ECLI:CZ:US:2018:3.US.4044.17.1
sp. zn. III. ÚS 4044/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele F. J., zastoupeného Mgr. Vítem Kučerou, advokátem, sídlem Na Květnici 850/20, Praha 4 - Nusle, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 12. října 2017 č. j. 29 Co 99/2017-447 a rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 15. února 2017 č. j. 19 P 178/2013-383, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v České Lípě, jako účastníků řízení, a 1) J. J. a 2) nezl. M. J., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života zaručené v čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na péči o děti zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny.
2. Z předložených podkladů se podává, že rozsudkem Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") ze dne 15. 2. 2017 č. j. 19 P 178/2013-383 byl zamítnut návrh stěžovatele jako otce na změnu péče o syna (druhého vedlejšího účastníka) a úpravy styku s ním. Stěžovatel v návrhu na změnu péče a úpravy styku uvedl, že rozsudek okresního soudu ze dne 27. 11. 2015 č. j. 19 P 178/2013-240, jímž původně byl syn svěřen do péče matky (první vedlejší účastnice) a upraven styk se stěžovatelem, není v zájmu syna a není ani spravedlivý, neboť okresní soud nerespektoval práva obou rodičů trávit s dětmi stejné množství času, přičemž vhodnost střídavé péče měla vyplývat i z provedeného dokazování. Domáhal se proto svěření syna do střídavé péče s tím, že ke střídání v péči dojde vždy po půl roce. Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na §909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), podle nějž platí, že soud změní rozhodnutí týkající se výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti, změní-li se poměry. Podle okresního soudu musí být tyto změny závažnějšího rázu, resp. musí jít o změnu podstatnou, a to ve skutečnostech, které tvořily skutkový podklad původního rozhodnutí. Tak tomu má být zejména tehdy, nezajišťuje-li dříve nastavená úprava péče a styku s dítětem nejpříznivější podmínky pro vývoj dítěte. Z provedeného dokazování okresní soud zjistil, že syn vyjádřil přání, aby úprava zůstala zachována. Vyslovil proto závěr, že v nyní posuzované věci nedošlo k takové změně poměrů, která by odůvodňovala změnu dřívějšího rozhodnutí. K tomu doplnil, že úprava péče se střídáním v intervalech půl roku by ztrácela charakter střídavé péče.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. V něm uvedl, že již má stabilní zaměstnání, které jej v péči nijak negativně neovlivňuje, dále že v rámci původně stanoveného styku osvědčil své výchovné schopnosti a rovněž že zemřel jeho otec, jemuž dříve pomáhal. S ohledem na uvedené vyslovil přesvědčení, že překážky střídavé péče vymezené v původním rozhodnutí o péči a styku odpadly, a proto by mělo dojít ke spravedlivější úpravě.
4. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 12. 10. 2017 č. j. 29 Co 99/2017-447 byl rozsudek okresního soudu potvrzen. Krajský soud v odůvodnění uvedl, že po doplnění dokazování, zaměřeného zejména na srovnání obsahu vzdělávání ve dvou školách, do nichž by měl syn střídavě docházet, a na jeho registraci ve fotbalovém klubu, dospěl k závěru o nedůvodnosti podaného odvolání. Z odůvodnění dále vyplývá, že krajský soud se zaměřil na kritéria nejlepšího zájmu dítěte při rozhodování o péči, mimo jiné vyjádřené v dřívější rozhodovací praxi Ústavního soudu. Dospěl k závěru, že vzhledem k osobnosti syna a jím opakovaně projeveným názorům je třeba povýšit hledisko nejlepšího zájmu dítěte nad zájem stěžovatele podílet se na péči stejně jako matka. K tomu dodal, že skutečnost odlišného bydliště rodičů byla způsobena i stěžovatelem. Rovněž se vyjádřil k náročnosti každodenní péče o dítě, s níž stěžovatel dosud neměl zkušenost. Krajský soud závěrem apeloval na stěžovatele, aby svůj styk se synem nadále udržoval a upevňoval, nicméně by však měl více respektovat jeho osobnost a právo zvolit si, zda bude mít dva domovy, či pouze jeden.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že okresní soud a krajský soud při svých úvahách nedostatečně přihlížely k nejlepším zájmům syna, na základě čehož nebylo naplněno jeho základní právo na péči obou rodičů. Pro nevyváženou úpravu podle stěžovatele neexistuje jediný spravedlivý důvod.
6. Další argumentace stěžovatele se soustředí na změnu poměrů, k níž mělo dojít po rozhodnutí o původní úpravě. Uvedl, že z dřívějšího rozhodnutí vyplývaly překážky střídavé péče spočívající zejména v zaměstnání ovlivňujícím jeho volný čas a schopnost dlouhodobě zvládat péči o syna, dále v péči o stěžovatelova otce, zkušenosti stěžovatele s péčí o dítě, dostupnosti synových vrstevníků v místě bydliště stěžovatele a okolí, volnočasových aktivitách syna, střídání škol apod. Stěžovatel proto důvodně a legitimně očekával, že dojde-li k naplnění předpokladů střídavé péče, resp. odstranění překážek, dojde k odpovídající změně úpravy péče. Vzhledem k tomu, že existující poměry již více změnit nelze, domnívá se, že je zcela zablokován v možnosti dosáhnout jakékoliv změny soudní úpravy.
7. Stěžovatel se v ústavní stížnosti vyjadřuje i k rozhodovací praxi Ústavního soudu, zejména pak k nálezu ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. I. ÚS 823/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici na http://nalus.usoud.cz), z níž má vyplývat preference střídavé péče před jinými formami úpravy, přičemž v nyní posuzované věci jsou naplněny všechny zákonné podmínky.
8. Závěr ústavní stížnosti se zaměřuje na soulad střídavé péče se synovými zájmy. Stěžovatel uvedl, že syn již dříve střídavě navštěvoval dvě mateřské školy, resp. že i v budoucnu by měl zajištěno řádné a plnohodnotné vzdělání. Realizace střídavé péče by navíc prospěla utužování a prohlubování citových vazeb a vyváženému zažívání mužského a ženského vzoru v dospívání. K vyslovenému přání stěžovatel uvedl, že syn má z důvodu výlučné péče k matce intenzivnější vztah, což vyplývá i ze znaleckého posudku. Co se týče nekvalitní komunikace, stěžovatel uvedl, že byla soudy přičtena pouze k jeho tíži, byť byla způsobena i matkou.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a rozsudky krajského a okresního soudu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že rozsudky krajského a okresního soudu došlo k zásahu do jeho základních práv, zejména práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života zaručené v čl. 8 odst. 1 Úmluvy a čl. 10 odst. 2 Listiny a právo na péči o děti zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Ústavní soud však považuje za nutné připomenout, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo když porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z těchto závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
12. Podle §907 odst. 1 občanského zákoníku může soud svěřit dítě do péče jednoho z rodičů, do střídavé péče, nebo do společné péče, přičemž podle §906 občanského zákoníku soud rozhoduje s uvážením zájmu dítěte. Podle §909 občanského zákoníku současně platí, že byla-li již péče o dítě soudním rozhodnutím upravena, lze původní úpravu změnit, změní-li se poměry. Ústavní soud souhlasí s názorem stěžovatele o preferenci střídavé péče, což vyjádřil ve své dřívější rozhodovací praxi. Zejména z nálezu ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629) vyplývá, že čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, vytváří presumpci ve prospěch střídavé péče, nicméně pouze tehdy, projevují-li oba rodiče o dítě skutečný zájem a chtějí jej mít v péči a zároveň oba naplňují relevantní objektivní kritéria ve zhruba stejné míře. Mezi tato kritéria se řadí existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou, míra zachování identity dítěte a rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče, schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby, a přání dítěte.
13. Z odůvodnění napadených rozsudků je zřejmé, že jak okresní, tak zejména krajský soud se soustředily na zkoumání nejlepšího zájmu syna a své závěry opřely o řádný rozbor uvedených kritérií. Co se týče stěžovatele, nedošlo ke zpochybnění naplnění prvního a druhého kritéria, tedy existence pokrevního pouta a zachování identity syna, nicméně okresní soud a krajský soud se již neztotožňují s naplněním třetího a čtvrtého kritéria. Důraz byl kladen zejména na synem vyslovené přání, který nesouhlasí se změnou původní úpravy, přičemž soudy řešily rovněž otázku, zda nejde o následek negativního a nepřípustného zásahu matkou. Synovo přání je zcela racionální a je logickým následkem skutečnosti, že si v místě bydliště matky zvykl, má tam své vrstevníky, věnuje se volnočasovým aktivitám apod. Okresní soud a krajský soud se podrobně soustředily i na vhodnost faktické realizace střídavé péče. Po formální stránce nebyl zjištěn problém se střídavou docházkou do dvou škol v půlročních intervalech, nicméně byl vysloven předpoklad značných komplikací zejména ve vynaloženém úsilí pedagogů, rodičů i samotného syna. Stranou nebyl ponechán fakt, že by syn byl vytržen z dosavadního kolektivu spolužáků a fotbalového kolektivu, což by mu způsobilo komplikace v sociálních vazbách. Co se týče samotného stěžovatele, připomněly soudy, že nemá zkušenosti s dlouhodobou každodenní péčí o děti. Z odůvodnění rozsudků dále vyplývá, že měl-li by stěžovatel bydliště ve stejném městě jako matka, nebyl by s nařízením střídavé péče žádný problém. Okresní soud a krajský soud se proto věnovaly otázce zavinění skutečnosti, že stěžovatel a matka žijí v jiných městech, přičemž dospěly k závěru, že matce tuto skutečnost nelze přičítat k tíži. Jestliže oba soudy dospěly k závěru, že nejsou naplněna kritéria preference střídavé péče před výlučnou péčí jednoho rodiče, a to zejména v kritériu garance vzdělávacích a emocionálních potřeb dítěte, a tento svůj závěr řádně a podrobně zdůvodnily, jde o závěr ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací kompetence je ingerence Ústavního soudu nepřípustná. Stejné je třeba konstatovat k upřednostnění zájmu nezletilého dítěte, které vyslovilo své přání, před zájmem jednoho z rodičů. K argumentaci stěžovatele je třeba dále uvést, že nedošlo k odstranění překážek, pro které ani původním rozhodnutím nebylo možno svěřit syna do střídavé péče.
14. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že napadenými rozsudky okresního soudu a krajského soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu