ECLI:CZ:US:2018:3.US.3727.17.1
sp. zn. III. ÚS 3727/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky I. D., zastoupené Mgr. Martinem Pelikánem, advokátem, sídlem Foltýnova 1016/37, Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2017 sp. zn. 61 To 257/2017, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. dubna 2017 sp. zn. 1 Nt 3020/2017, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2017 sp. zn. 61 To 258/2017 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. června 2017 sp. zn. 1 Nt 3020/2017, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 95 odst. 1 Ústavy. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 28. 4. 2017 sp. zn. 1 Nt 3020/2017 bylo rozhodnuto podle §33 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), a contrario, že stěžovatelka nemá nárok na bezplatnou obhajobu.
3. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 30. 8. 2017 sp. zn. 61 To 257/2017 byla její stížnost proti usnesení obvodního soudu ze dne 28. 4. 2017 sp. zn. 1 Nt 3020/2017 zamítnuta.
4. Usnesením obvodního soudu ze dne 9. 6. 2017 sp. zn. 1 Nt 3020/2017 bylo dle §31 odst. 1 trestního řádu rozhodnuto, že soudkyně Hana Chaloupková není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci stěžovatelky vedené pod sp. zn. 1 Nt 3020/2017.
5. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2017 sp. zn. 61 To 258/2017 byla zamítnuta stěžovatelčina stížnost proti usnesení obvodního soudu ze dne 9. 6. 2017 sp. zn. 1 Nt 3020/2017.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti v prvé řadě prohlašuje, že nárok na bezplatnou obhajobu má a že s opačným názorem obecných soudů nesouhlasí. Za ústavněprávně relevantní pak považuje, že v dřívější době v jiných řízeních jí byly svým charakterem podobné nároky (sc. zejména na osvobození od soudních poplatků v občanskoprávních řízeních) přiznány; konkrétně se tak stalo usneseními Okresního soudu v Přerově ze dne 9. 4. 2016 sp. zn. 14 C 251/2015, ze dne 14. 7. 2016 sp. zn. 9 C 141/2015 a ze dne 9. 9. 2016 sp. zn. 12 C 260/2013, jakož i usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 3. 2. 2016 sp. zn. 11 C 381/2015. Právní případy mají být rozhodovány obdobně, jako srovnatelné případy již rozhodnuté. Stěžovatelka prohlašuje, že soudům přitom předkládá vždy podobné podklady a ani v mezičase se podstatné okolnosti nijak nezměnily. Napadená rozhodnutí se přitom ani dostatečně nevypořádávají s tvrzeními stěžovatelky a soudy v nich neosvětlují své úvahy.
7. Proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o vyloučení soudkyně Chaloupkové, stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvedla sebemenší argumentaci, ba ústavní stížnost byla v tomto směru zmatečná, když usnesení obvodního soudu ze dne 9. 6. 2017 sp. zn. 1 Nt 3020/2017 a usnesení městského soudu ze dne 30. 8. 2017 sp. zn. 61 To 258/2017 byla v ústavní stížnosti popisována, jako by i tato rozhodnutí byla rozhodnutími o žádosti stěžovatelky o bezplatnou obhajobu, a nikoliv o vyloučení soudkyně. Proto Ústavní soud stěžovatelku vyzval k odstranění vad (nejasnosti) podání. Ta ve své odpovědi zmatečné části svého návrhu vyjasnila v tom smyslu, že chce svojí ústavní stížností napadnout i rozhodování o vyloučení soudkyně, neboť má za to, že tato soudkyně nerozhoduje nezávisle, což se projevilo právě tím, že jí nepřiznala právo na bezplatnou obhajobu. Žádnou bližší právní argumentaci proti usnesením, jimiž bylo rozhodováno o otázce vyloučení soudkyně, však stěžovatelka ani v tomto doplnění ústavní stížnosti nepředložila.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti, a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Zásada subsidiarity se po procedurální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat. Zásadu subsidiarity je přitom nutno důsledně uplatňovat i ve vztahu k trestnímu řízení.
10. Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písmeno d) Ústavy je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jenž průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, či teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem. Intervence Ústavního soudu je v této fázi přípustná pouze výjimečně, a to za situace, pokud by šlo o zásah do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména vzetí do vazby). Pak by, po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost. O takovou situaci však co do usnesení, jimiž bylo rozhodováno o vyloučení soudkyně Chaloupkové, v posuzovaném případě nejde (obdobně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2011 sp. zn. I. ÚS 2602/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
11. Ústavní soud proto, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, vzhledem k zásadě minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, předložený návrh v části směřující proti usnesení obvodního soudu ze dne 9. 6. 2017 sp. zn. 1 Nt 3020/2017 a usnesení městského soudu ze dne 30. 8. 2017 sp. zn. 61 To 258/2017 odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
12. Oproti tomu co se týče rozhodování o nároku na bezplatnou obhajobu, současná rozhodovací praxe Ústavního soudu v této fázi ústavní stížnost připouští. Ústavní soud tak co do usnesení obvodního soudu ze dne 28. 4. 2017 sp. zn. 1 Nt 3020/2017 a usnesení městského soudu ze dne 30. 8. 2017 sp. zn. 61 To 257/2017 dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. V části, ve které je ústavní stížnost přípustná, je zjevně neopodstatněná.
14. I když je v obecné rovině samozřejmě vhodné, aby byly obdobné případy soudy rozhodovány obdobně, nelze z toho dovozovat, jak je činěno v ústavní stížnosti, že by snad skutečnost, že v nějakém občanskoprávním řízení bylo osobě přiznáno (či nepřiznáno) osvobození od soudních poplatků, nebo v trestním řízení byl přiznán (či nepřiznán) nárok na bezplatnou obhajobu, "automaticky" znamenala, že v jakémkoliv jiném řízení musí být dále nárok na takovéto osvobození, resp. na bezplatnost obhajoby, vždy posouzen shodně. V tomto směru naopak Ústavní soud ustáleně judikuje, že z obsahu objektivního práva nelze dovodit vázanost soudu rozhodnutím o stejném či podobném typu žádosti v jiné věci. Soudu, který rozhodoval o takovém druhu žádosti později, nepřísluší hodnotit způsob posouzení předložených dokladů jiným soudem dříve (shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2005 sp. zn. II. ÚS 379/04). Nadto lze poznamenat, že při rozhodování o osvobození od soudních poplatků v občanskoprávním řízení se přihlíží k částečně odlišným okolnostem než při rozhodování o nároku na bezplatnou obhajobu v řízení trestním. U osvobození od soudních poplatků je nutno přihlížet k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k povaze uplatněného nároku, k výdajům spojeným s řízením a s poskytnutím právní pomoci i k dalším podobným okolnostem; naproti tomu v řízení o nároku na bezplatnou obhajobu soud hodnotí, zda obviněný osvědčil, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil pouze náklady obhajoby (obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. III. ÚS 327/03, či ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. I. ÚS 4009/14).
15. V posuzované věci má Ústavní soud za podstatné, že obecné soudy nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu podrobně a přesvědčivě odůvodnily, když se zabývaly majetkovými poměry stěžovatelky, která má pravidelný měsíční příjem přes 12 000 Kč, vlastní určitý majetek (nemovitosti a automobily), a naopak k dotazům soudu nedokázala blíže vysvětlit a doložit účelnost některých deklarovaných výdajů, jako byly náklady na jízdné 6 000 Kč měsíčně či na kancelářské potřeby až 2 000 Kč měsíčně.
16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu