ECLI:CZ:US:2018:3.US.3922.16.1
sp. zn. III. ÚS 3922/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Josefa Čapského, zastoupeného Mgr. Ditou Křápkovou, advokátkou, sídlem Lipová 5a, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. srpna 2016 č. j. 28 Co 216/2016-51, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice a Městské části Praha 9, sídlem Sokolovská 324/14, Praha 9 - Vysočany jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") ze dne 10. 2. 2016 č. j. 52 C 82/2013-19 bylo rozhodnuto, že žalovaná Česká republika jednající prostřednictvím Ministerstva vnitra je povinna zaplatit stěžovateli částku 3 750 Kč s úrokem z prodlení, a to jako přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která stěžovateli vznikla v souvislosti s konstatovanými průtahy v řízení ve věci jeho fyzického napadení panem Róbertem Vavrečanem.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podala žalovaná Česká republika - Ministerstvo vnitra odvolání, na základě kterého Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") změnil rozsudek obvodního soudu tak, že žalobu stěžovatele zamítl a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč.
4. Proti rozsudku městského soudu nebylo stěžovatelem podáno dovolání k Nejvyššímu soudu, neboť by dle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu bylo nepřípustné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti rozhodnutí městského soudu, neboť se neztotožňuje s jeho názorem, že tříměsíční průtahy, během kterých správní orgán neurgoval Policii České republiky o vrácení spisů, nebyly takové intenzity, aby měly podstatný vliv na to, že po uplynutí zákonné prekluzivní jednoroční lhůty nebylo v přestupkovém řízení meritorně rozhodnuto. Stěžovatel je opačného názoru, neboť tvrdí, že právě tyto průtahy měly vliv na celkový výsledek řízení, a že postup správního orgánu je třeba hodnotit jako nezákonný, jenž jako takový zakládá jeho nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem orgánu veřejné moci.
6. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadený rozsudek městského soudu je překvapivý. Podle názoru stěžovatele měl městský soud, dospěl-li k jinému právnímu názoru v podstatné otázce mající vliv na výsledek řízení, rozsudek soudu obvodního zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Stěžovatel je přesvědčen, že postupem, kdy na základě odvolání podaného žalovanou městský soud bez nařízení jednání ve věci rozhodl tak, že jeho žalobu zamítl, porušil tento soud zásadu dvojinstančnosti řízení, a tím zasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Výše uvedené námitky stěžovatele, směřující primárně k revizi skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů, stěžovatel uplatňoval již v průběhu řízení před civilními soudy, jak je patrno z odůvodnění napadeného rozhodnutí. Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s rozhodnutím městského soudu, nepředkládá však žádnou relevantní ústavněprávní polemiku s právním názorem vyjádřeným v judikatuře Nejvyššího soudu, o kterou je napadený rozsudek odvolacího soudu opřen.
11. Z §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), vyplývají tři předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu. Podle §13 odst. 1 cit. zák. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, za který je považováno i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Podle §13 odst. 2 cit. zák. má právo na náhradu škody výhradně ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Je tedy zřejmé, že ani případná nečinnost správního orgánu sama o sobě nezakládá nárok na náhradu škody.
12. Z výše uvedeného vyplývá, že i obecné soudy připustily existenci určitých průtahů ve vedeném přestupkovém řízení způsobených správním orgánem, byť každý ze soudů měl jiný názor na to, jak výrazný vliv měly tyto průtahy (existující vedle průtahů způsobených samotným stěžovatelem) na uplynutí zákonné prekluzivní jednoroční lhůty. Pro posouzení věci je však podstatné, že stěžovatel není osobou, které by takovým nesprávným úředním postupem byla způsobena škoda. Jako poškozený v řízení o přestupku neměl žádné zákonem stanovené právo na potrestání pachatele přestupku, ani neměl postavení účastníka řízení, ve kterém k nesprávnému úřednímu postupu došlo. Z toho pohledu se jeví příhodnou argumentace závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014 sp. zn. 30Cdo 2715/2013, kterou městský soud uvádí na str. 4 napadeného rozhodnutí a podle které "poškozený nemá subjektivní právo na to, aby osoba, kterou označí za pachatele přestupku, byla takovou osobou také shledána ... a skutečnost, že zahájení přestupkového řízení bylo možné výhradně na návrh poškozeného, nečiní z navrhovatele plnohodnotného účastníka řízení o přestupku a nezakládá jeho subjektivní právo na shledání viny u pachatele přestupku" (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2007 sp. zn. 2As 46/2006). Vzniklými průtahy tedy nemohlo dojít k poškození práv stěžovatele. Ústavní soud na tomto místě podotýká, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti nepředložil žádnou argumentaci, která by směřovala k vyvrácení uvedeného právního názoru.
13. Dále se Ústavní soud zabýval námitkou stěžovatele týkající se údajně překvapivého rozhodnutí městského soudu coby soudu odvolacího, v důsledku kterého mělo podle názoru stěžovatele dojít k porušení principu dvojinstančnosti řízení. Na tomto místě Ústavní soud zdůrazňuje, že ze spisového materiálu i ústavní stížnosti samotné zcela jasně vyplývá, že stěžovatel byl dotazován městským soudem, zda souhlasí, aby soud rozhodl bez nařízení jednání, což odpovídá postupu podle §214 odst. 3 občanského soudního řádu. Stěžovatel s rozhodováním odvolacího soudu bez nařízeného jednání souhlasil, přestože si měl a mohl být vědom (vzhledem ke skutečnosti, že již v tu dobu byl právně zastoupen advokátkou, tedy osobou s právnickým vzděláním), že městský soud může rozhodnout zcela odlišně, než jak rozhodl obvodní soud, což se i stalo. K žádnému krácení na právech stěžovatele dojít nemohlo, neboť jak obvodní soud, tak městský soud postupovaly zcela v souladu s právem a jejich rozhodnutím (zejména městského soudu) nemůže být vyčítána žádná zlovůle.
14. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud připomíná, že v českém civilním procesu se sice uplatňuje princip dvojinstančnosti řízení, avšak tento princip neplatí zdaleka bezvýhradně. Z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové a jednostupňové soudnictví ve věcech objektivně bagatelního významu nikterak nevybočuje z ústavních mezí. Ostatně tento požadavek neklade na civilní řízení ani Evropský soud pro lidská práva. Ani případné porušení dvojinstančnosti řízení by tedy nepředstavovalo zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.
15. Ústavní soud tedy uzavírá, že postupem městského soudu nedošlo k žádnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto nebyl dán žádný důvod pro kasační zásah. Povinností Ústavního soudu je reagovat pouze na zásahy svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že nezbývá než konstatovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K takové situaci v dané věci nedošlo a nebyly zjištěny žádné skutečně podstatné vady, zasahující do ústavní roviny.
16. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu