ECLI:CZ:US:2018:3.US.3871.17.1
sp. zn. III. ÚS 3871/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Bohumila Vejtasy, zastoupeného Mgr. Markétou Protivovou, advokátkou, sídlem Politických vězňů 1531/9, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2017 č. j. 21 Cdo 3279/2017-185, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2017 č. j. 13 Co 30/2017-160 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. listopadu 2016 č. j. 27 C 218/2014-119, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, sídlem Karmelitská 529/7, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že obecné soudy svým postupem porušily zásadu rovnosti stran zakotvenou v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. že postupovaly v rozporu s čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, jakož i s čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1 Listiny a kautelami vyplývajícími ze zásad spravedlivého procesu podle čl. 36 a násl. Listiny.
2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") bylo stěžovateli (jako žalovanému) uloženo zaplatit vedlejší účastnici (jako žalobkyni) částku 161 798 Kč s příslušenstvím (výrok I), České republice - obvodnímu soudu nebyla přiznána náhrada nákladů spočívajících v zaplacených soudních poplatcích (výrok II) a stěžovateli bylo uloženo zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 2 700 Kč (výrok III). Žalovaná částka představovala bezdůvodné obohacení, k němuž došlo tak, že vedlejší účastnice vyplatila stěžovateli náhradu platu a úroky prodlení při neplatném skončení pracovního poměru, aniž by odvedla pojistné na sociální zabezpečení, zdravotní pojištění a daň z příjmu, a protože stěžovatel z vyplacené částky nic neodvedl, musela tak vedlejší účastnice učinit namísto něho.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil, a to v napadených výrocích I a III, a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení v částce 600 Kč. Městský soud uzavřel, že vedlejší účastnici se podařilo prokázat, že stěžovatel musel vědět nebo alespoň z okolností předpokládat, že plnění, které od ní obdržel, obsahuje i omylem vyplacené částky zmíněných odvodů ve výši sporné částky, a proto je povinen jí tuto částku jako bezdůvodné obohacení vydat.
4. Proti tomuto rozsudku městského soudu brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl s tím, že zčásti není přípustné podle §237 o. s. ř. a zčásti že nebyl uplatněn dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že obvodní soud posuzoval, zda v okamžiku přijetí zmíněné náhrady věděl nebo musel z okolností předpokládat, že tato byla zčásti vyplacena neprávem (§331 zákoníku práce). Obvodní soud za důkaz neexistence dobré víry považoval zkušenost předsedkyně senátu z předchozích sporů, které se týkaly souzené věci, jakož i opakované poučování stěžovatele senátem o tom, že se mu přiznává "hrubá mzda", z níž je povinen odvést pojistné a daň. Podle stěžovatele se však k takovému důkazu účastník řízení nemůže vyjádřit, a uvedený soud tak svým postupem porušil §125 o. s. ř. a zásadu rovnosti stran zakotvenou v čl. 37 odst. 3 Listiny.
6. Oproti tomu městský soud za důkaz nedostatku dobré víry považoval odůvodnění rozsudku obvodního soudu ze dne 10. 8. 2011 č. j. 27 C 368/2008-94, jímž mu byla přiznána náhrada ušlého platu z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru a v němž se má uvádět, že jde o hrubou částku, a dále dopis vedlejší účastnice s datem 24. 6. 2013, ve kterém byl (stěžovatel) upozorněn na to, že je třeba z vyplacených částek uhradit povinné platby. Dle stěžovatele se však uvedený rozsudek na věc nevztahuje, a tudíž jeho prostřednictvím (ne)existenci dobré víry zjistit nelze; pokud by byl rozsudek brán jako důkazní prostředek, pak pro jeho použití by byl rozhodný jen výrok, nikoliv pouhé odůvodnění. Jde-li o druhý důkaz, městský soud vyšel z toho, že dobrou víru je třeba posuzovat ke dni výplaty příslušných částek, tj. ke dni 26. 3. 2013 a 12. 4. 2013, uvedený dopis však nese pozdější datum.
7. Dále stěžovatel městskému soudu vytknul, že se odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, jakož i od právních závěrů, které vzešly z těchto zjištění, a od svého předchozího právního názoru. A jestliže sám rozhodl, aniž by stěžovateli umožnil se k nim vyjádřit, odepřel mu právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Současně stěžovatel poukázal na to, že již ve svém vyjádření k žalobě a v průběhu řízení zdůraznil, že vedlejší účastnice nepředložila vyúčtování platu, ze kterého by bylo zřetelné, zda byly odvedeny povinné platby, a navrhl provedení důkazu dokladem o vyúčtování, obvodní soud se však nevyjádřil, proč tak neučinil, v čem spatřoval důvod neprovedení, resp. proč není relevantní, a městský soud tento postup považoval za správný.
8. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytknul, že pominul, že zmíněný rozsudek obvodního soudu č. j. 27 C 368/2008-94 se k této věci nevztahuje, a tudíž jeho prostřednictvím není možné zjistit neexistenci dobré víry, a protože postupem odvolacího soudu v daném řízení došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jde o dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., jak má plynout z usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541). S ohledem na to mělo být věcné posouzení dovolacím soudem připuštěno, "a to podle podmínek uvedených v §237 o. s. ř.". Odvolací soud totiž sice posuzoval, zda šlo o přijetí plnění v dobré víře, avšak na základě prostředků, jež nesplňují formu důkazních prostředků podle §125 o. s. ř., takže jde o porušení normy procesního práva, "která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
11. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. V souzené věci obecné soudy řešily otázku, zda stěžovatel přijal předmětné plnění od vedlejší účastnice v dobré víře, tj. s tím, že mu náleží v celé výši (a tedy že z něho již není třeba odvést povinné platby). Městský soud pak (mj.) s ohledem na obsah dřívějšího rozsudku obvodního soudu č. j. 27 C 368/208-94 dospěl k závěru, že stěžovatel musel vědět, nebo alespoň za daných okolností předpokládat, že částka, kterou obdržel, obsahuje také omylem vyplacené částky ve výši odpovídající těmto povinným platbám. Podstatou ústavní stížnosti je pak stěžovatelův nesouhlas s tím, že odvolací a dovolací soud uvedený rozsudek v dané věci považovaly za důkazní prostředek podle §125 o. s. ř.
13. Tuto otázku stěžovatel již předestřel dovolacímu soudu, který dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, a ani není důvod, aby daná otázka byla posouzena jinak, a proto stěžovatelovo dovolání (v této části) neshledal přípustným podle §237 o. s. ř. Ústavní soud přitom nemá, co by v tomto ohledu mohl dovolacímu soudu vytknout. Stěžovatel argumentoval tím, že rozhodný může být pouze výrok rozsudku, přičemž poukázal na §159a o. s. ř. O otázku závaznosti rozsudku však v souzené věci vůbec nešlo, podstatné bylo to, zda písemné vyhotovení rozsudku lze (současně) považovat za listinu, kterou §125 o. s. ř. řadí mezi důkazní prostředky, přičemž žádný relevantní důvod, který by tomu měl z hlediska ústavnosti bránit, zjištěn nebyl, a nebyl ani v ústavní stížnosti tvrzen. Podstatné bylo dále to, zda obsah této listiny, s nímž byl stěžovatel nepochybně seznámen, mu zprostředkoval (mohl zprostředkovat) potřebnou informaci, či nikoliv. Touto druhou otázkou se městský soud podrobně zabýval v odůvodnění napadeného rozsudku, přičemž náležitě zdůvodnil, proč dospěl ke kladnému závěru. V tomto bodě stěžovatel nic nenamítá, a ani Ústavní soud žádné pochybení na straně městského soudu, jež by (navíc) mohlo mít nějaký dopad na ústavní konformitu napadeného rozsudku tohoto soudu, nezjistil.
14. Stěžovatel dále namítl, že obecné soudy neprovedly jím navržený důkaz vyúčtováním plateb. Z napadeného rozsudku městského soudu je patrno, že stěžovatel v odvolání argumentoval tím, že bez daného vyúčtování nemohl vědět, že z vyplacených částek musí odvést povinné platby. Městský soud však byl jiného názoru (viz výše), jenž se opíral o obsah výše zmíněného rozsudku, z čehož zřetelně plyne, proč stěžovatelem navržený důkaz nebylo možné považovat za relevantní, konkrétně že nebyl s to vyvrátit vedlejší účastnicí tvrzenou a prokázanou skutečnost (tedy nedostatek dobré víry).
15. Stěžovatel také upozornil na to, že se nemohl ke skutkovému závěru městského soudu odlišnému od závěru obvodního soudu a ke změně právního názoru městského soudu samotného vyjádřit. Měl-li však stěžovatel za to, že právní názor městského soudu, jaké znění zákona bylo v souzené věci relevantní, byl nesprávný, mohl se proti němu bránit v dovolání, což však neučinil. Jde-li o právní názor městského soudu o přípustnosti důkazu výše označeným rozsudkem, pak stěžovatel sice tuto otázku v dovolání a následně ústavní stížnosti otevřel, ovšem Nejvyšší soud jeho argumentaci nepřisvědčil a tento postup Ústavní soud vadným neshledal. Jestliže městský soud považoval za rozhodnou jinou skutečnost než obvodní soud, z ústavní stížnosti neplyne, jak se tato tvrzená vada mohla projevit z hlediska výsledku řízení (viz sub 13 in fine).
16. Směřuje-li ústavní stížnost proti postupu Nejvyššího soudu, vzhledem k tomu, že stěžovatel poukázal na §241a odst. 1 o. s. ř. a usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13, lze pouze usuzovat, že nesouhlasí mj. se závěrem, že v části dovolání neuplatnil zákonem stanovený dovolací důvod. S ohledem na absenci další argumentace však není jasné, v čem mělo dané pochybení spočívat, nicméně již jen proto, že porušení ústavně zaručených základních práv či svobod ze strany odvolacího soudu zjištěno nebylo, nemůže být tato námitka důvodná. A jestliže stěžovatel nesouhlasí se závěrem týkajícím se přípustnosti písemného vyhotovení rozsudku vydaného v jiné věci jako listinného důkazu, k této otázce se Ústavní soud vyjádřil výše.
17. Vzhledem k tomu, že nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, jak bylo stěžovatelem tvrzeno, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu