ECLI:CZ:US:2018:3.US.3748.17.1
sp. zn. III. ÚS 3748/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Františka Pavelky a 2. Jarmily Pavelkové, obou zastoupených Mgr. Petrem Váverkou, advokátem, sídlem Zarámí 4077, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. září 2017 č. j. 21 Cdo 1548/2017-235, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 28. listopadu 2016 č. j. 58 Co 187/2016-202 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 10. prosince 2015 č. j. 41 C 139/2015-128, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a REKUPLAST s. r. o., sídlem Pod Vinicí 90, Stráž pod Ralskem, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdili, že zejména rozhodnutím Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud"), Nejvyššího soudu a postupy v soudním řízení byla porušena jejich ústavně zaručená práva na řádný a zákonný proces, garantovaná ustanovením čl. 90 věty první Ústavy, čl. 36 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jakož i princip legitimního očekávání.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta žaloba stěžovatelů proti vedlejší účastnici na určení neexistence zástavního práva k nemovitostem specifikovaných ve výroku I rozsudku, jež bylo zřízeno dvěma smlouvami uzavřenými dne 13. 7. 1993 v jednom případě stěžovatelkou a ve druhém případě s oběma stěžovateli na straně jedné a Investiční bankou, a. s., na straně druhé, a stěžovatelům bylo uloženo zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení. Uvedený soud mj. konstatoval, že stěžovatelé nemají naléhavý právní zájem na požadovaném určení, protože vlastníkem předmětných nemovitostí se stala vedlejší účastnice.
3. K odvolání stěžovatelů krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil a stěžovatelům uložil zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl mj. k závěru, že stěžovatelům, nejsou-li (spolu)vlastníky předmětných nemovitostí od 7. 5. 2015, nemají v řízení věcnou legitimaci, neboť ta svědčí jen zástavnímu věřiteli a zástavnímu dlužníkovi.
4. Tento rozsudek krajského soudu napadli stěžovatelé dovoláním, které však Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl podle §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") s tím, že není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod posoudit otázku, kdo je věcně legitimován v řízení o určení, zda tu zástavní právo je či není, jinak.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. V ústavní stížnosti stěžovatelé vyslovili nesouhlas s názorem dovolacího i odvolacího soudu, dle nichž je v daném soudním sporu věcně legitimován jen zástavní věřitel, který má pohledávku zajištěnou sporným zástavním právem, a zástavní dlužník, který je vlastníkem předmětu sporného zástavního práva, zdůvodněný tím, že toto řízení se právní sféry dalších osob netýká, protože jeho výsledek nemůže mít na jejich právní poměry žádný vliv. V této souvislosti argumentovali, že i když nejsou vlastníky předmětných nemovitostí ani zástavními dlužníky, řízení se jejich právní sféry dotýká, neboť se jako (bývalí) vlastníci stali zástavními dlužníky, aniž by byli dlužníky obligačními, přičemž se ocitli v situaci, kdy museli strpět úhradu z výtěžku zpeněžení zástavy. A pokud by existovalo meritorní rozhodnutí o tom, že zástavní právo neexistuje, pak by neexistovala jejich povinnost plnit z výtěžku prodeje zástavy.
6. Dále stěžovatelé uvedli, že když žalobu podávali, vycházeli z toho, že žádná jiná žaloba nemohla být podána; v případě žaloby na plnění by se otázka (ne)existence zástavního práva řešila jako otázka předběžná, stejně tak by tomu bylo, jestliže by žalovali na určení vlastnického práva. Pouze meritorní rozhodnutí o případné neexistenci zástavního práva bylo způsobilým podkladem pro výmaz zástavního práva z katastru nemovitostí. Namítli, že v důsledku přepjatého formalizmu se dostali do situace, že byli "vyřazeni z procesu", a to "jen" proto, že nejsou vlastníky, což je však skutečnost, kterou nemohli ovlivnit. Dle stěžovatelů je takový postup v rozporu s právem na spravedlivý proces a s principem právní jistoty.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, a to (ve stručnosti) s tvrzením, že je obecné soudy "vyřadily z procesu", když se nezabývaly jejich argumentací týkající se neexistence zástavního práva. Jak patrno z napadených soudních rozhodnutí, obecné soudy se touto argumentací nezabývaly (po věcné stránce) proto, že ji nepovažovaly za relevantní, okresní soud z důvodu nedostatku tzv. naléhavého právního zájmu stěžovatelů na požadovaném určení (§80 o. s. ř.), oproti tomu krajský soud a Nejvyšší soud shledaly, že stěžovatelé nejsou v daném řízení osobami věcně legitimovanými, neboť jimi jsou jen zástavní věřitel a zástavní dlužník. Nejvyšší soud dodal, že je tomu ještě za situace, kdy ke dni rozhodnutí odvolacího soudu posuzované zástavní právo dle údajů v katastru předmětné nemovitosti nezatěžovalo, přičemž posouzení otázky, zda tyto byly zatíženy zástavním právem, případně kdy toto právo zaniklo, může mít povahu řešení předběžné otázky ve vztahu k závěru o vlastnickém či jiném právu k nim.
11. Stěžovatelé v ústavní stížnosti s tímto závěrem vyslovili nesouhlas s tvrzením, že se sporná otázka týká jejich právní sféry, neboť v případě požadovaného určení by "neexistovala povinnost plnit z výtěžku prodeje zástavy". Z této argumentace však není zcela patrno, jakého konkrétního pochybení se z hlediska ústavnosti obecné soudy měly dopustit. Mají-li stěžovatelé za to, že výše uvedené soudy odmítly poskytnout soudní ochranu, když jim v daném soudním sporu "nepřiznali" aktivní věcnou legitimaci, nutno poukázat na to, že stěžovatelé své údajné právo mohli bránit v již pravomocně skončeném řízení, vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 42/22 Cm 481/1995, kde bylo (právě) rozhodnuto o jejich povinnosti plnit dluh vůči zástavnímu věřiteli z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí. A jestliže stěžovatelé upozornili, že rozhodnutí v této věci by mohlo být podkladem pro výmaz zástavního práva z katastru nemovitostí, pak pominuli závěry obecných soudů, že zástavní právo ke dni rozhodnutí krajského soudu zapsáno nebylo.
12. Protože nic nesvědčí tomu, že by napadenými soudními rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak bylo stěžovateli tvrzeno, Ústavní soud jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu