 SbNU 443; 154/2006 Sb.) vyplývá, že zásada oboustranné trestnosti může být v režimu evropského zatýkacího rozkazu prolomena, ale pouze ve vztahu ke skutkům, které jsou vyjmenovány v čl. 2 odst. 2 rámcového rozhodnutí. Oboustrannou trestnost není v těchto případech nutné v rámci předávacího řízení zvlášť posuzovat, neboť se má za to, že jde o jednání, která jsou s ohledem na sdílené hodnoty trestná ve všech členských státech EU.
7. Soudy se v nyní posuzované věci otázkou oboustranné trestnosti zabývaly, a to se závěrem, že skutek, pro nějž je stěžovatel v domovském státě trestně stíhán, naplňuje znaky některých skutkových podstat trestných činů podle tuzemského trestního práva hmotného. K tomu stěžovatel namítá, že následný rozbor skutku provedený krajským soudem a vrchním soudem vede spíše k závěru, že tyto státní orgány vycházely z konceptu, který lze popsat slovy "některé prvky skutku, pro nějž je v domovském státě trestně stíhán, naplňují některé znaky některých skutkových podstat trestných činů podle tuzemského trestního práva hmotného". Stěžovatel soustřeďuje pozornost k §225 trestního zákoníku Lotyšské republiky zakotvujícího skutkovou podstatu trestného činu "masové nepořádky". Dovozuje, že české právo nezná trestní sankce za ohrožení zde vymezených chráněných zájmů, pročež oboustranná trestnost v materiální podobě není dodržena. Oboustranná trestnost přitom znamená, že skutek jako celek je shodně trestný v obou státech. Podle stěžovatele soudy rozhodly o předání pro skutek, který jako celek není podle českého práva trestný; dosahuje nanejvýše povahy přestupku. K dosažení argumentačního závěru o oboustranné trestnosti se soudy spokojily s velmi kreativním a podle stěžovatele neudržitelným výkladem, kterým pouze fragmenty původního skutku neorganicky a nedůsledně podřadily pod jiné skutkové podstaty. Soudy zanedbaly též otázku podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, což lotyšským soudem uložený trest vylučuje.
8. Dále stěžovatel dovozuje, že soudy nerespektovaly čl. 36 odst. 1 Listiny. Žádost o předání byla stručná a nicneříkající, původní rozsudky ani odvolací rozsudek k přeměně nebyly přiloženy. Z těchto rozhodnutí by spolehlivě vyplynulo, že lotyšské soudy nedodržely jeho právo na soudní ochranu. Chybí též řádné údaje ohledně rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") k otázce dodržování čl. 3 Úmluvy v Lotyšsku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud usnesením ze dne 30. 1. 2018 č. j. III. ÚS 367/18-16 rozhodl, že vykonatelnost rubrikovaných usnesení se odkládá do rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti. Podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, může Ústavní soud na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí znamenal pro stěžovatele větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. Ústavní soud konstatoval, že v projednávané věci považuje uvedené podmínky za splněné. Vysvětlil, že výkon napadených rozhodnutí je potenciálně způsobilý závažného zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, přičemž s ohledem na prozatím nahlížený ústavněprávní kontext věci a z toho vyplývající procesní postupy (nutnost vyžádat si spis a vyjádření) není možno o ústavní stížnosti rozhodnout neodkladně. Ústavní soud proto návrhu na odklad vykonatelnosti vyhověl, aniž by tím - na druhé straně - jakkoliv předjímal výsledek vlastního řízení o ústavní stížnosti (srov. kupř. usnesení o odkladu vykonatelnosti ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 1015/14, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
11. V souladu s §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření vrchního soudu a krajského soudu jako účastníků řízení. Opatřil si rovněž spis krajského soudu vedený pod sp. zn. 55 Nt 12/2017.
12. Vrchní soud ve svém vyjádření uvádí, že kritika nedodržování lidských práv v Lotyšsku je situována pouze do obecné roviny, a připomíná, že jmenovaný stát není vyloučen z justiční spolupráce v rámci Evropské unie [srov. bod 10. preambule rámcového rozhodnutí Rady Evropské unie č. 2002/584/SVV ze dne 13. 6. 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (dále jen "rámcové rozhodnutí")]. Vrchní soud se vymezuje rovněž proti stěžovatelem uplatňovanému výkladu oboustranné trestnosti. Vrchní soud dovozuje, že oboustranná trestnost je naplněna i tehdy, jestliže je inkriminovaný skutek posouzen podle více skutkových podstat trestných činů, jichž se pachatel dopustil v jednočinném souběhu. Rozbíjení oken historické budovy parlamentu a házení dlažebních kostek proti zasahujícím policistům naplňuje skutkové podstaty trestných činů i podle právního řádu České republiky, a to přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Vrchní soud se neztotožnil ani se stěžovatelovou argumentací ohledně materiální stránky trestného činu a připomenul, že soudy Lotyšské republiky stěžovateli původně uložily trest odnětí svobody s podmíněným odkladem a jejich následné rozhodnutí, že trest bude vykonán, se odvíjelo z nerespektování povinností, které mu uložily. Závěrem vrchní soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, popř. ji zamítl.
13. Krajský soud ve svém vyjádření toliko odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadených usnesení.
14. Stěžovatel k výzvě Ústavního soudu podal vyjádření, v němž nejprve zdůraznil, že materiální škoda, s níž vrchní soud kalkuloval, se vztahuje k manifestaci jako celku; jde tudíž o v právním řádu České republiky nepřípustné uplatňování kolektivní viny, a to za situace, kdy sám rozbil pouze jedinou okenní tabulku.
15. Stěžovatel se vymezuje i vůči odkazu vrchního soudu na bod 10. rámcového rozhodnutí, přičemž namítá, že podaný výklad znemožňuje individuální posouzení podmínek soudem předávajícího státu. V této souvislosti stěžovatel připomíná rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 4. 2016 ve spojených věcech C-404/15 a C-659/15 PPU Aranyosi a Căldăraru. Lotyšsko bylo přitom v přepočtu na obyvatele třicetkrát častěji než Česká republika Evropským soudem pro lidská práva odsouzeno pro porušení čl. 3 Úmluvy.
16. Vrchní soud se nezabýval jednotlivými znaky skutkových podstat, které podle českého práva přicházejí do úvahy, zejména opomenul, že oproti trestnému činu výtržnictví absentuje dotčení chráněného zájmu, kterým je soužití občanů, a hrubá neslušnost či výtržnost, tedy jednání, které se dotýká estetických a mravních standardů přítomných osob na veřejném místě. Vrchní soud tudíž přijal pouze mravokárný přístup a nezabýval se zásadou oboustranné trestnosti ani principem nullum crimen sine lege.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (srov. usnesení ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 3624/15).
18. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá jednak pochybení obecných soudů, kterými měla být zasažena jeho základní práva a svobody, a zároveň poukazuje i na možné ohrožení jeho dalších základních práv a svobod, k němuž by mohlo dojít v případě jeho předání do Lotyšské republiky.
19. V posuzované věci jde o předání stěžovatele do členského státu Evropské unie, ve smyslu rámcového rozhodnutí, jehož ustanovení jsou s účinností od 1. 1. 2014 zakotvena v zákoně o mezinárodní justiční spolupráci.
20. Samotná koncepce institutu evropského zatýkacího rozkazu tak, jak jej upravuje rámcové rozhodnutí, brání tomu, aby vykonávající členský stát byl oprávněn přezkoumávat důvodnost evropského zatýkacího rozkazu (srov. např. usnesení ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3770/16). Případy odmítnutí vykonání evropského zatýkacího rozkazu upravuje taxativně výše zmíněné rámcové rozhodnutí ve svých článcích 3 a 4, které jsou do české právní úpravy transponovány ustanoveními §205 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci.
21. Stěžovatel dovozuje, že v jeho případě je naplněn důvod pro nepředání podle §205 odst. 2 písm. e) zákona o mezinárodní justiční spolupráci, který spočívá v absenci oboustranné trestnosti a který se uplatní pouze vůči jednáním neuvedeným v §207 zákona o mezinárodní justiční spolupráci.
22. Stěžovatel nedoceňuje, že Ústavní soud se otázkou trestnosti skutku, pro který byl lotyšskými soudy shledán vinným, zabýval již v usnesení ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 1775/17, bod 40. Ústavní soud v předmětném usnesení reagoval na stěžovatelovu námitku, že byl ve svém domovském státě odsouzen z politických důvodů, a tudíž se jeho případné předání na základě evropského zatýkacího rozkazu k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody do Lotyšska neslučuje s českým právním řádem a ústavním pořádkem. Ústavní soud tuto námitku označil za nedůvodnou. Připomenul, že krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení jasně vymezuje skutkový děj, za něhož se předmětný skutek, za nějž byl stěžovatel pravomocně v Lotyšsku odsouzen, odehrál, přičemž Ústavní soud se ztotožňuje s právním hodnocením, které krajský soud na základě takto zjištěného skutkového stavu učinil. Stěžovatel se dle závěrů krajského soudu měl zúčastnit dne 13. 1. 2009 masové demonstrace v Rize, v průběhu níž mělo dojít k různým násilnostem, demolování majetku, žhářským útokům atp. Stěžovatel měl sám taktéž k tomuto aktivně přispět, když na příslušníky policie měl zejména házet dlažební kostky, dále sám na vazebním zasedání uvedl, že při demonstraci úmyslně rozbil okno budovy parlamentu. Krajský soud z uvedeného správně dovodil, že tento způsob jednání stěžovatele dalece překračuje legitimní prostředky odporu, kterými lze v demokratické společnosti demokracii bránit. Ústavní soud v citovaném usnesení dále konstatoval, že souhlasí se závěrem krajského soudu, že stěžovatel nebyl postižen za účast na uvedené demonstraci, nýbrž za skutky, kterých se při této demonstraci dopustil, přičemž takové jednání je trestné i v České republice.
23. Obecné soudy v rámci nyní posuzovanou ústavní stížností napadených rozhodnutí obracely pozornost zejména ke znakům skutkových podstat zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
24. Vzhledem ke stěžovatelově argumentaci je třeba připomenout, že trestní zákoník sice užívá tzv. formálního pojetí (definice) trestného činu (§13 odst. 1 tr. zákoníku), materiální korektiv se však i nadále (srov. §3 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, platného do dne 31. 12. 2009) uplatňuje prostřednictvím výslovně uvedené zásady subsidiarity trestní represe, obsažené v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Jestliže by obecné soudy dostatečně nezvažovaly naplnění tzv. materiálního znaku trestného činu, respektive uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, vedlo by to ve svých důsledcích k porušení čl. 39 Listiny, případně i k zásahu do práva garantovaného čl. 8 odst. 2 věta první Listiny (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 404/99, sp. zn. I. ÚS 631/05, sp. zn. II. ÚS 254/08, sp. zn. IV. ÚS 1481/09 a sp. zn. III. ÚS 2523/10 a sjednocující stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
25. O takovou situaci však v předmětné věci nejde. Soudy se otázkou stupně společenské nebezpečnosti jednání stěžovatele zabývaly a Ústavní soud v těchto názorech neshledal ústavněprávní exces. V daném případě nelze upírat validitu závěrům soudů, že v případě stěžovatele, který podle závěrů lotyšských soudů mimo jiné házel dlažební kostky po příslušnících policie, nešlo o jednání spadající do kategorie "běžných" konfliktů mezi demonstranty a policisty, které lze považovat za akceptovatelné (popř. řešitelné nanejvýše prostředky správního či občanského práva), nýbrž o skutek, který by podle právního řádu České republiky naplnil skutkovou podstatu zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Není spolehlivé opory pro úsudek, že se rozhodující soudy těmito závěry odchýlily od ustálené judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k "incidentům" v průběhu demonstrací (srov. usnesení ze dne 15. 7. 2015 sp. zn. 6 Tdo 725/2015, ze dne 12. 10. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1250/2016 a ze dne 31. 8. 2016 sp. zn. 6 Tdo 1035/2016). Skutečnost, že stěžovatel nezpůsobil policistům zranění (což v daných podmínkách představovalo spíše jen nahodilou okolnost), nemá vliv na jeho trestní odpovědnost podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
26. Stěžovatel rovněž přehlíží, že oboustranná trestnost in concreto neznamená požadavek, aby skutek, pro který cizí stát o předání (nebo v jiných případech vydání) žádá, byl v České republice trestným činem kvalifikovaným shodně či podobně jako v dožadujícím státě; postačuje, že tento skutek by v České republice (při použití metody analogické transpozice) byl jakýmkoli trestným činem, pro který je možno povolit vydání či předání [srov. kupř. Kubíček, M., Polák, P.: Zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014, In: ASPI (právní informační systém), komentář k §90, bod 2].
27. Obdobně nepředstavuje překážku pro úsudek o oboustranné trestnosti zjištění, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v Lotyšsku není přípustné.
28. Stěžovatelův případ nelze přesvědčivě připodobňovat ani ke skutkovým a právním východiskům nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 3080/16 ("squatting v usedlosti Cibulka"), kde šlo o ústavně konformní výklad zásady subsidiarity trestní represe v otázce přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku.
29. Stěžovatel oponuje též situaci v lotyšském vězeňství, přičemž se zejména dovolává rozsudku Soudního dvora ze dne 5. 4. 2016 ve spojených věcech C-404/15 a C-659/15 PPU Aranyosi a Căldăraru. Z tohoto rozsudku vyplývá, že odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu předpokládá naplnění některého z důvodů pro tento postup podle rámcového rozhodnutí (srov. bod 80. rozsudku). Podle rámcového rozhodnutí může být provádění mechanismu evropského zatýkacího rozkazu pozastaveno pouze v případě závažného a trvajícího porušování hodnot vymezených v čl. 2 Smlouvy o Evropské unii některým členským státem a v souladu s postupem podle čl. 7 Smlouvy o Evropské unii (srov. bod 81. rozsudku). Disponuje-li justiční orgán vykonávajícího členského státu (i bez postupu podle čl. 7 Smlouvy o Evropské unii) poznatky, které svědčí o skutečném nebezpečí nelidského či ponižujícího zacházení s osobami vězněnými ve vystavujícím členském státě, měřeno standardem ochrany základních práv zaručeným unijním právem (zejména čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie), je povinen existenci tohoto nebezpečí posoudit při rozhodování o předání osoby, které se evropský zatýkací rozkaz týká, orgánům vystavujícího členského státu, přestože nebyl uplatněn postup podle čl. 7 Smlouvy o Evropské unii (srov. body 82. a násl. rozsudku). Konstatování skutečného nebezpečí nelidského či ponižujícího zacházení (zejména v důsledku obecné situace v lotyšském vězeňství) však nemůže bez dalšího vést k odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu, neboť vykonávající justiční orgán musí konkrétním a přesným způsobem posoudit, zda jsou dány vážné a prokazatelné důvody se domnívat, že dotyčná osoba (stěžovatel) bude v důsledku podmínek, v jakých má být ve vystavujícím členském státě vězněna, takovému nebezpečí vystavena (srov. body 91. a 92. rozsudku).
30. Stěžovatel nepředestírá relevantní argumentaci ve prospěch závěru, že citovaný rozsudek Soudního dvora "koliduje" s nosnými důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 50/04 (N 50/40 SbNU 443; 154/2006 Sb.).
31. Je skutečností, že postup podle čl. 7 Smlouvy o Evropské unii vůči Lotyšsku uplatněn nebyl. Stěžovatel vytýká, že výkon evropského zatýkacího rozkazu musí být odmítnut v důsledku stavu lotyšského vězeňství, nicméně ani tyto jeho námitky nejsou způsobilé posunout věc do ústavněprávní roviny. I v kontextu evropského zatýkacího rozkazu se přiměřeně uplatní ustálené judikaturní závěry Ústavního soudu, podle kterých pro posouzení přípustnosti vydání není podstatné ani tak to, jak často dochází v určité zemi (vystavujícím členském státě) k excesům na poli základních práv a svobod a zda a jak jsou následně řešitelné, nýbrž to, zda je s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu důvodné se domnívat, že k takovému excesu, ať už v průběhu soudního řízení anebo v průběhu omezení osobní svobody v souvislosti se soudním řízením, může dojít právě v dané věci [srov. nález ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. II. ÚS 1017/14 a nález ze dne 5. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 670/12 (N 150/66 SbNU 269)]. Předávaný proto bude zpravidla muset tvrdit konkrétní skutečnosti týkající se jeho osoby, z nichž plyne obava z ohrožení shora uvedených základních práv. Stěžovatel upozorňuje zejména na případy závažného porušení lidských práv, které ESLP deklaroval ve vztahu k Lotyšsku, nicméně - jakkoli je zřejmé, že na stěžovatele nelze klást nepřiměřené důkazní břemeno stran vymezení v úvahu přicházejících rizik - nevysvětlil, jaké jsou dány "vážné a prokazatelné důvody" pro předpoklad, že bude vystaven "nebezpečí" (srov. body 91. a 92. výše uvedeného rozsudku Soudního dvora).
32. Po obeznámení se s obsahem procesního spisu Ústavní soud nemůže přisvědčit ani stěžovatelově námitce týkající se úplnosti podkladů pro rubrikovaná rozhodnutí.
33. K "flagrantnímu odepření spravedlnosti" by mohlo dojít v případě, kdy by byla nespravedlnost soudního procesu natolik zásadní, že by způsobila naprostou destrukci základního práva zakotveného v čl. 6 Úmluvy [srov. výše citovaný rozsudek Soudního dvora a nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 1221/13 (N 12/72 SbNU 169)]. Výtka, že lotyšské soudy nedodržely jeho právo na spravedlivý proces, představuje kritiku, která se v zásadě míní přiblížit §205 odst. 2 písm. j) zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Soudy se v napadených usneseních zabývaly jeho námitkou, že nebylo vyžadující stranou doloženo, zda byl poučen o možnosti vést řízení v jeho nepřítomnosti. Soudy reagovaly konstatováním, že obsahem spisu není žádný listinný důkaz, který by tuto námitku postavil najisto. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně o nařízení výkonu trestu odnětí svobody vyplývá, že podle §74 lotyšského zákona o trestním řízení smí být rozhodováno v nepřítomnosti stěžovatele v případě jeho neodůvodněné neúčasti na jednání soudu. Tento procesní postup soudu prvního stupně verifikoval i nadřízený soud k opravnému prostředku stěžovatele, ačkoliv stěžovatel namítal nedostatek procesních podmínek k projednání věci v jeho nepřítomnosti. Nicméně kdyby nebyl stěžovatel o této skutečnosti poučen, neomlouval by svoji neúčast na jednání, nezjišťoval by u asistenta soudce, jak sám uvádí ve svých prohlášeních, zda bylo jeho žádosti vyhověno, a nečinil by další konkretizované kroky. Stěžovateli byl ustanoven obhájce z řad advokátů, který jej v tomto řízení zastupoval a navrhoval zamítnutí návrhu na nařízení výkonu trestu. Rovněž je ve věci nepochybné, že stěžovatel využil i práva na opravný prostředek, o němž soud druhého stupně rozhodl. Stěžovatel disponuje rozhodnutím lotyšského odvolacího soudu, neboť jej předložil krajskému soudu. Stěžovatel si byl v předávacím řízení vědom i skutečnosti, že vůči němu byl vydán evropský zatýkací rozkaz k dodání do výkonu trestu. Z tohoto důvodu se tak nemůže dovolávat skutečnosti, že mu bylo upřeno právo na účast v tomto řízení a právo na přezkum rozhodnutí soudu prvního stupně, tedy že byl krácen na svém právu na obhajobu. Okolnosti zřeknutí se obhájce stěžovatelem byl povolán posoudit příslušný lotyšský soud. Krajskému soudu a vrchnímu soudu nepříslušelo tento procesní postup přezkoumávat, zvláště za situace, kdy byl v Lotyšsku předmětem přezkumu odvolacím soudem k opravnému prostředku stěžovatele.
34. Jak Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře zdůrazňuje, s jeho působností se neslučuje, aby vůči jiným státním orgánům vystupoval v postavení jakési hierarchicky nadřízené, "superrevizní" nebo kontrolní instance. Úloha, jež Ústavnímu soudu přísluší, je být "soudním orgánem ochrany ústavnosti" (čl. 83 Ústavy), pročež v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby chrání "pouze" ústavně zaručená základní práva a svobody [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
35. Na základě shora uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
36. Dlužno poznamenat, že vykonatelnost napadených rozhodnutí byla usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2018 č. j. III. ÚS 367/18-16 z povahy věci odložena do rozhodnutí o věci samé; jeho vydáním pozbývá odkazované usnesení Ústavního soudu platnosti, aniž by muselo být formálně rušeno (§80 odst. 3 per analogiam zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu