ECLI:CZ:US:2018:3.US.3802.17.1
sp. zn. III. ÚS 3802/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Hrtúse, zastoupeného JUDr. Lubomírem Málkem, advokátem, sídlem Horní 6, Havlíčkův Brod, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. října 2017 č. j. 2 As 102/2017-47, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a 1) Krajského úřadu Kraje Vysočina, sídlem Žižkova 57, Jihlava, 2) obchodní společnosti ČEZ Distribuce, a. s., sídlem Teplická 874/8, Děčín, a 3) obchodní společnosti E.ON Distribuce, a. s., sídlem Lidická 36, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, když tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí, se podává, že Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22. 2. 2017 č. j. 30 A 23/2016-46 zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí vedlejšího účastníka 1) ze dne 25. 1. 2016 č. j. KUJI 7385/2016, kterým vedlejší účastník 1) zamítl odvolání stěžovatele proti územnímu rozhodnutí ze dne 12. 11. 2015 č. j. ST/969/2015/Ve, kterým bylo rozhodnuto [na základě návrhu vedlejšího účastníka 2)] o umístění stavby označené jako "HAVLÍČKŮV BROD - PŘELOŽKA V1304 - ČEPS Havlíčkův Brod, Mírovka, Suchá, Baštínov 1x PODCHODOVÝ PŘÍHRADOVÝ STOŽÁR 110 kV V TRASE STÁVAJÍCÍHO VEDENÍ" (dále jen "přeložka") na pozemkových parcelách č. X1, X2 a X3 v katastrálním území Mírovka a na parcelách č. X4 a X5 v katastrálním území Suchá u Havlíčkova Brodu.
3. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele, přičemž zejména (s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2016 č. j. 2 As 21/2016-83) uvedl, že v územním řízení je nutné pouze posoudit, zda je vyvlastnění teoreticky možné, pokud žadatel nemá k vydání územního rozhodnutí žádný majetkoprávní titul vztažený k dotčeným pozemkům. Jednotlivé podmínky pro vyvlastnění se posuzují v samostatném řízení. Správní orgán se v územním rozhodnutí zabýval tím, zda lze pozemky dotčené přeložkou vyvlastnit. Vedlejší účastník 1) se obrátil na stěžovatele se žádostí o vyslovení souhlasu, nikoliv však s umístěním stožáru, ale s umístěním nových vodičů v nižší výšce, což stěžovatel odmítl. Územní rozhodnutí o umístění stavby v posuzované věci jeho souhlas nevyžadovalo, neboť je teoreticky možné pozemek vyvlastnit zřízením věcného břemene, takže to může být předmětem dalšího řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel je přesvědčen, že vydáním napadeného rozhodnutí došlo k zásahu do jeho vlastnického práva dle čl. 11 odst. 4 Listiny, dle kterého vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Toto právo stěžovatele bylo porušeno, jelikož při vydávání územního rozhodnutí je nezbytné v odůvodnění rozhodnutí uvést, zda a jakým způsobem jsou splněny podmínky pro vyvlastnění pozemku. Bez toho není možné usoudit na naplnění výjimky z povinnosti předložení dokladů prokazujících potřebné právo k pozemku. Nejvyšší správní soud však ve svém rozhodnutí pod bodem 19 uvedl, že v územním řízení je nutné pouze posoudit, zda je teoreticky možné vyvlastnit pozemek, k němuž žadatel o vydání územního rozhodnutí nemá žádný majetkoprávní titul. Jednotlivé podmínky pro vyvlastnění se posuzují v samostatném řízení o vyvlastnění. Tímto nesprávným názorem Nejvyšší správní soud zasáhl dle stěžovatele do jeho vlastnického práva k pozemku.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
7. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
9. Stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však nepřísluší. Po přezkumu napadeného rozhodnutí Ústavní soud shledává, že obecné soudy rozhodovaly nestranně, zohlednily veškeré okolnosti souzené věci, náležitě provedly dokazování a dospěly k jednoznačným skutkovým závěrům, z nichž učinily přezkoumatelné právní závěry, přičemž v dané věci Nejvyšší správní soud posuzoval spornou otázku (srov. body 19 až 21 napadeného rozsudku) v souladu se svou ustálenou judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2016 č. j. 2 As 21/2016-83), přičemž při posouzení její aplikace Ústavní soud neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické (viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatel ve své podstatě pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti (viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95).
10. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu