ECLI:CZ:US:2018:3.US.3968.17.2
sp. zn. III. ÚS 3968/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Radima Růžičky, zastoupeného Mgr. Rostislavem Šustkem, advokátem, sídlem Vladislavova 1390/17, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2017 č. j. 32 Cdo 787/2017-202, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2016 č. j. 28 Co 368/2016-181 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. května 2016 č. j. 29 C 7/2014-155, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 21. července 2016 č. j. 29 C 7/2014-161, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, zastoupené JUDr. Pavlou Boučkovou Ph.D., advokátkou, sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 5. 5. 2016 č. j. 29 C 7/2014-155, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 7. 2016 č. j. 29 C 7/2014-161, zamítl žalobu, jíž se stěžovatel (žalobce) domáhal po vedlejší účastnici řízení (žalované) zaplacení dlužného pojistného plnění ve výši 60 000 Kč (výrok I.). Výroky II. a III. pak rozhodl o nákladech řízení. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že stěžovatel utrpěl úraz levé horní končetiny, se kterým se léčil po dobu 34 dnů, avšak vedlejší účastnice řízení mu zaplatila pojistné plnění pouze za 14 dnů léčby, a to s odkazem na tzv. oceňovací tabulky. Obvodní soud dospěl k závěru, že způsob určení výše pojistného plnění odkazem na oceňovací tabulky byl sjednán platně a v souladu s §4 odst. 4 a 5 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění účinném do 31. 3. 2012 (dále jen "zákon o pojistné smlouvě"). Pojistná smlouva obsahovala prohlášení stěžovatele (pojistníka), že byl před jejím uzavřením seznámen s informacemi pro zájemce o pojištění osob a s dalšími dokumenty uvedenými v sekci dokumenty k pojistné smlouvě, které tvoří její nedílnou součást, a rovněž, že je převzal v písemné podobě. Jestliže byl tedy stěžovatel seznámen s dokumenty k pojistné smlouvě, pak byl podle obvodního soudu seznámen i s oceňovacími tabulkami, na které řada dokumentů k pojistné smlouvě výslovně odkazovala, přičemž to, že stěžovateli nebyly oceňovací tabulky předány v listinné podobě, není rozhodné a neznamená to, že s nimi nebyl řádně seznámen.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 26. 10. 2016 č. j. 28 Co 368/2016-181 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Městský soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry obvodního soudu a doplnil, že okolnost, že vedlejší účastnice řízení nepřipojila k pojistné smlouvě rovněž oceňovací tabulky v listinné podobě, neznamená, že by si strany dohodly způsob výpočtu výše pojistného plnění jinak, než jak je uvedeno v pojistné smlouvě, popřípadě, že by si dohodly způsob výpočtu pouze v závislosti na trvání doby léčení potvrzené ošetřujícím lékařem pojištěného. Smluvní strany si ujednaly, že oceňovací tabulky jsou k nahlédnutí ve všech obchodních místech pojistitele. Podpisem pojistné smlouvy stěžovatel s tímto způsobem zpřístupnění souhlasil. Městský soud ve shodě s obvodním soudem odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2011 sp. zn. III. ÚS 3079/11 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), jímž byla odmítnuta ústavní stížnost, v níž byla řešena obdobná otázka.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2017 č. j. 32 Cdo 787/2017-202 zamítnuto. Nejvyšší soud připustil dovolání k dosud neřešené otázce, zda oceňovací tabulky, na něž při stanovení rozsahu pojistného plnění odkazují pojistné podmínky, jsou součástí pojistné smlouvy. Konstatoval, že skutečnost, že pojistná smlouva vyjmenovává dokumenty a listiny, které výslovně činí svou součástí, neznamená, že by vedle těchto ve smlouvě vyjmenovaných dokumentů a listin nemohly být její součástí též další dokumenty a listiny, a to v rozsahu, ve kterém na ně smlouva odkazuje. Těmi mohou být např. právě oceňovací tabulky. Jsou-li oceňovací tabulky součástí pojistné smlouvy, platila i pro ně povinnost pojistitele seznámit s nimi pojistníka, která vyplývá z §4 odst. 4 zákona o pojistné smlouvě a kterou pojistitel splní tím, že je před uzavřením pojistné smlouvy pojistníkovi předloží, nebo tím, že uvede místo, kde se s nimi může pojistník seznámit. V dané věci stěžovatel jako pojistník podpisem pojistné smlouvy přijal druhý způsob splnění této povinnosti a nic mu nebránilo, aby se s oceňovacími tabulkami seznámil (stěžovatel přitom nikdy netvrdil, že by mu oceňovací tabulky byly před podepsáním smlouvy objektivně nepřístupné).
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Nejprve se věnuje popisu skutkového stavu a rekapitulaci jeho námitek a obsahu napadených rozhodnutí. Stěžovatel soudům vytýká, že se nevypořádaly s jím uváděnou judikaturou zejména Krajského soudu v Hradci Králové či samotného městského soudu, která obdobnou otázku, zda musí být oceňovací tabulky součástí pojistné smlouvy a zda s nimi musí být stěžovatel seznámen, řešila rozdílně (a z pohledu stěžovatele příznivým způsobem). Tím došlo k porušení práva na soudní ochranu. V souvislosti s povinností soudů vypořádat se s odlišnou judikaturou týkající se obdobné otázky poukázal stěžovatel na nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2588/16. Vycházejí-li soudy z výše citovaného usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3079/11, poukazuje stěžovatel na to, že z tohoto rozhodnutí není seznatelné, jaké byly konkrétní skutkové okolnosti, jakož i na to, že Ústavní soud není součástí soudní soustavy a jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se týká pouze přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti. Nejvyššímu soudu pak vytýká stručnost jeho odůvodnění, které nekoresponduje s rozsahem a závažností jeho námitek.
III.
Rekapitulace vyjádření vedlejší účastnice řízení a repliky stěžovatele
6. Ústavní soud v průběhu řízení obdržel vyjádření vedlejší účastnice řízení. Vedlejší účastnice řízení v něm nejprve rekapituluje věcnou podstatu sporu a procesní vývoj v řízení. Následně se vyjadřuje ke stížnostním námitkám, a to nejprve v rovině podústavního práva a posléze i v rovině ústavního práva. Vyslovuje přesvědčení, že způsob určení rozsahu pojistného plnění byl sjednán v souladu s §4 odst. 5 zákona o pojistné smlouvě a stěžovatel byl tak řádně seznámen s pojistnými podmínkami, jak požaduje §4 odst. 4 zákona o pojistné smlouvě, což stěžovatel i sám výslovně potvrdil svým podpisem pojistné smlouvy. Vedlejší účastnice řízení nepovažuje za důvodnou ani námitku, že se městský soud nevypořádal s předchozími soudními rozhodnutími v obdobných případech. Byť nebyla rozhodovací praxe městského soudu jednotná, nebyl jeho postup podle názoru vedlejší účastnice řízení rozporný se závěry obsaženými ve výše citovaném usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3079/11. Ústavněprávní námitku stěžovatele, že se soudy opomněly zabývat jeho argumentací, resp. jeho odkazem na předchozí relevantní judikaturu v obdobných věcech, což má být v rozporu s právem na soudní ochranu, vedlejší účastnice řízení rovněž nepovažuje za důvodnou. V této souvislosti zdůrazňuje roli Nejvyššího soudu, který je především sjednotitelem rozdílné rozhodovací praxe. Opakovaně poukazuje na usnesení sp. zn. III. ÚS 3079/11 s tím, že způsob, jakým jsou oceňovací tabulky pojištěnému zpřístupněny, nezakládá nerovnováhu v právech, neboť ze způsobu jejich zpřístupnění žádné omezení pro seznámení se s nimi nevyplývá.
7. Stěžovatel se v replice k vyjádření vedlejší účastnice řízení v prvé řadě ohrazuje proti jejímu tvrzení, že by činil předmětem ústavněprávního přezkumu otázky podústavního práva, zejména pak výklad §4 odst. 4 zákona o pojistné smlouvě. Odkazovala-li vedlejší účastnice řízení na usnesení sp. zn. III. ÚS 3079/11, jemuž přisuzovala "precedenční" závaznost, podotýká, že šlo o usnesení, které však takový charakter nemá a jeho závěry nelze v rovině podústavního práva aplikovat na stávající věc. Stěžovatel opakovaně poukazuje na opačnou rozhodovací praxi městského soudu v obdobných otázkách, s níž se soudy nevypořádaly a zatížily tak řízení vadou mající za následek porušení práva na soudní ochranu.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83, čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. V nyní posuzované věci však neshledal, že by šlo o případ, který by měl za následek porušení základních práv a svobod a ústavní stížnost proto posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
10. Stěžovatel v prvé řadě obecným soudům vytýká, že se řádně nevypořádaly s jím tvrzenou rozdílnou rozhodovací praxí odvolacích soudů při řešení obdobné otázky jako ve stávající věci. Byť lze v obecné rovině přisvědčit stěžovateli v tom směru, že nejednotnost soudního rozhodování je nežádoucí, je třeba konstatovat, že není v pravomoci Ústavního soudu, ani jeho úkolem, aby sám judikaturu obecných soudů sjednocoval a aby si tak nad rámec své pravomoci přisuzoval postavení arbitra uvnitř obecného soudnictví. Sjednocování judikatury uvnitř obecného soudnictví a autoritativní výklad práva jsou zákonem svěřeny Nejvyššímu soudu [srov. §14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů]. Jsou zajisté situace, kdy judikatura obecných soudů v totožných či obdobných věcech není jednotná, a kdy soudy vyšších stupňů nemohou zajistit sjednocování jejich rozhodovací činnosti (např. v důsledku absence opravných prostředků), přičemž takto vzniklý stav narušuje princip právní jistoty jako neoddělitelnou součást pojmu právního státu, a které odůvodňují zásah Ústavního soudu. O takový případ však v nyní posuzované věci nejde.
11. Ve stěžovatelově věci Nejvyšší soud, jakožto vrcholná instance zajišťující v souladu se svým postavením jednotu a zákonnost rozhodování, připustil dovolání k otázce, na níž bylo založeno rozhodnutí městského soudu (i obvodního soudu) a která dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena (zda oceňovací tabulky, na něž při stanovení rozsahu pojistného plnění odkazují pojistné podmínky, jsou součástí pojistné smlouvy), k jejímu řešení zaujal jednoznačné stanovisko výkladem §4 odst. 4 zákona o pojistné smlouvě. Skutečnost, že určitá otázka nebyla Nejvyšším soudem dosud řešena, přitom implicitně zahrnuje i situaci, kdy taková otázka mohla být řešena na nižší soudní úrovni rozdílným způsobem, takže z tohoto pohledu nelze přisvědčit stěžovatelově námitce, že se Nejvyšší soud rozdílnou judikaturou soudů nižších stupňů nezabýval. Poukazuje-li stěžovatel opakovaně na opačnou rozhodovací praxi městského soudu, přehlíží, že právě Nejvyšší soud, jakožto vrcholný orgán soudní moci, je povolán k tomu, aby nejednotnou praxi sjednotil, popř. ji usměrnil.
12. Nejvyšší soud při řešení nastolené otázky vyšel (obdobně jako Ústavní soud ve výše citované věci sp. zn. III. ÚS 3079/11) z toho, že součástí pojistné smlouvy mohou být vedle v ní výslovně vyjmenovaných dokumentů a listin i další dokumenty a listiny (např. právě oceňovací tabulky), a to v rozsahu, ve kterém na ně pojistná smlouva odkazuje. Jsou-li oceňovací tabulky součástí pojistné smlouvy, platí i pro ně povinnost pojistitele seznámit s nimi pojistníka, která vyplývá z §4 odst. 4 zákona o pojistné smlouvě a kterou pojistitel splní tím, že je před uzavřením pojistné smlouvy pojistníkovi předloží, nebo tím, že uvede místo, kde se s nimi může pojistník seznámit. V řízení před obecnými soudy bylo prokázáno (a měl-li by snad z tvrzení obsažených v ústavní stížnosti vyplývat opak, jde o pouhou polemiku se skutkovými závěry, k jejichž přehodnocování není Ústavní soud zásadně oprávněn), že stěžovatel byl seznámen (tím, že tuto skutečnost potvrdil podpisem pojistné smlouvy) s dokumenty k pojistné smlouvě. Odkazovala-li pojistná smlouva, popř. v ní výslovně uvedené dokumenty, na další dokumenty (konkrétně oceňovací tabulky) nemá Ústavní soud vůči závěru obecných soudů, že byla splněna povinnost vyplývající z §4 odst. 4 zákona o pojistné smlouvě, žádné výhrady. Stěžovateli totiž skutečně objektivně nic nebránilo, aby se s těmito dokumenty mohl seznámit.
13. Ústavní soud nesdílí ani stěžovatelovu námitku nedostatečného odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, resp. takového odůvodnění, které by nemělo korespondovat s rozsahem stěžovatelova dovolání. K tomu Ústavní soud podotýká, že principům práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny neodporuje, když rozhodující soud podrobně nereaguje na každý jednotlivý projev nesouhlasu účastníka, jestliže přitom dostojí povinnosti vypořádat se se všemi námitkami pro řízení relevantními; z odůvodnění musí být zřejmé, z jakého důvodu nemůže obstát účastníkem uplatněná argumentace. Rozhodnutí Nejvyššího soudu považuje Ústavní soud za dostatečně, srozumitelně a logicky odůvodněné a naplňující požadavky vyplývající z práva na soudní ochranu.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu