ECLI:CZ:US:2018:3.US.3957.17.1
sp. zn. III. ÚS 3957/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. F., zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou, sídlem Pplk. Sochora 740/34, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2017 sp. zn. Nt 23/2017, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil. Rovněž navrhl odložit jeho vykonatelnost, aby v mezidobí nebylo vedeno řízení zbytečně.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") rozhodl usnesením ze dne 14. 9. 2017 č. j. 24 T 84/2017-524 v trestní věci stěžovatele a spoluobviněného M. Č. tak, že podle §314c odst. 1 písm. a) a §188 odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), se trestní věc vedená u obvodního soudu pod sp. zn. 24 T 84/2017 předkládá k rozhodnutí o příslušnosti Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Důvodem postupu obvodního soudu byla skutečnost, že stěžovatel v minulosti působil na tomto soudě jako přísedící.
3. Ústavní stížností napadeným usnesením městského soudu ze dne 11. 10. 2017 sp. zn. Nt 23/2017 bylo dle §25 trestního řádu a contrario rozhodnuto, že věc se obvodnímu soudu neodnímá. Dle názoru městského soudu skutečnost, že stěžovatel v minulosti působil u obvodního soudu jako přísedící, sama o sobě nemůže znamenat, že žádný soudce daného soudu o věci není schopen spravedlivě a nestranně rozhodnout. To tím spíše, že soudkyně, která má věc přidělenu, v době, kdy obviněný jako přísedící na soudě působil, na něm ještě nepracovala.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel za prvé namítá, že obvodní soud předložil věc městskému soudu k rozhodnutí o příslušnosti postupem dle §314c odst. 1 písm. a) a §188 odst. 1 písm. a) trestního řádu, avšak městský soud naproti tomu uvedl, že správně jde o rozhodování o odnětí a přikázání věci dle §25 trestního řádu, podle něhož následně také rozhodl. Stěžovatel se přitom domnívá, že procesně byl správný právní názor obvodního soudu.
5. Dále pak stěžovatel polemizuje s věcnými závěry městského soudu. Je přesvědčen, že jeho někdejší působení na obvodním soudě ve funkci přísedícího nelze bagatelizovat. Kromě toho, i kdyby nebyl dán důvod k vyloučení soudkyně rozhodující v jeho věci, má za to, že podjatý je ze shodných příčin přinejmenším dozorující státního zástupce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci té či oné právní normy, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
8. Lze konstatovat, že ústavní stížností napadené usnesení má charakter běžného rozhodnutí vydávaného v takovýchto případech, a nevykazuje sebemenší ústavněprávní deficity. Je řádně odůvodněno a na všechny námitky, které stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší, lze v jeho odůvodnění nalézt odpověď.
9. Nelze přisvědčit stěžovatelovu názoru, že nemělo být rozhodováno dle §25 trestního řádu, když naopak právě toto ustanovení bývá uváděno jako řešící případy možného vyloučení všech soudců příslušného soudu z rozhodování (srov. Šámal, Pavel a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, str. 336). Nadto lze podotknout, že z ústavní stížnosti není zřejmé, jak by případné procesní pochybení tohoto druhu mohlo nepříznivě ovlivnit postavení a práva stěžovatele, zejména když městský soud v každém případě předestřenou problematiku posoudil a rozhodl o ní.
10. K věcným důvodům rozhodnutí pak lze především odkázat na jeho podrobné a přesvědčivé odůvodnění. Stěží lze vskutku shledat důvody pro vyloučení všech soudců určitého soudu z rozhodování toliko s odkazem na to, že obviněný kdysi působil u soudu jako přísedící, zejména pak má-li věc rozhodovat soudce, který v té době ještě na soudě nepracoval. Co se týče namítané podjatosti státního zástupce, jak již městský soud stěžovateli vysvětlil, ten je v řízení pouze stranou a k posuzování jeho případné podjatosti postup dle §25 trestního řádu [a mimochodem ani dle §314c odst. 1 písm. a) a §188 odst. 1 písm. a) trestního řádu] neslouží.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
12. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu