ECLI:CZ:US:2018:3.US.3730.17.1
sp. zn. III. ÚS 3730/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky B. H., zastoupené JUDr. Ilonou Vaněčkovou, advokátkou, sídlem Na Pankráci 404/30a, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2017 č. j. 21 Cdo 1101/2017-726, 21 Cdo 1103/2017-726 ve znění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2017 č. j. 21 Cdo 1101/2017-728, 21 Cdo 1103/2017 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2016 č. j. 16 Co 271/2015-660, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Rostislava Pokludy, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, tj. usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a usnesení Nejvyššího soudu. V podáních ze dne 30. 11. 2017 a následně 6. 12. 2017 stěžovatelka navrhla odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadeného usnesení městského soudu podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
2. Z ústavní stížnosti a rozhodnutí obecných soudů přiložených k ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.
3. Dne 11. 2. 2008 byla mezi právním předchůdcem vedlejšího účastníka jako věřitelem a J. H. (synem stěžovatelky) jako dlužníkem uzavřena smlouva o úvěru. K zajištění práv věřitele byla téhož dne uzavřena smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem ve vlastnictví stěžovatelky mezi právním předchůdcem vedlejšího účastníka jako zástavním věřitelem, synem stěžovatelky jako zástavním dlužníkem a stěžovatelkou jako zástavcem.
4. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 27. 9. 2011 č. j. 52 T 76/2011-266 byl syn stěžovatelky shledán vinným z trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"). Podle obvodního soudu přesvědčil stěžovatelku, aby podepsala smlouvu o zřízení zástavního práva k její nemovitosti jako záruku za úvěr od právního předchůdce vedlejšího účastníka, jímž chtěl financovat svou podnikatelskou činnost ve společnosti YUKI Polska, ač mu muselo být zřejmé, že nebude schopen úvěr splatit tak, jak se ve smlouvě zavázal. O svém faktickém postavení ve společnosti YUKI Polska, účelu úvěru a faktu, že splácení úvěru není nijak zajištěno, však stěžovatelku nijak neinformoval a naopak ji utvrzoval v tom, že je společníkem uvedené společnosti a úspěšným podnikatelem, neseznámil ji ani s výší splátek a s podmínkami splácení úvěru, přičemž při znalosti uvedených skutečností by stěžovatelka se zástavou nesouhlasila. Tento rozsudek byl potvrzen usnesením městského soudu ze dne 5. 12. 2011 č. j. 67 To 344/2011. Dovolání syna stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2012 sp. zn. 6 Tdo 1214/2012 odmítnuto.
5. Obvodní soud usnesením ze dne 19. 10. 2011 č. j. 68 EXE 4508/2011-35 nařídil exekuci prodejem zástavy stěžovatelky na základě pravomocného a vykonatelného usnesení obvodního soudu ze dne 23. 3. 2011 č. j. 28 C 134/2009-215 ve spojení s usnesením městského soudu ze dne 24. 8. 2011 č. j. 70 Co 311/2011-260 dle smlouvy o zřízení zástavního práva na nemovitostech ze dne 11. 2. 2008.
6. Stěžovatelka se podáním ze dne 20. 11. 2011 domáhala zastavení exekuce, neboť se domnívala, že zástavní právo s ohledem na neplatnost smlouvy o zřízení zástavního práva nikdy nemohlo vzniknout a exekuci tedy nelze provést. Obvodní soud usnesením ze dne 15. května 2015 č. j. 68 EXE 4508/2011-518 exekuci zastavil (výrok I), stanovil právnímu předchůdci vedlejšího účastníka povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení (výrok II) a stanovil mu také povinnost uhradit soudnímu exekutorovi náklady řízení (výrok III). Obvodní soud v odůvodnění uvedl, že právní předchůdce vedlejšího účastníka ani vedlejší účastník si v době uzavření smlouvy o úvěru a zástavní smlouvy nepočínali s péčí řádného hospodáře a poskytli úvěr stěžovatelčinu synu, přestože jim bylo známo, že nemá majetek a nemůže úvěr hradit. Obvodní soud vzal také v úvahu protiprávní (podvodné) jednání syna stěžovatelky i jednání vedlejšího účastníka (resp. jeho právního předchůdce). Obvodní soud proto konstatoval, že právní předchůdce vedlejšího účastníka věděl, či mohl vědět o omylu stěžovatelky a tohoto jejího omylu využil. Proto posoudil zástavní smlouvu jako neplatný právní úkon podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"). Dále uvedl, že aplikoval §3 odst. 1 občanského zákoníku a pro rozpor zástavní smlouvy s dobrými mravy a podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") exekuci jako nepřípustnou zastavil. Dále se obvodní soud odvolal na nález sp. zn. Pl. ÚS 34/09 ze dne 7. 9. 2010 (N 187/58 SbNU 647); všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v internetové databázi http://nalus.usoud.cz.
7. Městský soud v ústavní stížností napadeném usnesení dospěl k závěru, že odvolání vedlejšího účastníka je důvodné a změnil usnesení obvodního soudu tak, že návrh stěžovatelky na zastavení exekuce zamítl. V odůvodnění uvedl, že obvodní soud správně zjistil skutkový stav, avšak nesprávně jej právně zhodnotil. Městský soud vzal rovněž v úvahu shora citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 34/09, avšak konstatoval, že pro jeho aplikaci není v jím projednávaném případě prostor. Uvedl, že úvěr byl poskytnut po pečlivém zvážení, nikoliv bez rozmyslu zjevnému podvodníkovi (tj. synu stěžovatelky). Podle městského soudu nelze dovodit, že by smlouva byla neplatná jako příčící se dobrým mravům podle §39 občanského zákoníku.
8. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelky jako nepřípustná odmítl, neboť shledal, že rozhodnutí obvodního soudu je v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí a dále, že stěžovatelka rozporuje skutkový stav, který dovolací soud nemá pravomoc přezkoumávat.
II.
Argumentace stěžovatelky
9. Stěžovatelka je přesvědčena, že v záhlaví specifikovaná soudní rozhodnutí porušují její základní práva a svobody garantované ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně uvádí, že došlo k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.
10. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že městský soud ani Nejvyšší soud nerespektovaly judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, zejména shora citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 34/09 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012 sp. zn. 20 Cdo 2432/2010. Dále napadá nesprávné hodnocení důkazů provedené městským soudem a z něj odvozený nesprávný právní názor, jakož i nesprávný právní názor Nejvyššího soudu.
11. Stěžovatelka uvedla, že městský soud provedl nové dokazování, na základě kterého dospěl k odlišnému právnímu závěru než obvodní soud, avšak vůbec - před vynesením usnesení - se svým odlišným právním názorem účastníky řízení neseznámil. To podle stěžovatelky porušuje princip dvojinstančnosti řízení a současně představuje zásah do základního práva na soudní ochranu. V tom se stěžovatelka odvolává na nález sp. zn. II. ÚS 523/02 ze dne 21. 1. 2003 (N 12/29 SbNU 95). Stěžovatelce tímto postupem městského soudu měla být odňata možnost věc projednat. Tento závěr podle stěžovatelky plyne také z toho, že z ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu není patrné, proč na její případ nedopadá jí zmiňovaná judikatura.
12. Stěžovatelka dále namítá, že obecné soudy (městský soud a Nejvyšší soud) měly aplikovat §3 odst. 1 občanského zákoníku, ze kterého podle jejího názoru plyne, že její vlastnické právo má přednost před jinými dotčenými právy, zejména právy vedlejšího účastníka.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená usnesení a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky kladenými §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená usnesení městského soudu a Nejvyššího soudu z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Stěžovatelka namítá především zásah do svého práva na soudní ochranu a z toho plynoucí zásah do práva vlastnit majetek. Ústavní soud však neshledal, že by obecné soudy do tohoto práva zasáhly. Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (viz ustanovení čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů, a proto jej nelze považovat za další přezkumnou instanci v systému obecného soudnictví, která má pravomoc svým rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem, svěřeným Ústavou, je přezkoumávat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, která jejich vydání předcházela. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na individuální případ je v pravomoci obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Skutkové závěry městského soudu jsou přehledně popsané a Ústavní soud v nich nezjistil žádný logický či empirický exces dávající mu pravomoc zasáhnout. Zde je nezbytné opět připomenout, že zjištění skutkového stavu a stanovení příslušných právních závěrů je v pravomoci obecných soudů, v tomto případě primárně městského soudu, a Ústavní soud je nemůže - krom specifických případů - nahrazovat svými vlastními závěry.
16. Městský soud řádně a konzistentně vysvětlil, proč dospěl k odlišným skutkovým a následně právním závěrům, než obvodní soud. Při svém rozhodování nejednal v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, ani se nedopustil svévole, což by odůvodňovalo kasační zásah Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 2310/13). Stejně je nezbytné pohlížet na namítanou překvapivost jeho právních závěrů. Městský soud vyhověl návrhu vedlejšího účastníka, který byl stěžovatelce znám z jeho odvolání. Městský soud nevyslovil žádnou překvapivou tezi, která by jím nebyla projednávána, případně nevyslovil právní názor, který by nebyl žádným z účastníků do řízení vnesen. Z ústavní stížnosti neplyne, že by stěžovatelka nemohla využít svých procesních práv vyjadřovat se k návrhům protistrany, případně, že by jí městský soud v uplatnění práv bránil. Nelze proto v usnesení městského soudu spatřovat tzv. překvapivé rozhodnutí. Námitky stran zásahu do práva na soudní ochranu proto shledal Ústavní soud jako zjevně neopodstatněné.
17. Stejný závěr učinil Ústavní soud i vzhledem k namítanému nedostatečnému odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu. Rozhodnutí zmiňovaná stěžovatelkou a jejich vztah k tomuto řízení byla dostatečně (nález sp. zn. Pl. ÚS 34/09) reflektována již městským soudem. I z rozhodnutí Nejvyššího soudu je patrné, v čem spatřuje souladnost rozhodnutí městského soudu se svou předchozí judikaturou. To, že se detailněji nevyjadřuje ke shora citovanému usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2432/2010, které však vychází ze zcela jiného skutkového stavu (v něm se trestného činu dopustil přímo oprávněný, což se v tomto případě neprokázalo), nelze posoudit jako zásah do základních práv a svobod stěžovatelky. Ústavní soud také připomíná, že vzhledem k tomu, že dovolání bylo Nejvyšším soudem posouzeno jako nepřípustné, bylo možné je odůvodnit pouze stručně (§243f odst. 3 o. s. ř.).
18. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
19. Stěžovatelka se také domáhala toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Tento postup by však byl důvodný, pouze pokud by Ústavní soud ústavní stížnost přijal, neboť takový návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2018
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu