ECLI:CZ:US:2018:3.US.3844.17.1
sp. zn. III. ÚS 3844/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila, Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele M. F., zastoupeného Mgr. Marií Starou, advokátkou, sídlem Na Spravedlnosti 637, Písek, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2017 č. j. 25 Co 354/2017-311 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. srpna 2017 č. j. 41 P 76/2015-286, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a 1) nezletilé L. F. a 2) nezletilého M. F., obou zastoupených Městskou částí Praha 9, sídlem Sokolovská 14/324, Praha 9 - Vysočany, a 3) M. F., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho základní lidské právo na respektování soukromého života a na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 26 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") byl zamítnut návrh na vydání předběžného opatření, kterým se stěžovatel jako otec nezletilých vedlejších účastníků (dále jen "nezletilí") domáhal snížení výživného, jež mu bylo stanoveno rozsudkem obvodního soudu č. j. 62 Nc 87/2014-34, a to na částku 2 500 Kč měsíčně na každého z nezletilých. Uvedený soud dospěl k závěru, že snížení výživného se v tomto případě lze domáhat pouze změnou rozsudku v řádném nalézacím řízení s návrhem na vydání rozhodnutí ve věci samé.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesení obvodního soudu jako věcně správné potvrdil, byť v jiném znění (rozdíl spočíval pouze v tom, že se zamítá návrh na snížení výživného na nezletilého M. na částku 1 500 Kč měsíčně). Svůj postup odůvodnil tím, že pokud by danému návrhu na vydání předběžného opatření vyhověl, rozhodl by formou předběžného opatření bez dalšího dokazování o nové úpravě výživného, v důsledku čehož by došlo ke změně výživného upraveného pravomocným rozsudkem; má-li však být nově stanovena výše výživného, je třeba tuto upravit v rámci řízení o úpravě poměrů k nezletilým, resp. v rámci řízení, kde se stěžovatel domáhá snížení výživného, neboť musí být prokázáno, že došlo k zásadní změně poměrů, která by se ve výši výživného mohla projevit. Navíc by bylo zcela nepřípustné, aby nařízením předběžného opatření ve znění, jak se stěžovatel domáhá, došlo k situaci, že jím bude nahrazeno rozhodnutí ve věci samé.
II.
Stěžovatelova argumentace
4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že si je vědom právního názoru, který Ústavní soud vyslovil v usnesení ze dne 25. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3706/14 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), současně však poukázal na to, že v souvislosti s ním vyvstala řada otázek. Je-li totiž jeho základním argumentačním předpokladem, že není možné vydat předběžné opatření tam, kde již existuje pravomocné rozhodnutí ve věci samé, znamená to, že předběžné opatření nelze nařídit ani v dalších řízeních (např. ve věci péče o nezletilé), kde k tomu běžně dochází. Existence předchozího rozhodnutí je buď překážkou jako takovou, nebo tomu naopak není, pak ale nelze určovat nahodile, kde lze předběžné opatření nařídit, a to i s ohledem na demonstrativní charakter §76 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
5. V návaznosti na to stěžovatel upozornil, že od posledního soudního rozhodnutí došlo u něj k značnému poklesu příjmů, což představuje podstatnou změnu poměrů mající dopad na jeho majetkovou sféru. Není totiž schopen hradit soudem stanovené výživné, a to za situace, kdy vedlejší účastnice M. F., matka nezletilých (dále jen "matka"), tvrdí, že výživné nespotřebuje, a kdy nezletilí jsou v podstatě ve střídavé péči rodičů. Soudní rozhodnutí nemůže být dle jeho názoru překážkou mezitímního uspořádání poměrů předběžným opatřením, bude-li změna poměrů prokázána. S matkou se pokusil o dohodu, ta ji odmítla, a proto se obrátil na soud. A ač soudní řízení trvá již 21 měsíců, stále nemá pravomocné rozhodnutí o úpravě výživného.
6. Argumentují-li obecné soudy tím, že se lze domáhat odkladu výkonu rozhodnutí, stěžovatel to nepovažuje za prioritní a ekvivalentní způsob, jak odvrátit možné nepříznivé následky, protože o odklad lze žádat až tehdy, kdy už byl výkon rozhodnutí nařízen. Obecné soudy mu tak odmítají poskytnout ochranu, kterou nu právní řád v podobě předběžného opatření dává, přičemž ho nutí k protiprávnímu chování. Navíc nezohledňují náklady exekuce, které bude muset jako povinný uhradit. Stěžovatel shrnuje, že mu fakticky soudy sdělily, že jeho snahy o řádné uspořádání jeho aktuální vyživovací povinnosti nelze akceptovat a že je dále povinen hradit stávající výživné, a to i přesto, že návrh podal již na jaře roku 2016 a že obvodní soud rozhodl až v listopadu 2017, rozsudek mu ovšem dosud nedoručil. Je přitom pravděpodobné, že jej on i matka napadnou odvoláním. Současně stěžovatel upozornil, že podle občanského zákoníku se nespotřebované výživné nevrací, a proto matka bude užívat všech nástrojů, aby se řízení co nejvíce prodlužovalo.
7. V další části stěžovatel upozornil, že ze zdravotních důvodů musel ukončit pracovní poměr, v němž dosahoval značných příjmů, a začal podnikat, což zatím negeneruje tak vysoké příjmy. Soudy jej však nutí k tomu, aby se i přes zdravotní potíže stal opět zaměstnancem. Má dva hypotéční úvěry, jednak na svůj byt, druhý na byt matky, zástavní práva zajišťující oba úvěry váznou na jeho bytu, současný příjem je 25 000 Kč měsíčně, výdaje činí 35 000 Kč měsíčně, s úhradou nákladů mu pomáhá jeho přítelkyně a na výživné, které je s ohledem na potřeby nezletilých nepřiměřeně vysoké, si musí půjčovat. Pokud matka podá návrh na výkon rozhodnutí, může ze strany banky dojít k "zesplatnění" obou hypotéčních úvěrů, a tak bude muset dojít k prodeji bytu, ve kterém s nezletilými žije, což negativně ovlivní i jeho důvěryhodnost v podnikatelském prostředí. Nesprávným postupem obecných soudů se tak dostává do dluhové spirály, přičemž zničení jeho reputace bude znamenat ztrátu příjmů z podnikání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s názorem obecných soudů, dle něhož bylo-li výživné stanoveno pravomocným rozsudkem, nelze podle §102 ve spojení s §76 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nařídit předběžné opatření, na jehož základě by toto výživné bylo sníženo, přičemž argumentoval tím, že otázku, kdy lze předběžné opatření vydat, nelze posuzovat nahodile, a že s ohledem na demonstrativní výčet uvedený v §76 o. s. ř. lze předběžné opatření nařídit.
12. Stěžovateli je však známo, že ústavní konformitou interpretace a aplikace uvedených ustanovení se - ve stejných souvislostech - Ústavní soud zabýval v (již zmíněném) usnesení sp. zn. IV. ÚS 3706/14. Vyšel ze znění ustanovení §76 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a po posouzení jeho účelu shledal, že nařízení předběžného opatření ve věci výživného připadá v úvahu za situace, kdy zatím neexistuje žádné rozhodnutí o výživném a některý z rodičů svou vyživovací povinnost sám od sebe neplní a kdy je proto nutné s ohledem na potřebu ochrany (zpravidla) nezletilého dítěte zatímně upravit jeho poměry, s tím, že daný institut nelze rozšiřovat na situace, kdy se povinná osoba ještě před novým rozhodnutím soudu ve věci snaží dosáhnout snížení soudem již dříve stanoveného výživného. V takovém případě by předběžným opatřením nebyla ukládána povinnost ve výše uvedeném smyslu, ale byl by nastolen stav, kdy by bylo předjímáno rozhodnutí ve věci samé. Z jeho odůvodnění tedy neplyne, že by předběžné opatření obecně nebylo možné nařídit (tedy v těch případech, kdy již existuje pravomocný rozsudek), současně je z něj patrno, proč právě rozsudek o úpravě výživného prostřednictvím předběžného opatření měnit nelze.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádný důvod, proč by se měl od svého předchozího názoru odchýlit, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu