ECLI:CZ:US:2018:3.US.3763.17.1
sp. zn. III. ÚS 3763/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Jiřím Švehlou, advokátem, sídlem Blodkova 1476/4, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. září 2017 sp. zn. 8 To 96/2017 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. června 2017 sp. zn. Nt 53/2017, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl v trestní věci u Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") sp. zn. 7 T 22/2010 odsouzen pro trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009. Toho se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že po předchozích sporech a požití alkoholu střelil z revolveru do spánku svoji matku, která na místě zemřela.
3. Stěžovatel podal opakovaný návrh na povolení obnovy řízení, v němž navrhoval výslech dvou svědkyň (své bývalé přítelkyně a neteře, která poškozenou našla a která v době výslechu na policii byla ve vysokém stupni těhotenství a tedy snadno ovlivnitelná), výslech policistky, která původní šetření smrti poškozené odložila, resp. opatření celého policejního spisu, a konečně výslech znalce, jehož závěry ve znaleckém posudku, které se týkaly krevních stříkanců při střelbě z blízkosti, jsou dle stěžovatele v rozporu se závěry jeho vlastní učebnice soudního lékařství. Krajský soud napadeným usnesením stěžovatelův návrh zamítl. Uvedl, že stěžovatelova neteř již nebyla v době výslechu těhotná (měla již více než měsíc po porodu), a nic nesvědčí pro to, že by na ni měl být vyvíjen nátlak. Bývalá stěžovatelova přítelkyně byla v předchozím řízení vyslechnuta. K obsahu učebnice soudního lékařství pak soud uvedl, že tato je zpracována ve zcela obecné rovině, zatímco znalec v dané věci podrobně hodnotil všechny skutečnosti daného případu. To je patrné z toho, že učebnice se danému problému věnuje jen krátce, zatímco znalecký posudek se mu věnoval velmi obsáhle.
4. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným usnesením. Rovněž zdůraznil, že obě navrhované svědkyně byly již vyslechnuty v původním řízení, a to, co si měly údajně navzájem povídat po skončení celé věci, by v dané situaci nemohlo být stěžejním důkazem. Jedna z nich na místě činu nebyla a druhé bylo v době činu 13 let. Již v původním řízení se vyjadřovala nejistě, že si to přesně nepamatuje. Tak k její výpovědi i soudy přistupovaly a nešlo tedy o stěžejní důkaz. Ani kdyby si v současné chvíli "zázračně vzpomněla", nemohlo by to dle vrchního soudu odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Za nesmyslné považuje pak vrchní soud konfrontovat laické vyhodnocení závěrů znalce s jeho obecnými tezemi z odborné učebnice. Závěrem soud zamítl námitku podjatosti rozhodující předsedkyně senátu. Ta byla totiž založena pouze na tom, že senát stěžovatelovým návrhům nevyhovoval.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Porušení svých ústavní práv spatřuje stěžovatel v čistě formalistickém postupu obou soudů, které se dle něj fakticky vůbec nezabývaly tím, zda nové skutečnosti mohou přinést jiné rozhodnutí o stěžovatelově vině. Oba soudy se podle něj vůbec nezabývaly tím, k čemu měly být navržené svědkyně vyslechnuty. Skutečnost, že svědek byl již dříve vyslechnut, nezakládá nemožnost jeho nového výslechu v řízení o povolení obnovy řízení. Nelze rovněž souhlasit s názorem soudů, že daná svědecká výpověď nebyla stěžejní. Za nepřípustné považuje stěžovatel i tvrzení vrchního soudu o nejistotě svědkyně vypovídající v původním řízení. Takový závěr nelze z protokolu vůbec učinit, sám vrchní soud pak svědkyni nevyslýchal. Druhá svědkyně sice nebyla na místě činu, avšak v původním řízení byli vyslýcháni jiní svědci, kteří rovněž nebyli na místě činu, ale jejich výslech navrhla obžaloba. To stěžovatel považuje za porušení principu tzv. rovnosti zbraní. Soudy se rovněž nijak nezabývaly návrhem na provedení rekonstrukce na místě činu. A dále se nesprávně vypořádaly s návrhem na opětovný výslech znalce. Dle stěžovatele pak ve věci rozhodovala podjatá soudkyně, která všechny jeho návrhy na povolení obnovy řízení zamítá a nedokáže dle stěžovatele věc posoudit nezávisle.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá.
9. V dané věci soudy posuzovaly stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení a v něm obsažené čtyři důkazní návrhy. Předně je třeba konstatovat, že soudy se všemi podstatnými důkazními návrhy zabývaly. Formálně sice opomněly návrh na provedení rekonstrukce na místě činu, avšak jde toliko o formální pochybení bez promítnutí do stěžovatelových práv a svobod. Skutečnosti neprovedení rekonstrukce si stěžovatel i soudy byly vědomy již v původním řízení. Její provedení by se tak míjelo s předmětem řízení o povolení obnovy řízení.
10. Způsob, jakým se soudy vypořádaly se stěžovatelovými důkazními návrhy, vyhodnotil Ústavní soud jako přípustný. Neshledal postup soudů formalistický, ani svévolný. Co se týče navržené svědecké výpovědi, je třeba konstatovat, že soudy nemají povinnost navržené svědky vyslechnout, není-li z dalších okolností zřejmé, že by takový výslech mohl přinést podstatou změnu důkazní situace. Musí být tedy dopředu zřejmé, čeho konkrétně se má výslech týkat, popř. k jakému výsledku pravděpodobně směřuje. V takové situaci mají soudy povinnost svědeckou výpověď provést [viz např. nález ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 2731/14 (N 183/79 SbNU 79), v němž byly soudy konfrontovány se situací, v níž klíčová svědkyně (poškozená) vzala celou svou původní jako smyšlenou výpověď zpět formou písemného zápisu]. Žádná taková situace však v dané věci nenastala. Ze zjištěných okolností není zřejmé, čeho konkrétně by se měl výslech týkat, neboť stěžovatel pouze toliko neurčitě namítá existenci dvou odlišných tvrzení. Zejména pak není zřejmé, k jakému výsledku má taková výpověď směřovat, a tedy zda je pro posouzení stěžovatelovy viny vůbec relevantní. Smyslem řízení o povolení obnovy řízení není toliko doplňovat důkazní situaci o jakoukoliv dříve neznámou drobnou část konstrukce skutkového stavu. Soudy tak posoudily okolnosti případných svědeckých výpovědí, zejména obsah jejich původních výpovědí, roli, jakou tyto výpovědi v původním řízení hrály, a časový odstup, a dospěly k právně udržitelnému závěru o jejich bezvýznamnosti pro povolení obnovy řízení. Přitom nelze odhlédnout ani od toho, že původní zdůrazňovaný předpoklad těhotenství svědkyně (a její zmanipulovatelnost) se ukázal jako zcela nepravdivý, což se při hodnocení relevance celého důkazního návrhu muselo projevit. Nepřípadný není ani závěr vrchního soudu o nejistotě vypovídající svědkyně, neboť ta vyplývá z jejího doslovného vyjádření před soudem. Závěr o irelevanci provedení navržených svědeckých výpovědí tak z ústavněprávního hlediska obstojí.
11. Co se týče námitky podjatosti soudkyně, tak i s tou se vrchní soud vypořádal ústavně konformním způsobem. Rozhodovací činnost v neprospěch účastníka řízení nemůže být důvodem pro vyloučení soudce. V řízení nevyplynula žádná skutečnost, která by poukazovala na vztah dané soudkyně k věci nebo účastníkům. Ten zejména nelze dovodit z toho, že totožný senát rozhoduje, v souladu se zákonem, o návrhu na povolení obnovy řízení, v němž původně rozhodoval o vině a trestu.
12. Za neopodstatněnou pak Ústavní soud považuje i námitku nepřijatelného vypořádání se s návrhem na výslech znalce. Jak správně poukázaly soudy, plní oba srovnávané texty zcela jinou roli a jsou především zcela odlišného rozsahu. Samotná učebnice však především nijak nezpochybňuje konkrétní důkazní situaci v daném řízení. Navíc je už na první pohled zřejmé, že na rozdíl od textu učebnice, který se zabýval stopami na těle pachatelů, při své výpovědi znalec reagoval na otázku týkající se možnosti sebevraždy poškozené. Samotné předložení uvedené učebnice tak na důkazní situaci nic nemění.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu