ECLI:CZ:US:2018:3.US.4045.17.1
sp. zn. III. ÚS 4045/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Jonáka, zastoupeného JUDr. Petrem Hrůzou, advokátem, sídlem náměstí Republiky 58, Tachov, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. února 2017 č. j. 14 Co 366/2016-129, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Lucie Čedíkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu (dále jen "okresní soud") ze dne 23. 6. 2016 č. j. 16 C 393/2014-91 byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti vedlejší účastnici, kterou se stěžovatel domáhal určení svého vlastnického práva ke konkrétní stavební parcele v katastrálním území Ú., jejíž součástí je budova (dále jen "nemovitost"), s tím, že důvod k vrácení daru uvedený v §2072 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, nebyl naplněn.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil. Konstatoval sice, že věc měla být s ohledem na §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. posouzena podle §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, současně však dospěl k závěru, že ani podle tohoto ustanovení podmínky pro vrácení daru nebyly naplněny.
4. Proti tomuto rozhodnutí brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud posoudil jako nepřípustné podle §237 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), a proto je usnesením ze dne 31. 10. 2017 č. j. 33 Cdo 4623/2017-160 podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. V ústavní stížnosti vytkl stěžovatel okresnímu soudu, že pochybil, když důvody, pro které přikročil k odvolání daru vůči vedlejší účastnici, posuzoval izolovaně. Dle stěžovatele totiž nebylo možné posuzovat tyto důvody samostatně, neboť působení jednotlivých faktorů se vzájemně překrývá či kříží, až umocňuje, čímž se zvyšuje intenzita jednání vedlejší účastnice.
6. Krajský soud pak dle stěžovatele pojal celou věc nepřípustně "zjednodušeně", když dospěl k závěru, že nesplní-li někdo svůj ústní slib převést nemovitost zpět, neznamená to obecně, že tím hrubě porušuje dobré mravy, byť je tím zasažen zájem druhé strany na bydlení. Dále krajský soud měl vyvodit, že ze strany vedlejší účastnice jde o zneužití jeho hrubé lehkomyslnosti, zřejmě proto, že se spolehl na ústní slib od cizí osoby, když souhlasil se zrušením jím původně vymíněného věcného břemene doživotního bydlení, aby si vedlejší účastnice mohla vzít úvěr a zajistit jej nemovitostí, neboť již tehdy musel být srozuměn s tím, že o dům může definitivně přijít, protože nemohl mít záruku, že cizí osoba bude úvěr řádně splácet.
7. Krajský ani okresní soud dle stěžovatele nepochopily podstatu okolností, za nichž došlo k darování, ke zrušení věcného břemene a plnění úvěru. Se zrušením věcného břemene souhlasil nejen po dohodě s vedlejší účastnicí, která byla v té době bratrovou družkou, ale i se svým bratrem, úvěr splácel po celou dobu jeho bratr a exekuce postihující nemovitost nebyla vedena pro tento úvěr a jeho plnění jej nevystavilo situaci, že by bylo ohroženo jeho bydlení v domě. Teprve následně začala vedlejší účastnice projevovat značnou bezohlednost, ignorovala jeho existenci, lehkomyslně se zadlužovala a exekucemi pro její následně vzniklé dluhy došlo k postižení nemovitosti.
8. Za důvod podání ústavní stížnosti stěžovatel označil to, že se krajský soud vůbec nezabýval jednotlivými námitkami obsaženými v odvolání, jeho odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012 sp. zn. 33 Cdo 767/2011 nebyl přiléhavý, a že kritéria uvedená v tomto judikátu nepoměřoval specifickými okolnostmi jeho případu, a tak nebyl "dodržen" judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 486/2002 (rozsudek ze dne 5. 12. 2002). To lze vztáhnout i k jeho údajnému hrubě lehkomyslnému jednání. V okamžiku darování jednal za zvláštních okolností vyvolaných fyzickým napadením manželkou, a to na radu bratra a vedlejší účastnice, tedy pod vlivem silně stresové situace. Z obsahu spisu plyne celá řada skutkových okolností, které si zaslouží vyhodnocení, jak se domáhal v odvolání, jejichž pečlivý rozbor z hlediska naplnění podmínek pro odvolání daru chybí, ačkoliv daný požadavek plyne z jeho práva na spravedlivý proces i §157 odst. 2 o. s. ř.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
11. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Stěžovatel tvrdí, že okresní soud postupoval chybně, když jednotlivé důvody pro odvolání daru zkoumal jednotlivě, neboť tyto bylo třeba posoudit komplexně, ve vzájemné souvislosti, a že krajský soud věc posoudil zjednodušujícím způsobem, neboť se zabýval pouze otázkou, zda vedlejší účastnice porušila svůj slib převést nemovitosti zpět. A protože uvedený soud dle stěžovatele své rozhodnutí řádně neodůvodnil, když neposoudil všechny relevantní okolnosti případu, resp. když podrobně, pečlivě a logicky nevyhodnotil zjištěné skutečnosti a nevysvětlil, jakými úvahami se řídil, porušil jeho právo na spravedlivý proces.
13. Z odůvodnění rozsudku okresního soudu plyne, že se tento soud zabýval jednotlivými tvrzeními stěžovatele, přičemž ta z nich, jež měla být prokázána pouze svědeckou výpovědí Daniela Jonáka, stěžovatelova bratra, odmítl jako neprokázaná s tím, že uvedený svědek není věrohodný, přičemž zdůvodnil, jak k tomuto závěru dospěl. Konkrétně šlo o stěžovatelovo tvrzení týkající se důvodů, které jej vedly k uzavření darovací smlouvy ze dne 4. 3. 2008, na jejímž základě byla nemovitost převedena na vedlejší účastnici, či tvrzení o uzavření ústní dohody o tom, že vedlejší účastnice převede nemovitost zpět na stěžovatele poté, co se rozvede, resp. co bude "vyrovnán" úvěr, případně že se zavázala, že sepíše závěť, v níž nemovitost odkáže stěžovateli.
14. Ústavní soud přitom nemá, co by v tomto bodě mohl okresnímu soudu z hlediska ústavnosti vytknout. Stěžovatel v odvolání sice namítl, že okresní soud chybně uvedl, že návrh na rozvod manželství podal až v roce 2015, ačkoliv byl manželkou fyzicky napaden již dne 2. 3. 2008, s tím, že takový návrh podal už v roce 2009. Ovšem tato námitka správnost hodnocení daného důkazu nijak nezpochybňuje, protože i tak stěžovatel tento návrh podal se zpožděním, a navíc jej vzal zpět, především pak jsou zde další okolnosti, které pravdivost výpovědi tohoto svědka zpochybňují. Jestliže stěžovatel v ústavní stížnosti upozornil, že nemovitost daroval vedlejší účastnici ve stresu, když takto chtěl na přechodnou dobu vyřešit svou rodinnou situaci, pak i kdyby tomu tak bylo, nijak se tím nevysvětlují jeho další kroky, tedy že se posléze vzdal i věcného břemene doživotního bydlení, aby vedlejší účastnice, a jak plyne ze zjištění okresního soudu, společně s jeho bratrem Danielem získala bankovní úvěr (ve výši 7 070 000 Kč) za současného zřízení zástavního práva k nemovitosti.
15. Pokud jde o právní posouzení věci, okresní soud se podrobně zabýval důvody, pro které stěžovatel učinil odvolání daru, přičemž srozumitelně a logicky vysvětlil, proč nemohou obstát, tedy že skutečnosti, o které se opírají, buď nebyly v řízení prokázány, nebo že nejsou právně podstatné, či jsou dokonce zcela irelevantní. Namítl-li stěžovatel, že uvedený soud neposuzoval všechny důvody ve vzájemné souvislosti, sotva tak mohl činit za situace, kdy konkrétní důvody byly shledány bezpředmětnými či neprokázanými.
16. Krajský soud pak v napadeném rozsudku konstatoval, že stěžovatel se v podstatě dovolává slibu, který mu podle jeho tvrzení vedlejší účastnice dala (tj. převést nemovitost zpět), a že si počínal hrubě nedbale, jestliže si sice vymínil věcné břemeno doživotního bydlení v nemovitosti, pak ale souhlasil s jeho zrušením, aby vedlejší účastnice mohla získat úvěr. Následně krajský soud na straně jedné neodmítl, že by zneužití hrubé lehkomyslnosti a porušení ústního slibu nemohlo být v rozporu s dobrými mravy, na straně druhé shledal, že takové jednání intenzity "hrubého porušení dobrých mravů" bez dalších zvláštních okolností nedosahuje, přičemž vysvětlil, jak k tomuto závěru dospěl, tedy že nelze bez dalšího prostřednictvím dobrých mravů nahrazovat nedostatek zákonem stanovené písemné formy, a hojit tak neomluvitelnou lehkomyslnost. V této souvislosti však nutno zdůraznit, že i kdyby se Ústavní soud s těmito závěry (hypoteticky) neztotožnil, nemělo by to žádný vliv na výsledek řízení, neboť existence takového slibu nebyla stěžovatelem v soudním řízení prokázána (viz výše).
17. Jde-li o vlastní posouzení otázky, zda jednání vedlejší účastnice za daných okolností představovalo hrubé porušení dobrých mravů, jde o otázku interpretace a aplikace norem tzv. podústavního práva, a to náleží výlučně soudům obecným, což (z povahy věci) platí tím spíše v případě norem s relativně neurčitou hypotézou, jako je ta obsažená v ustanovení §630 zákona č. 40/1964 Sb. (viz v této věci vydané usnesení Nejvyššího soudu). O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat až za situace, kdy by právní závěry bylo možné označit z věcného hlediska za "extrémní", tedy pokud by se opíraly o skutečnosti zcela zjevně nepodstatné či dokonce irelevantní, avšak v daném případě k takovému závěru nebylo možné dospět, přičemž stěžovatelovu námitku, že obecné soudy nepochopily podstatu věci, nutno jako nedůvodnou odmítnout, ve skutečnosti je podstatou ústavní stížnosti polemika se závěry obecných soudů z hlediska jejich věcné správnosti, jež nemůže její opodstatněnost založit, neboť nejde o referenční hledisko ústavněprávního přezkumu.
18. Protože nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, jak bylo stěžovatelem tvrzeno, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu