ECLI:CZ:US:2018:3.US.406.18.1
sp. zn. III. ÚS 406/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Petra Fialy a Jany Fialové, zastoupených JUDr. Josefem Moravcem, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2017 č. j. 30 Cdo 1505/2017-417, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. prosince 2016 č. j. 25 Co 305/2016-389 a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 4. května 2016 č. j. 5 C 62/2010-333, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, jako účastníků řízení, a 1) Zdeňka Drahoše, 2) Ivanky Drahošové a 3) obce Borovnice, sídlem Přestavlky 1, Borovnice, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů tvrdíce, že jimi bylo zasaženo do jejich ústavním pořádkem zaručených práv a svobod, kterými jsou zejména právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na nestranný a spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), též právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a došlo k popření principu zákazu svévole v rozhodování.
2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") sp. zn. 5 C 62/2010 se podává, že první dva vedlejší účastníci (pozn. původně u místně nepříslušného soudu) se domáhali určení, že třetí vedlejší účastnice je vlastnicí pozemku parc. č. X v kat. území Borovnice u Potštejna, a to na základě tvrzení, že třetí vedlejší účastnice porušila při jeho prodeji příslušná ustanovení zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů. Po provedeném dokazování okresní soud rozsudkem ze dne 16. 12. 2013 č. j. 5 C 62/2010-224 žalobu (po konstatování naléhavého právního zájmu žalobců) zamítl shledav, že podmínky pro dispozice s obecním majetkem byly naplněny. V odůvodnění, kromě rekapitulace dalších důkazů, ocitoval výtah ze zápisu z veřejného zasedání zastupitelstva třetí vedlejší účastnice ze dne 25. 9. 2008 (o tom, že na pozemku parc. č. X je umístěna stavba studny, která zásobuje pitnou vodou šestibytovku, a stavba septiku; obě tyto stavby budou ošetřeny v kupní smlouvě věcným břemenem po celou dobu jejich životnosti ...), připustil, že předmět kupní smlouvy není zcela v souladu s usnesením zastupitelstva, neboť neobsahuje ujednání o věcném břemenu a toto nebylo sjednáno ani samostatnou smlouvou. Uvedený nedostatek však nepovažoval za vadu způsobující neplatnost kupní smlouvy, neboť nešlo o odkládací podmínku; v úvahu vzal též skutečnost, že stěžovatelé nebrání vlastníkům studny a septiku v jejich užívání, jsou ochotni uzavřít předpokládanou smlouvu o zřízení věcného břemene a přihlédl k pravidlu výkladu ve prospěch platnosti právních úkonů před jejich neplatností.
3. Na základě odvolání prvních dvou vedlejších účastníků Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 12. 3. 2015 č. j. 25 Co 436/2014-254 potvrdil rozsudek okresního soudu po zjištění, že odvolání není důvodné.
4. První dva vedlejší účastníci napadli rozsudek krajského soudu dovoláním, jehož přípustnost podle nich závisela na otázce souladu obsahu kupní smlouvy s obsahem přijatého usnesení zastupitelstva, tedy na posouzení otázky, zda starosta při uzavírání kupní smlouvy nevybočil z mezí vytyčených přijatým usnesením; Nejvyšší soud dovolání shledal přípustným i důvodným, a tudíž rozsudkem ze dne 20. 1. 2016 č. j. 30 Cdo 3785/2015-293 zrušil rozsudek krajského soudu i rozsudek okresního soudu. Na základě dřívějších judikaturních závěrů konstatoval, že když starosta obce uzavřel převodní smlouvu, aniž by v esenciálních náležitostech respektoval obsah rozhodnutí zastupitelstva obce, je zde nesoulad mezi projevem vůle obce učiněným jednajícím starostou a předmětným rozhodnutím zastupitelstva, který zakládá absolutní neplatnost tohoto právního úkonu.
5. Po doplnění dokazování okresní soud rozsudkem ze dne 4. 5. 2016 č. j. 5 C 62/2010-333 žalobě vyhověl a určil, že vlastníkem předmětného pozemku je třetí vedlejší účastnice. Z provedených důkazů dovodil, že vůlí zastupitelstva bylo uzavřít smlouvu o prodeji pozemku za podmínky, že smlouva bude obsahovat ujednání o zřízení věcného břemene, tedy neobstojí závěr, že uzavřená kupní smlouva je skutečným projevem vůle obce; kupní smlouva je absolutně neplatná, nemohlo dojít k převodu vlastnického práva, takže třetí vedlejší účastnice je i nadále vlastnicí předmětného pozemku.
6. Proti rozsudku okresního soudu brojili stěžovatelé odvoláním (proti výroku o náhradě nákladů řízení podali odvolání i první dva vedlejší účastníci); krajský soud rozsudkem ze dne 1. 12. 2016 č. j. 25 Co 305/2016-389 potvrdil vyhovující výrok rozsudku okresního soudu o určení vlastnictví (ztotožniv se se závěrem, že k platnému převodu vlastnického práva k předmětnému pozemku dojít nemohlo a nemělo), změnil výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
7. Přípustnost následného dovolání odůvodnili stěžovatelé tím, že rozsudek krajského soudu je založen na vyřešení dosud neřešené otázky, zda může zastupitelstvo obce projevovat svoji vůli i jiným způsobem než hlasováním na svém zasedání, tedy na otázce, zda vůle zastupitelstva obce popisující podmínky uzavření určitého úkonu musí obsahovat alespoň podstatné náležitosti takového úkonu, přičemž důvodnost dovolání měla být založena na odklonu od konkretizovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, a konečně na další dosud neřešené otázce, zda může zastupitelstvo obce stanovit v souvislosti s uzavřením smlouvy takovou podmínku, která netvoří podstatnou ani obvyklou náležitost příslušné smlouvy. Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 11. 2017 č. j. 30 Cdo 1505/2017-417 dovolání stěžovatelů odmítl a v odůvodnění podrobně reagoval (str. 3 a násl.) na jejich dovolací námitky. Z odůvodnění jednoznačně vyplývá akcent na zákonná pravidla pro nakládání s obecním majetkem, v jejichž světle je posuzovaná kupní smlouva nesouladná s vůlí zastupitelstva obce, když primárním důvodem věcně právní dispozice (záměru obce) byl převod vlastnictví k předmětnému pozemku, avšak za podmínky, že v rámci tohoto převodu, resp. současně s ním budou upravena i příslušná práva odpovídající věcným břemenům s (rámcovým) obsahem vyjádřeným v usnesení zastupitelstva.
II.
Argumentace stěžovatelů
8. Stěžovatelé poukazují na zápis ze zasedání zastupitelstva obce ze dne 25. 9. 2008 a zdůrazňují, že z něj plyne, že poznámka o zřízení věcného břemene byla učiněna až po hlasování o uzavření kupní smlouvy. Polemizují se závěrem Nejvyššího soudu, podle něhož otázku přístupu ke studni, který měl být upraven věcným břemenem, je třeba podřadit pod učiněnou vůli zastupitelstva a tedy následně uzavřenou smlouvu považovat za nesouladnou s touto vůlí. Tímto závěrem podle stěžovatelů Nejvyšší soud připustil, že obec může svoji vůli projevit i jinak než hlasováním. Podle stěžovatelů tak soudy dovodily, že i pouhou diskuzi je třeba považovat za hlasování, resp. že i tato diskuse vyjadřuje řádně projevenou vůli zastupitelstva. Dále upozorňují, že podle Nejvyššího soudu je otázka vůle třetí vedlejší účastnice otázkou skutkovou, kterou již nehodlá přezkoumávat, neboť již byla v řízení prokázána. Sami otázku, zda určitý projev obce je podle zákona projevením její vůle, považují za otázku právní, a měla tak založit přípustnost dovolání. I kdyby šlo o otázku skutkovou, pak se obecné soudy dopustily zásadním způsobem porušení všech pravidel pro hodnocení důkazů a jejich následného právního hodnocení, protože vedlejší účastnice výslovně uvedla, že se o zřízení věcného břemene nehlasovalo.
9. Stěžovatelé shrnují, že Nejvyšší soud se s jejich dovoláním vypořádal toliko formalisticky, oni postupovali nad rámec svých povinností, když otázky přípustnosti výslovně formulovali (s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. III. ÚS 2714/16, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Připomínají dovolací námitku, že vůle zastupitelstva ke zřízení věcného břemene je neurčitá, že podle přechozí praxe Nejvyššího soudu je třeba, aby v rozhodnutí zastupitelstva byly schváleny alespoň podstatné náležitosti daného úkonu, což v jejich věci nebylo dodrženo. Nerozumí argumentaci Nejvyššího soudu, podle něhož se v dovolání nepodává žádná právní argumentace ohledně jeho přípustnosti v dané věci, a že není vysvětleno, v čem se předchozí soudní stupně od jeho judikatury odchýlily. Nerozumí-li dovolací soud, jakou otázku posuzovat, když připomněli, že dovolací soud již dříve judikoval, že schválení úkonu musí popisovat jeho podstatné náležitosti, a že nyní předmětné "usnesení zastupitelstva" tyto náležitosti neobsahuje, je dán zásadní důvod pro zrušení usnesení odmítající dovolání a prostor, aby Ústavní soud poskytl obecným soudům vodítko pro další posouzení věci.
10. Stěžovatelé porovnávají přístup Nejvyššího soudu k předchozímu dovolání prvních dvou vedlejších účastníků, kteří vymezili přípustnost dovolání na posouzení souladu obsahu kupní smlouvy s obsahem přijatého usnesení zastupitelstva obce. Přesto, že jde o skutkovou otázku, Nejvyššímu soudu nic nebránilo danou věc projednat a konstatovat, že soudy předchozích stupňů přijaly rozporná skutková zjištění. Považují za zvláštní, že v jednom případě dovolací soud zrušil předchozí vydaná rozhodnutí za účelem opětovného zjištění skutkového stavu, zatímco v jejich případě zjevně hodlal věc posoudit pouze formálně a ani se nezabýval právním posouzením věci. Opětovně odmítají, že by v rámci dovolání hodlali nechat přezkoumávat skutkové otázky věci, a že by jejich dovolání bylo nesrozumitelné.
11. V závěru stěžovatelé připomínají, že celé soudní řízení je vedeno takřka 9 let a jsou po celou dobu v nejistotě ohledně svých vlastnických práv z důvodů, které nestojí na jejich straně. Považují za nespravedlivé, že třetí vedlejší účastník má těžit z tvrzeného porušení svých povinností, kterého se po celou dobu soudního řízení dokonce dovolával jako důvodu, proč by se měl stát vlastníkem daného pozemku. Případné nejasnosti ohledně projevu vůle zastupitelstva obce a jeho určitosti nemohou jít v jejich neprospěch. Podle jejich názoru soudy pochybily, když poskytly právní ochranu třetímu vedlejšímu účastníkovi proti nim.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
14. V nyní posuzované věci stěžovatelů Ústavní soud neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska plně obstojí a do jejich základních práv zasaženo nebylo.
15. Z obsahu ústavní stížnosti je patrné, že námitky stěžovatelů se koncentrují do nesouhlasu s hodnocením podmínek pro dispozice s nemovitým majetkem obce, které soudy provedly v té fázi řízení, kdy okresní soud a krajský soud zamítly žalobu směřující vůči nim, v níž první dva vedlejší účastníci zpochybňovali naplnění těchto podmínek; dalšími námitkami stěžovatelé brojí proti posouzení přípustnosti jejich dovolání, včetně údajně odlišného přístupu Nejvyššího soudu k hodnocení jejich dovolání a předchozího dovolání prvních dvou vedlejších účastníků.
16. Ústavní soud - po vyhodnocení obsahu předložených listin a spisu okresního soudu - neshledal v postupu obecných soudů porušení základního práva stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny, příp. na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Právo na soudní ochranu je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, či se bránit uplatněnému nároku, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Obecné soudy do tohoto práva stěžovatelů (kteří vystupovali na straně žalované) nezasáhly, neboť "pouze" hodnotily naplnění zákonných podmínek pro dispozice s komunálním majetkem. Je přitom notorietou, že obecná pravidla pro převod vlastnického práva jsou "zpřísněna" v předpisech upravujících status veřejnoprávních korporací, např. zákonem č. 128/2000 Sb., o obcích, jako v této věci. Tato specifická pravidla jsou především zaměřena na proces vytváření vůle veřejnoprávní korporace v kolektivním orgánu (např. zastupitelstvo, rada, schvalovací akt ministerstva), jehož výsledek je závazný pro osobu jednající jejím jménem, příp. osobu ji zastupující. Tato pravidla je nutno zohlednit i při aplikaci obecné maximy "potius valeat actus quam pereat". V posuzované věci je evidentní, že obecné soudy, byť až po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu, dopad těchto pravidel adekvátním způsobem vyhodnotily při zjištění skutkového stavu. Přitom z tohoto stavu vyplývá (viz zjišťování vůle obce zachycené v zápisu z jednání zastupitelstva a ověřované svědeckými výpověďmi), že převod vlastnického práva k předmětnému pozemku byl podmíněn zřízením věcného břemene. I když by se zdála být relevantní námitka, že tato podmínka není v zápise juristicky pregnantně vyjádřena, základními metodami výkladu práva lze zjistit její význam. Ústavní soud neshledal posouzení této podmínky ústavně nonkonformní.
17. Za ústavně souladné považuje Ústavní soud též posouzení předpokladů přípustnosti v obou dovoláních (viz dovolání prvních dvou vedlejších účastníků na č. l. 262 a násl. a dovolání stěžovatelů na č. l. 395 a násl.) provedené Nejvyšším soudem. V obou případech nešlo o posouzení výlučně skutkových otázek, nýbrž šlo o posouzení právních otázek, byť s rozdílným výsledkem. Jen na doplnění lze připomenout, že formulace právně významné otázky podle §237 o. s. ř. a její vazby na judikaturu ještě samo o sobě nezaručuje přípustnost dovolání, je pouze naplněním jedné z obligatorních náležitostí dovolání umožňující "alespoň" kvazimeritorní přezkum věci.
18. Poukazují-li stěžovatelé na délku soudního řízení a na důsledky porušení povinností třetím vedlejším účastníkem, jde o námitky, které přesahují rámec řízení o této ústavní stížnosti a mohou být právně významné v jiných řízeních, při posuzování případných nároků stěžovatelů z toho plynoucích.
19. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu