ECLI:CZ:US:2018:3.US.3925.17.1
sp. zn. III. ÚS 3925/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Radoně, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem, sídlem Valdštejnovo nám. 76, Jičín, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017 č. j. 30 Cdo 4934/2017-271 a 30 Cdo 4936/2017-272, Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2016 č. j. 21 Co 341/2016-217 a ze dne 15. května 2017 č. j. 21 Co 173/2017-255 a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. června 2016 č. j. 42 C 243/2010-212 a ze dne 17. března 2017 č. j. 42 C 243/2010-231 a tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci - Obvodního soudu pro Prahu 2 spočívajícímu v nedoručení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2013 č. j. 21 Co 90/2013-109, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi obecné soudy porušily jeho právo na soudní ochranu, na "spravedlivý proces bez průtahů", na přístup k soudu, na nestranný soud a na rovné zacházení, jež jsou mu zaručena čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 až 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, když rozhodly v rozporu s kogentní zákonnou normou a s ní spojenou doktrínou, a současně že porušily čl. 4, čl. 89 odst. 2 a čl. 90 Ústavy.
2. Dále se stěžovatel domáhal toho, aby Ústavní soud vyslovil, že nedoručením rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 16. 4. 2013 č. j. 21 Co 90/2013-109 porušil Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") základní právo stěžovatele "na spravedlivý proces bez průtahů", a aby tomuto soudu zakázal v této nečinnosti pokračovat, a vedle toho požadoval, aby mu Ústavní soud ve vztahu k obecným soudům přiznal náhradu nákladů tohoto řízení.
3. Z ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí se podává, že usnesením obvodního soudu č. j. 42 C 243/2010-212, vydaným v řízení o stěžovatelově žalobě na náhradu nemajetkové újmy směřující proti vedlejší účastnici, byl zamítnut stěžovatelův návrh, aby soud rozhodl o neúčinnosti doručení již zmíněného rozsudku městského soudu ze dne 16. 4. 2013 č. j. 21 Co 90/2013-109. K odvolání stěžovatele městský soud shora označeným usnesením č. j. 21 Co 341/2016-217 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil.
4. Toto usnesení městského soudu napadl stěžovatel, aniž by byl zastoupen advokátem, dovoláním, přičemž navrhl, aby mu byl pro dovolací řízení advokát bezplatně ustanoven. Obvodní soud napadeným usnesením č. j. 42 C 243/2010-231 tento návrh zamítl a městský soud toto jeho rozhodnutí napadeným usnesením č. j. 21 Co 173/2017-255 potvrdil.
5. Proti posledně uvedenému usnesení podal stěžovatel dovolání, Nejvyšší soud však dovolací řízení zastavil shora označeným usnesením č. j. 30 Cdo 4936/2017-272 s tím, že stěžovatel přes výzvu soudu nedostatek povinného zastoupení neodstranil a podmínky pro ustanovení zástupce z řad advokátů nelze považovat za splněné, neboť stěžovatel nedoložil své osobní, majetkové a výdělkové poměry, a o zvlášť závažných důvodech nesvědčí ani to, že stěžovatel dlouhodobě zneužívá svého práva na soudní ochranu podáváním mnoha návrhů na zahájení rozličných řízení, v nichž využívá i nepřípustných řádných a mimořádných opravných prostředků, aniž by je zpravidla blíže odůvodnil. Následně Nejvyšší soud dovolací řízení ve věci neúčinnosti doručení zastavil napadeným usnesením č. j. 30 Cdo 4934/2017-271, a to s odůvodněním, že stěžovatel vady dovolání přes výzvu neodstranil.
II.
Stěžovatelova argumentace
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že mu obecné soudy odepřely přístup k dovolacímu soudu, když jeho žádost o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro dovolací řízení svévolně a protiprávně zamítly. V této souvislosti upozornil, že stejné žádosti musí soudy rozhodovat shodně, jak plyne z §13 občanského zákoníku, přičemž poukázal na konkrétní rozhodnutí, v nichž mu Nejvyšší správní soud osvobození od soudních poplatků přiznal, a dále vytkl obecným soudům, že napadená rozhodnutí jsou zcela vadně, v rozporu s §157 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), odůvodněna, a že jejich právní závěry jsou extrémní. Zcela nesprávně dle stěžovatele městský soud aplikoval §50d o. s. ř.
7. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 14. 2. 2018 stěžovatel namítl, že se mu v řízení nedostalo řádného poučení, neboť po zamítnutí jeho žádosti o ustanovení zástupce pro dovolací řízení jej soud prvního stupně nevyzval k odstranění nedostatku povinného zastoupení a předložení dovolání sepsaného advokátem s poskytnutím odpovídající zákonné lhůty podle §241b odst. 3 věty první o. s. ř. Tímto postupem mu měl být odepřen přístup k dovolacímu soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Směřuje-li však ústavní stížnost i proti usnesení obvodního soudu č. j. 42 C 243/2010-212 a městského soudu č. j. 21 Co 341/2016-217, stěžovatel (řádně) nevyčerpal mimořádný opravný prostředek, který měl k dispozici, tj. dovolání, neboť je sice podal, ale pro jeho vady muselo být dovolací řízení zastaveno. Vzhledem k tomu nutno ústavní stížnost v této části považovat za nepřípustnou podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Jak patrno z napadených soudních rozhodnutí, otázkou, zda v dané věci byly u stěžovatele splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků podle §138 odst. 1 o. s. ř., a potažmo pro ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení podle §30 odst. 2 o. s. ř., se obecné soudy zabývaly a dospěly k závěru, že stěžovatel neobjasnil své majetkové poměry, zejména pak z toho hlediska, z jakého důvodu není zaměstnán, přičemž dostatečně zdůvodnily, proč nemohou za nastalé situace považovat podmínku "zvlášť závažných důvodů" za splněnou. Pominout nelze ani argumentaci Nejvyššího soudu, který přiléhavě upozornil, že stěžovatel opakovaně svého práva na soudní ochranu zneužívá, a v této souvislosti poukázal i na relevantní judikaturu Ústavního soudu.
13. Stěžovatel s těmito závěry obecných soudů vyjádřil nesouhlas, nicméně jde o polemiku v rovině jejich věcné správnosti, neboť obecné soudy se naplněním daných předpokladů zabývaly a své závěry vedoucí k zamítnutí stěžovatelova návrhu náležitě odůvodnily, přičemž Ústavní soud nezjistil, že by zjevně vykročily z mezí výše uvedených zákonných ustanovení. Dlužno dodat, že ústavnost postupu obecných soudů, které stěžovateli nepřiznaly osvobození od soudních poplatků v podstatě ze stejných důvodů, se aktuálně stala předmětem ústavněprávního přezkumu, nicméně v žádném z případů se Ústavní soud se stěžovatelem ohledně jím tvrzeného porušení jeho základních práv či svobod neztotožnil (usnesení ze dne 9. 1. 2018 sp. zn. III. ÚS 3924/17, ze dne 16. 1. 2018 sp. zn. II. ÚS 3922/17, ze dne 6. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3926/17, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
14. Namítá-li stěžovatel, že mu byl odepřen přístup k dovolacímu soudu, ze soudního spisu vyplynulo, že stěžovatel byl soudem prvního stupně vyzván, aby si pro podání dovolání do 10 dnů zvolil zástupce advokáta a jeho prostřednictvím podal dovolání, přičemž byl poučen, že pokud tak neučiní, Nejvyšší soud dovolací řízení zastaví. Stěžovatel si v soudem stanovené lhůtě zástupce nezvolil (§241b odst. 2 o. s. ř.), a jde-li o vady dovolání ve smyslu §241b odst. 3 věty první o. s. ř., ty neodstranil ani v uvedené, ani v zákonné dvouměsíční lhůtě. Jestliže stěžovatel podle pokynu soudu nepostupoval, sám způsobil, že dovolací řízení muselo být zastaveno. Stěžovatel sice argumentuje tím, že byl soudem nesprávně poučen, není však zřejmé, jak konkrétně se mělo toto údajně nesprávné poučení na jeho postupu projevit.
15. Směřuje-li ústavní stížnost proti tzv. jinému zásahu obvodního soudu, jenž měl spočívat v nedoručení rozsudku městského soudu č. j. 21 Co 90/2013-109, stěžovatel danou povinnost vyvozuje z neúčinnosti předchozího doručení tohoto rozsudku, ovšem návrh, kterým se stěžovatel domáhal rozhodnutí o neúčinnosti jeho doručení podle §50d o. s. ř., byl pravomocně zamítnut. Ani v tomto bodě tak Ústavní soud neshledal ústavní stížnost jakkoliv opodstatněnou.
16. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost není zčásti přípustná (viz sub 8), a jde-li o její zbývající část, nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává, Ústavní soud ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
17. Za situace, kdy Ústavní soud "nepřijal" ústavní stížnost k meritornímu projednání, nelze věcně projednat ani stěžovatelův návrh, aby Ústavní soud nařídil předběžné opatření podle §80 zákona o Ústavním soudu; ten - jakožto návrh akcesorický - sdílí osud ústavní stížnosti (nehledě na to, že zákonné podmínky pro vyhovění takovémuto návrhu by v dané věci nebyly naplněny).
18. Vzhledem k danému výsledku řízení nejsou ani splněny předpoklady pro přiznání práva na náhradu nákladů řízení podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu