ECLI:CZ:US:2018:3.US.3741.17.1
sp. zn. III. ÚS 3741/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Antonín S. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Adamem Kopeckým, LL.M, advokátem, sídlem Zlatnická 1582/10, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 2. října 2017 č. j. 1 VZT 597/2017-13 a usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 1. září 2017 č. j. 1 KZV-38/2017-197, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že napadeným usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem (dále jen "krajské státní zastupitelství") došlo k zastavení trestního stíhání obviněného J. N., který byl stíhán pro zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 1 trestního zákoníku. Tohoto zločinu se obviněný N. měl dopustit na osobě poškozeného Jana S. (jedná se o pseudonym), syna stěžovatele, přičemž zastavení trestního stíhání bylo odůvodněno tím, že obviněný nebyl v době činu údajně pro nepříčetnost trestně odpovědný.
3. Proti usnesení státního zástupce krajského státního zastupitelství podal stěžovatel stížnost, která byla napadeným usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") zamítnuta jako nedůvodná.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel zejména namítá, že v uvedené trestní věci neměly orgány činné v trestním řízení dostatečný podklad pro učinění závěru o nepříčetnosti obviněného. Znalec - psychiatr ve svém posudku podle názoru stěžovatele nijak nevysvětlil, proč shledané rozvíjející se procesuální schizofrenní onemocnění obviněného považuje za natolik těžkou duševní poruchu, že v důsledku ní došlo u obviněného v době činu k vymizení rozpoznávací a ovládací schopnosti. Stěžovatel dále poukazuje na údajné další nedostatky znaleckého posudku, v důsledku kterých se mu tento posudek jeví jako zjednodušující, povrchní a nedostatečný.
5. Stěžovatel dále orgánům činným v trestním řízení vytýká, že se dostatečně nezabývaly problematikou odpovědnosti za trestný čin spáchaný pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky. Obviněný se činu dopustil po požití alkoholu, policejní orgán se však vůbec nezabýval objasňováním a dokazováním skutečností, zda v dané věci nemohlo jít o případ actio libera in causa dolosa či o trestný čin opilství podle §360 trestního zákoníku. Dále se podle názoru stěžovatele orgány činné v trestním řízení vůbec nezabývaly možností odpovědnosti obviněného založené v důsledku tzv. ingerence podle §112 trestního zákoníku. Podle názoru stěžovatele také přicházela v úvahu odpovědnost obviněného za trestný čin usmrcení z nedbalosti podle §143 trestního zákoníku.
6. V neposlední řadě pak stěžovatel poukazuje na nejasnosti a rozpory mezi jednotlivými důkazy, ze kterých podle jeho názoru jednoznačně vyplývá zjevný předchozí vražedný úmysl obviněného. Obviněný sám se totiž k činu doznal, policejnímu orgánu při domovní prohlídce ukázal a vydal vražednou zbraň, během svého pobytu v cele předběžného zadržení se pokusil spáchat sebevraždu pod tíhou svědomí. Z výpovědí učiněných v přípravném řízení vyplývá, že obviněný už před vraždou poškozeného ve společnosti svých známých hovořil o vraždě, o tom, že někoho zabije apod. Z těchto výpovědí vyplývá podle názoru stěžovatele zcela jednoznačně vražedný úmysl obviněného nijak neovlivněný jeho rozvíjejícím se psychickým onemocněním.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud konstatuje, že ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, nebo ten, na jehož úkor se pachatel trestným činem obohatil (poškozený), má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na obranu svých práv a svobod. Stejně tak náleží zmíněné právo i obětem trestných činů. K ochraně tohoto práva pak může (po formálním a materiálním vyčerpání ostatních prostředků, pokud je zákon poškozeným poskytuje - srov. zejména §159a odst. 7, §171 odst. 2, §172 odst. 3, §307 odst. 7, §309 odst. 2 trestního řádu) využít ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí, jako jsou rozhodnutí o odložení věci, zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby.
8. Ústavní soud posoudil splnění dalších procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a proto mu zpravidla nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí, což platí i ve vztahu k jiným orgánům veřejné moci, které vydávají individuální právní akty. Ústavní soud by byl povolán do jejich pravomoci zasáhnout a napadená rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by v řízení před obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Pochybení tohoto charakteru v posuzované věci ovšem nebylo zjištěno.
11. Za stěžejní námitku lze považovat stěžovatelovo tvrzení o nedostatečnosti a povrchnosti důkazů, na základě kterých byl obviněný shledán v době činu nepříčetným, a tedy trestně neodpovědným, v důsledku čehož došlo k zastavení jeho trestního stíhání. Ústavní soud již ve své judikatuře připustil právo poškozeného (potažmo oběti) na provedení tzv. účinného vyšetřování i v případech, kdy došlo k zásahu do práva na život. Stejně tak ovšem Ústavní soud v této souvislosti zdůraznil, že povinnost vedení efektivního trestního řízení spočívá v náležitém použití prostředků, a nikoli v dosažení výsledku. Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, neboť je zjevné, že mnoho trestných činů zůstává neobjasněných nebo nepotrestaných i přes rozumnou snahu orgánů státu. Na státu pak spočívá spíše povinnost zajistit řádné a adekvátní trestní vyšetřování spojené s kompetentním a efektivním jednáním státních orgánů, jež by bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby [srov. zejména nález sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301)]. Ústavní soud konstatuje, že v nyní posuzované věci policejní orgán i státní zástupce těmto povinnostem dostáli.
12. Jak je uvedeno již v usnesení státního zástupce krajského státního zastupitelství, za účelem posouzení duševního stavu obviněného byl přibrán znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie, jehož relevance a dostatečnost je nyní stěžovatelem zpochybňována, mimo jiné vyplývá, že obviněný N. je stižen rozvíjejícím se procesuálním schizofrenním onemocněním, toho času ve stadiu nediferencované schizofrenie, nasedajícím na poruchový vývoj osobnosti. Podle totožného posudku jde o psychózu, duševní chorobu ve vlastním smyslu, vedoucí v době skutku k zániku rozpoznávacích a ovládacích schopností.
13. Ústavní soud na rozdíl od stěžovatele neshledává žádný extrémní nedostatek či povrchnost v závěrech vyplývajících z uvedeného znaleckého posudku. Taktéž ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, vyplývá, že u obviněného se rozvíjí duševní onemocnění a charakter skutku s ohledem na přítomnost duševní choroby obviněného je nutno považovat za chorobný. Ústavní soud proto neshledává žádný důvod pro zpochybňování závěru vyjádřeného v obou napadených usneseních, totiž že v konkrétním případě byla nepříčetnost v době činu jako důvod pro absenci trestní odpovědnosti dostatečně prokázána a na místě byl proto postup podle §172 odst. 1 písm. e) trestního řádu. S obecnými námitkami stěžovatele směřujícími vůči znalcům z oboru zdravotnictví se uspokojivě vypořádal státní zástupce vrchního státního zastupitelství a Ústavní soud nemá, co by napadenému usnesení v tomto směru vytknul.
14. Stejný názor zaujímá Ústavní soud i k ostatním námitkám stěžovatele, které orgánům činným v trestním řízení vytýkají nedostatečné vypořádání se s dalšími v úvahu připadajícími instituty, jako je případ actio libera in causa dolosa, trestný čin opilství či odpovědnost vzniklá na základě tzv. ingerence. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že zásadně nezasahuje do pravomoci orgánů veřejné moci vést trestní řízení, nepřezkoumává způsob dokazování a vyhodnocování důkazů, nedošlo-li k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod dotčených osob, což se v nyní posuzovaném případě nestalo. V dané věci navíc výše uvedený závěr o (nezaviněné) nepříčetnosti obviněného v době činu je sám o sobě důvodem, kvůli kterému nepřichází v úvahu jeho trestní odpovědnost založená některým z výše uvedených způsobů, které stěžovatel prosazuje.
15. Ústavní soud závěrem konstatuje, že v napadených rozhodnutích ani v postupu orgánů činných v trestním řízení, který jim předcházel, neshledal žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Není proto dán důvod pro jeho kasační zásah.
16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu