ECLI:CZ:US:2018:3.US.3774.17.1
sp. zn. III. ÚS 3774/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele L. B., zastoupeného Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem, sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. srpna 2017 č. j. 6 To 51/2017-2818 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. února 2017 č. j. 37 T 4/2016-2615, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť podle jeho názoru jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva vlastnit majetek zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") shora uvedeným rozsudkem rozhodl (mimo jiné) tak, že podle §101 odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), se zabírají konkretizované nemovité věci ve vlastnictví stěžovatele coby zúčastněné osoby.
3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem tak, že výše uvedenou výrokovou část rozsudku krajského soudu zrušil a nově rozhodl, že se podle ustanovení §101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku ukládá zabrání týchž nemovitých věcí ve vlastnictví stěžovatele (zúčastněné osoby).
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, jelikož svá rozhodnutí založily na úvaze, že nedisponuje průkaznými legálními příjmy, nikoli na jednoznačném zjištění, že specifikované nemovité věci nabyl z peněžních prostředků získaných od poškozené společnosti podvodem, který je předmětem obžaloby v dané trestní věci. Podle stěžovatele ve skutečnosti nelze v žádném případě vyloučit, že kupní cenu zaplatil z prostředků, které vůbec nemusely pocházet ze stíhané trestné činnosti, přičemž například mohlo jít o jeho úspory, které pocházely z jeho podnikatelské činnosti představované pořádáním romských zábav. Ačkoliv tak může jít o prostředky, které nemusely být stěžovatelem řádně zdaněny, nelze (bez doložení časové souvislosti výběrů hotovosti, sledování pohybů na jednotlivých účtech, svědeckých výpovědí apod.) dovozovat, že by musely pocházet z předmětné trestné činnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního podústavního práva.
7. Přes odkazované ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo uvedeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
8. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
9. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval požadavky kladené na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot dle §79a a násl. trestního řádu a zabrání věci, resp. zabrání náhradní hodnoty a zabrání spisů a zařízení dle §101 a násl. tr. zákoníku [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429) a nález ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 2301/14 (N 39/76 SbNU 527)]. Rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Omezení vlastnického práva použitím uvedených institutů musí též splňovat požadavek přiměřenosti. Mezi základní podmínky spravedlivého procesu patří rovněž požadavek řádného odůvodnění, který dopadá jak na řízení před soudy, tak na řízení před jinými státními orgány, kterým byla svěřena rozhodovací pravomoc [srov. nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565)]. Zabrání věci vyžaduje oproti jejímu časově omezenému zajištění důkladnější odůvodnění a opodstatnění.
10. Stěžovatel se soustředí na námitku, že v řízení nebylo bez pochybností prokázáno, z jakých zdrojů pocházely peněžní prostředky, z nichž předmětné nemovité věci zakoupil.
11. Soudy se však s jeho oponenturou náležitě vypořádaly a dovodily, že předmětná peněžní částka pocházela z inkriminované trestné činnosti, a tedy porušení práva na ochranu stěžovatelova vlastnictví nenastalo. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na str. 75 až 76 rozsudku krajského soudu a na str. 14 až 15 rozsudku vrchního soudu. Soudy dospěly k závěru, že stěžovatel si nemohl ze všech existujících a v úvahu připadajících finančních zdrojů na kupní cenu označených nemovitých věcí našetřit. Konstatovaly, že prvotní jednání s realitním makléřem zprostředkovávajícím nabídku těchto nemovitých věcí vedl obžalovaný J. B. (strýc stěžovatele), stěžovatel předmětné nemovité věci neužíval, bezprostředně po zakoupení je formálně poskytl do nájmu "rodině J. B.", která je - přestože se nenachází v jejím vlastnictví - poměrně nákladně rekonstruuje.
12. V této souvislosti Ústavní soud opět připomíná, že rámec, ve kterém (obecné) soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování formuloval již v nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádném možném výkladu odůvodnění soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. K takové situaci však v posuzované věci nedošlo.
13. Závěry soudů jsou zcela ústavně souladné, byly-li v řízení provedeny důkazy tvořící tzv. logicky uzavřený řetězec důkazů a je možné vydat ve věci dostatečně odůvodněné rozhodnutí. To se v daném případě podle Ústavního soudu stalo; žádný relevantní či kvalifikovaný rozpor mezi důkazy Ústavní soud neshledal.
14. Totéž se týká i dodržení zásady in dubio pro reo. Dle Ústavního soudu nelze předmětnou zásadu vykládat tak, že by jakékoli nepodstatné nejasnosti ohledně skutkového děje, musely nutně vést k rozhodnutí příznivému pro stěžovatele. Není porušením uvedené zásady, jestliže soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč výpovědi zúčastněné osoby uvěřil, či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 trestního řádu (srov. i dikci §2 odst. 5 trestního řádu: "skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti").
15. Na základě uvedeného a jeho shrnutím je třeba uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
16. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu