ECLI:CZ:US:2018:3.US.3937.17.1
sp. zn. III. ÚS 3937/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Andrey Fourové Faiferové, zastoupené Mgr. Marií Broučkovou, advokátkou, sídlem Mrkvičkova 1355/34, Praha 17 - Řepy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2017 č. j. 32 Cdo 1492/2017-214, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2016 č. j. 91 Co 248/2015-184 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. března 2015 č. j. 23 C 699/2013-95, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Státního fondu rozvoje bydlení, sídlem Vinohradská 1896/46, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo zaručené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i její právo dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zastavil řízení co do částky 173 236 Kč (výrok I), uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 62 411 Kč (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud" nebo "odvolací soud") usnesením ze dne 27. 1. 2016 č. j. 91 Co 248/2015-128 napadený rozsudek obvodního soudu zrušil, řízení zastavil a věc postoupil Finančnímu úřadu pro Středočeský kraj (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 6. 2016 č. j. 32 Cdo 2365/2016-175 rozhodl tak, že shora uvedené usnesení městského soudu se zrušuje jednak "v té části prvního výroku, kterou byl zrušen napadený rozsudek obvodního soudu, ve výrocích II a III, řízení zastaveno a věc postoupena Finančnímu úřadu pro Středočeský kraj", a také ve druhém výroku, a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem (v pořadí druhým ve věci) změnil napadený rozsudek obvodního soudu ve výroku II tak, že žaloba o zaplacení částky 62 411 Kč se zamítá (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Odvolací soud rozhodl o nákladech nalézacího řízení [§224 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], jakož odvolacího a dovolacího (§224 odst. 1 o. s. ř.) podle výsledku řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení dle §142 odst. 2 o. s. ř., když převažující úspěch ve věci zaznamenal vedlejší účastník, avšak účelně vynaložené náklady řízení mu nevznikly. Vedlejší účastník měl ve věci procesní úspěch v části týkající jistiny ve výši 173 236 Kč dle §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., když v této části vzal zpět žalobu pro chování stěžovatelky, která jistinu vedlejšímu účastníku zaplatila až v době po podání žaloby. Stěžovatelka měla naopak úspěch pouze co do příslušenství jistiny, tj. úroků z prodlení v kapitalizované výši 62 411 Kč. Vedlejšímu účastníkovi vznikly náklady řízení pouze v dovolacím řízení, v němž byl zastoupen advokátem, tyto náklady však odvolací soud neshledal účelně vynaloženými, když takového zastoupení nebylo zapotřebí, jelikož jménem vedlejšího účastníka mohla v dovolacím řízení jednat osoba s právním vzděláním [§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.] z řad právního aparátu vedlejšího účastníka, ostatně tak jak tomu bylo v řízení nalézacím i odvolacím, neboť uplatnění nároku na vrácení prostředků poskytnutých ze státního fondu a jeho příslušenství u soudu, včetně podání dovolání v rámci toho, je z hlediska činnosti a agendy vedlejšího účastníka věcí rutinní a obvyklou, která nevyžaduje profesionální právní zastoupení advokátem.
6. Nejvyšší soud napadený rozsudek městského soudu napadeným usnesením odmítl (výrok I) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok II).
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka spatřuje protiústavnost napadených soudních rozhodnutí zejména v tom, že při rozhodování o nákladech řízení nebylo přihlíženo ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, které stěžovatelka v dané věci vynaložila k účelnému uplatňování svých práv. Vedlejší účastník podal ohledně částky 173 236 Kč žalobu u soudu, přestože nebylo v pravomoci soudu o této věci rozhodovat. I když následně vzal žalobu pro částku 173 236 Kč zpět (sice pro zaplacení požadované částky stěžovatelkou), nemůže být z pohledu občanského soudního řádu na věc pohlíženo tak, že vedlejší účastník měl ohledně této částky v řízení úspěch, resp. že zastavení řízení zavinila stěžovatelka, když na vztah vedlejšího účastníka a stěžovatelky ohledně částky 173 236 Kč vůbec občanský soudní řád nedopadal. Naopak ohledně částky 62 411 Kč, o které příslušelo rozhodovat soudu, byla stěžovatelka stoprocentně úspěšná. Podle stěžovatelky má být o nákladech řízení rozhodováno podle právního předpisu, který na konkrétní případ dopadá. Výrok o nákladech řízení však v dané věci nekoresponduje s výsledkem řízení, nebylo přihlédnuto ke konkrétním okolnostem a je v extrémním rozporu s principem spravedlnosti. Protiústavnost rozhodnutí soudů, proti nimž je podávána ústavní stížnost, stěžovatelka spatřuje v tom, že ačkoli byla ve věci, která náleží do pravomoci soudu, plně úspěšná, nebyla jí na základě vadného procesně právního posouzení a bez ohledu na celkové okolnosti případu přiznána náhrada nákladů řízení. Obecné soudy nesprávně dospěly k názoru, že žaloba pro částku 173 236 Kč byla podána důvodně, přestože ze zrušovacího rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016 č. j. 32 Cdo 2365/2016-175 vyplývá opak v tom smyslu, že ohledně této částky není dána pravomoc soudu. Soudy měly dle stěžovatelky dospět k závěru, že zastavení řízení ohledně částky 173 236 Kč způsobil vedlejší účastník, který podal žalobu u soudu, ačkoli soud nebyl příslušný k rozhodování, pročež navrhuje zrušení napadených rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
11. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává primárně porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Je však zřejmé, že toto právo stěžovatelce nebylo upřeno potud, že se jí dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, a její procesní práva byla adekvátně chráněna. Z citovaného čl. 36 odst. 1 Listiny pak neplyne garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné (spravedlivé) pokládá.
12. Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
13. Toto pravidlo je přitom v rozhodovací praxi Ústavního soudu korigováno v těch případech, kdy ústavní stížnost směřuje (jako v nyní posuzované věci) jen proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení, a to s odůvodněním, že takový spor, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) či ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]; proto v předchozím odůvodnění zmíněné "kvalifikované vady" musí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. O ústavněprávní dimenzi jde tudíž pouze ve výjimečných případech, a to především v těch, kdy úvaha soudu je důsledkem zřejmé libovůle, jeho rozhodnutí je zcela nedostatečně odůvodněno, případně kdy nákladový výrok se ocitá ve zřejmé kolizi s celkovým průběhem a výsledkem řízení.
14. Takový deficit však v dané věci shledán nebyl.
15. Městský soud a Nejvyšší soud se otázkou náhrady nákladů řízení zabývaly v míře a "rozumnosti", jež výsledku řízení přiměřeně odpovídá, a na jejich závěru neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Městský soud v rozhodnutí o nákladech řízení vyšel ze zjištění, že obvodní soud řízení co do jistiny ve výši 173 236 Kč zastavil s výslovným odkazem na ustanovení §96 odst. 2 o. s. ř., neboť vedlejší účastník vzal žalobu v tomto rozsahu zpět poté, co stěžovatelka předmětnou částku uhradila. Nejvyšší soud konstatoval, že jeho rozhodovací praxe je již ustálena v tom, že "je-li důvodem zastavení řízení zpětvzetí návrhu, žalobce nezavinil zastavení řízení, jestliže vzal zpět návrh, který byl podán důvodně, pro chování žalovaného. K tomu, aby při zpětvzetí žaloby nešlo o zavinění žalobce, musí být splněny zároveň obě podmínky, a to že žaloba byla podána důvodně a že ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného. Protože nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem vyplývajícím nikoliv z hmotného práva, ale z práva procesního, je na to, zda šlo o důvodně podanou žalobu, nutno usuzovat z procesního hlediska (z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce), tedy zda se žalobce domohl uplatněného nároku, či nikoliv. Přitom není významné, zda žalovaný uspokojil žalobce, ačkoliv k tomu neměl právní povinnost; podstatné je, zda žalobcův požadavek byl uspokojen. Jen tehdy, jsou-li zároveň splněny obě podmínky, má žalobce právo, aby mu žalovaný nahradil náklady, které účelně vynaložil na uplatňování svého práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4308/2013, či ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1110/2016)."
16. Tento právě uvedený závěr Nejvyššího soudu je řádně odůvodněn, je jasný, rozumný a logický [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)]. Ústavní soud tedy na závěru obecných soudů, že vedlejší účastník byl ve věci úspěšný co do jistiny (173 236 Kč) a stěžovatelka co do příslušenství (62 411 Kč), a proto - s ohledem na skutečnost, že vedlejší účastník byl ve sporu úspěšnější než stěžovatelka - uzavřely, že vedlejší účastník má proti stěžovatelce nárok na náhradu poměrné části nákladů řízení, neshledal žádný extrémní exces v postupu obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)], který by odůvodňoval jeho případný kasační zásah. Obecné soudy naopak chránily v dostatečné míře práva stěžovatelky, jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí a také ze shrnutí jejich právních závěrů uvedeného sub 5 tohoto usnesení.
17. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu