ECLI:CZ:US:2018:3.US.4076.17.1
sp. zn. III. ÚS 4076/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele G. O., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, zastoupeného Mgr. Michaelem Dubem, advokátem, sídlem Na Baště sv. Jiří 258/7, Praha 6 - Hradčany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017 č. j. 11 Tdo 1009/2017-34, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2017 č. j. 7 To 8/2017-382 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. listopadu 2016 č. j. 6 T 60/2016-325, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 12. 2017, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36, 39 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel byl obvodním soudem shledán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, kterého se dopustil - stručně řečeno - tím, že dne 18. 5. 2016 na Staroměstském náměstí v Praze u vstupu do prodejny Crystal předal jako tzv. "zásobovač" spoluobviněnému E. A. (dále jen "spoluobviněný") černou peněženku s obsahem 14 plastových sáčků obsahujících zelenou rostlinnou sušinu o celkové hmotnosti 9,13 g, v níž následnou chemickou expertízou byla zjištěna přítomnost cannabinoidních látek včetně psychoaktivní složky delta-9-tetrahydrokanabinolu, a dále šesti plastových sáčků obsahujících bílou práškovitou látku o celkové hmotnosti 2,41 g, v níž následnou chemickou expertízou byla zjištěna přítomnost kokainu. Tohoto jednání se stěžovatel dopustil, ačkoli věděl, že dne 12. 10. 2015 byl odsouzen rozsudkem obvodního soudu sp. zn. 44 T 72/2015 ve spojení s usnesením městského soudu ze dne 18. 1. 2016 sp. zn. 67 To 423/2015 pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovateli byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šedesáti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trest propadnutí věci. Jednání spoluobviněného, který byl shledán vinným ze spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 trestního zákoníku, spočívalo v tom, že stejného dne poblíž Staroměstského náměstí v Praze nabídl svědkovi F. S. S. tři plastové sáčky obsahující zelenou rostlinnou sušinu o celkové hmotnosti 1,801 g, v níž byla následnou chemickou expertízou zjištěna přítomnost cannabinoidních látek včetně psychoaktivní složky delta-9-tetrahydrokanabinolu, poté převzal od stěžovatele černou peněženku s obsahem popsaným výše, vrátil se za svědkem a tři plastové sáčky mu prodal za částku 450 Kč. Spoluobviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvacetičtyř měsíců, a trest propadnutí věci.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podali odvolání oba obvinění i státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1. Stěžovatel uvedl, že skutková zjištění, ke kterým dospěl obvodní soud, jsou v rozporu s provedenými důkazy, soud podcenil význam některých důkazů a u jiných důkazů zase jejich význam nesprávně nadhodnotil. Poukázal na to, že v záznamu o zadržení spoluobviněného není zmínka o tom, že by držel drogy, toto se objevuje až v později sepsaném protokolu o zadržení. Nemohl to však být stěžovatel, kdo v tomto mezidobí spoluobviněnému drogy předal, protože byl již sám Policií České republiky zadržen. Žádný ze zasahujících policistů není schopen říci, kdo provedl prvotní prohlídku spoluobviněného a nalezl u něj drogy. I když k zadržení spoluobviněného mělo dojít bezprostředně po prodeji drog, za něž měla být spoluobviněnému zaplacena částka 450 Kč, spoluobviněný měl u sebe při zadržení pouze 25 Kč. Státní zástupkyně podala odvolání v neprospěch stěžovatele, a to proti výroku o trestu, neboť bylo na místě uložit i trest vyhoštění. Stěžovatel je státní příslušník Nigerijské federativní republiky, z dokazování nebyly zjištěny žádné jeho rodinné, sociální či pracovní vazby k území České republiky, neovládá český jazyk a nebylo věrohodně prokázáno otcovství stěžovatele k nenarozenému dítěti svědkyně B. Stěžovatel se na území České republiky opakovaně dopustil trestné činnosti a již mu byl trest vyhoštění na dobu tří let uložen dřívějším rozsudkem, proto navrhla uložení trestu vyhoštění nejméně na dobu deseti let.
4. Městský soud rozsudek obvodního soudu zrušil ohledně stěžovatele ve výroku o trestu a znovu rozhodl tak, že mu byly uloženy stejné tresty odnětí svobody a propadnutí věci a nadto mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu šesti let. Obvodní soud pochybil v tom, že stěžovateli neuložil trest vyhoštění, přestože pro jeho uložení byly splněny všechny zákonné podmínky. S odvolacími námitkami stěžovatele se městský soud neztotožnil a uvedl, že je to naopak stěžovatel, kdo přeceňuje důkaz kamerovým záznamem. Inkriminovaného jednání se sice obvinění dopustili zrovna v okamžiku, kdy vystoupili z místa, které je snímáno kamerami, ale ze spáchání tohoto jednání jsou usvědčováni svědeckými výpověďmi svědků I. a M. (tj. zasahujících policistů). Dále městský soud popsal proces zadržení, jak byl jednoznačně prokázán svědeckými výpověďmi a uvedl, že není rozhodné, že si zasahující policisté s ohledem na časový odstup a četnost prováděných služebních zákroků již nemohli vzpomenout, kdo provedl prvotní osobní prohlídku spoluobviněného. Protokoly o zadržení se nevyhotovují na místě zadržení, ale až později na oddělení Policie České republiky včetně soupisu věcí, které má zadržená osoba u sebe. Černá peněženka s drogami však byla spoluobviněnému odňata již na místě činu asi 10 až 15 vteřin po zadržení, a proto nebyla uvedena na později sepisovaném protokolu. K absenci částky 450 Kč u spoluobviněného v okamžiku zadržení uvedl městský soud jako jediné možné vysvětlení, že se spoluobviněnému podařilo této částky do okamžiku zadržení nepozorovaně zbavit.
5. Stěžovatel podal proti výše uvedenému rozsudku dovolání s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a l) trestního řádu, neboť měl za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení, byl mu uložen trest, který zákon nepřipouští, a bylo zamítnuto jeho odvolání, ačkoli pro to nebyly splněny procesní podmínky. Konkrétně z kamerového záznamu jednoznačně vyplývá, že stěžovatel žádnou peněženku s drogami spoluobviněnému nepředal, a dále závěry orgánů činných v trestním řízení vyvrací návaznost a obsah protokolů o zadržení a o vydání věci. Byl mu uložen trest vyhoštění, i když nebyly splněny zákonné podmínky podle §80 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, neboť stěžovatel má na území České republiky rodinné zázemí a s ohledem na výši uloženého trestu odnětí svobody již nebylo nutné ukládat trest vyhoštění. Trest propadnutí věci mu byl uložen v rozporu s §70 odst. 3 trestního zákoníku, protože šlo o hotovost určenou na úhradu nájemného, která patřila jemu i jeho spolubydlícímu.
6. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl a uvedl, že dovolací námitky, které stěžovatel subsumuje pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, jsou výhradně skutkové a procesní povahy, tudíž nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Současně nelze ve věci shledat ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Nad rámec Nejvyšší soud konstatoval, že obvodní soud logicky a náležitě hodnotil provedené důkazy, s jeho skutkovými závěry se plně ztotožnil městský soud, soudy obou stupňů se řádně zabývaly námitkami stěžovatele uplatněnými v průběhu řízení a učiněnému výroku o vině stěžovatele nelze ničeho vytknout. K trestu vyhoštění Nejvyšší soud upozornil, že jeho uložení je vyloučeno podle §80 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku jsou-li u obviněného kumulativně splněny tři podmínky, a to povolení k trvalému pobytu na území České republiky, existence pracovního a sociálního zázemí a rozpor uložení trestu se zájmem na spojování rodin. Přestože se Nejvyšší soud ztotožnil s městským soudem v tom, že nebyla splněna ani jedna z těchto podmínek, je zcela jisté, že stěžovatel není držitelem oprávnění k trvalému pobytu na území České republiky a uložení trestu vyhoštění tak nebylo vyloučeno. K trestu propadnutí věci Nejvyšší soud poznamenal, že jde o trest převzatý z výroku o trestu dřívějšího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 38 T 45/2016, který byl rozsudkem obvodního soudu v této věci zrušen s ohledem na ukládání souhrnného trestu. Z toho důvodu nemohla být námitka směřující proti uložení trestu propadnutí věci předmětem dovolacího přezkumu v tomto řízení, avšak ani v opačném případě by pro svoji nekonkrétnost nebyla opodstatněná.
7. Proti výsledku trestního řízení stěžovatel brojil taktéž návrhem na obnovu řízení odůvodněnou tím, že ve věci nebyl vyslechnut svědek, který byl v inkriminované době přítomen na Staroměstském náměstí v Praze a je zachycen na kamerovém záznamu, stěžovateli je známa jeho přezdívka a telefonní číslo. Návrh na obnovu řízení byl však zamítnut usnesením obvodního soudu ze dne 14. 3. 2018 č. j. 6 T 60/2016-569 s tím, že ve skutečnosti stěžovatel nepředkládal žádné nové důkazy a tvrzení o existenci nového svědka je toliko účelové. S tímto závěrem se ztotožnil městský soud v usnesení ze dne 8. 6. 2018 č. j. 7 To 211/2018-592, kterým zamítl stížnost stěžovatele proti výše uvedenému usnesení obvodního soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
8. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že obecné soudy zasáhly do jeho ústavně zaručených práv, neboť uznaly stěžovatele vinným a jeho vinu potvrdily, aniž by předmětem řízení bylo jednání stěžovatele, respektive aniž by ve výroku rozhodnutí byl uveden trestný čin, kterého se měl stěžovatel dopustit. Podle §120 odst. 3 trestního řádu musí rozsudek obsahovat přesné označení trestného činu včetně uvedení místa, času a způsobu spáchání a případně jiných skutečností, jichž je třeba, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným. Tomuto požadavku výrok rozsudku obvodního soudu nedostál, protože popisuje pouze jednání spoluobviněného, tedy uložením trestu bez uvedení jednání, které má být trestným činem podle zákona, došlo k porušení zásady nulla poena sine lege. Absenci popisu skutku ve výroku rozsudku nemůže zhojit popis skutku v odůvodnění.
9. K dokazování stěžovatel namítl, že jednak nebylo prokázáno, že spoluobviněný od stěžovatele cokoli převzal, a pokud od stěžovatele převzal černou peněženku obsahující omamné a psychotropní látky, obecné soudy se nezabývaly tím, zda její obsah zůstal v době mezi převzetím spoluobviněným a jeho zadržením Policií České republiky skutečně nezměněn. Předání peněženky mají prokazovat výslechy svědků M. a I., kteří byli spolupracujícími zasahujícími policisty a jde tak de facto o jeden důkaz, avšak stěžovatel jejich výpověď popřel a obvodní soud se řádně nevypořádal s touto situací "tvrzení proti tvrzení". Černá peněženka, která měla být předmětem předání mezi stěžovatelem a spoluobviněným, měla být zajištěna při zadržení spoluobviněného, avšak není zřejmé, který z policistů provedl osobní prohlídku a jak se peněženka dostala do jejich držení. První informace o peněžence a jejím obsahu je ve spise založena na úředním záznamu na č. l. 111 až 112, avšak není uvedena na seznamu věcí zajištěných při osobní prohlídce spoluobviněného. Pokud byla osobní prohlídka provedena na místě zadržení, měl o ní být sepsán protokol - byť dodatečně - v souladu s §55 odst. 1 trestního řádu. Nebylo prokázáno, že se nedovolené látky nacházely v peněžence v době jejího údajného předání stěžovatelem, když zasahující policisté vypověděli, že na určitou dobu po předání peněženky ztratili spoluobviněného z dohledu. Obsah peněženky v té době mohl být doplněn či vyměněn a soudy měly v souladu se zásadou in dubio pro reo učinit závěr, že nebylo prokázáno, že obsah peněženky v době jejího převzetí spoluobviněným od stěžovatele byl totožný s jejím obsahem v době zadržení spoluobviněného. Obecné soudy dále vzaly nesprávně za prokázané, že spoluobviněný již poté, co došlo k prvnímu kontaktu se svědkem S. (kupujícím marihuany), přešel na Staroměstské náměstí v Praze za stěžovatelem jako "zásobovačem", který mu předal černou peněženku s 14 kusy plastových sáčků obsahujících omamné a psychotropní látky, neboť věděl, že prodejem marihuany svědkovi S. vyprodá zásobu, kterou má u sebe. Svědek S. k tomuto vypověděl, že již při prvním kontaktu mu spoluobviněný ukázal tři sáčky s marihuanou. Neexistuje logické vysvětlení pro to, že spoluobviněný měl přerušit probíhající prodej marihuany, kterou již měl u sebe, tedy že by nešel omamné a psychotropní látky doplnit až po ukončení prodeje svědku S.
10. Obvodní soud rezignoval na odůvodnění subjektivní stránky trestného činu a omezil se na konstatování, že oba obvinění se protiprávního jednání dopustili v úmyslu přímém, neboť nemají na území České republiky jiný zdroj příjmů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Vlastní posouzení
12. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se uplatní i vůči postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
13. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
14. Po seznámení se s napadenými rozhodnutími a trestním spisem Ústavní soud zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. září 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].
15. Stěžovatel vytýká rozsudku obvodního soudu, že skutková věta výroku tohoto rozhodnutí neobsahuje popis jednání, kterého se měl stěžovatel dopustit, a popisuje pouze jednání spoluobviněného. Této námitce však nelze přisvědčit. Skutková věta výroku rozsudku obvodního soudu sice popisuje především aktivní jednání spoluobviněného včetně toho, že od stěžovatele "převzal černou peněženku", v níž se nacházely ve výroku specifikované drogy, ovšem za použití základní logiky ze skutkové věty jednoznačně vyplývá, že aktivnímu jednání spoluobviněného, který peněženku "převzal", odpovídá reciproční jednání stěžovatele, který peněženku "předal". Současně je ve skutkové větě výroku rozhodnutí popsáno, jaké drogy a v jakém množství stěžovatel spolu s peněženkou předal, je označen za "zásobovače" a je doplněno, kdy a jakým rozhodnutím byl za stejný trestný čin již odsouzen. Takto popsanému skutkovému stavu odpovídá právní věta výroku rozsudku obvodního soudu, která zní: "Neoprávněně pro jiného přechovával omamnou a psychotropní látku a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen". Byť by bylo možné jednání stěžovatele popsat ve výroku rozsudku i podrobněji, způsob v této věci zvolený orgány činnými v trestním řízení a převzatý obvodním soudem je v souladu se zákonnou úpravou (tj. s §120 odst. 3 trestního řádu) i se stěžovatelem citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, která vyžaduje, aby popis skutku byl ve výroku rozhodnutí uveden tak, že jeho jednotlivé části odpovídají příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu a aby popisoval způsob provedení trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. 5 Tdo 1328/2003). Ani z pohledu ochrany základních práv stěžovatele skutkové větě výroku rozsudku obvodního soudu nelze ničeho vytknout. Nadto nelze opomenout, že stěžovatel měl možnost proti tvrzeným nedostatkům výroku brojit již od okamžiku vyhlášení rozsudku obvodního soudu, respektive od okamžiku podání obžaloby (když skutková věta zůstala od podání obžaloby ve stejném znění), avšak učinil tak až v nyní posuzované ústavní stížnosti.
16. Další námitky stěžovatele směřují do oblasti dokazování, přičemž Ústavní soud již v minulosti mnohokrát vymezil podmínky, za jejichž splnění vede nesprávná realizace důkazního řízení k porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Ústavní soud rozlišuje případy tzv. opomenutých důkazů, důkazů opatřených procesně nepřípustným způsobem a případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, respektive případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377), nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315), nález ze dne 16. 6. 2005 sp. zn. II. ÚS 418/03 (N 125/37 SbNU 573) a mnoho dalších]. Ústavní stížnost nespecifikuje, k jakému z výše nastíněných pochybení mělo dojít, avšak uplatněné námitky jsou obsahově nejblíže tvrzení o existenci extrémního nesouladu skutkových závěrů s provedenými důkazy.
17. Po přezkoumání napadených rozhodnutí a trestního spisu je ovšem nutno učinit závěr, že skutkový stav byl řádně zjištěn a žádné ze skutkových zjištění uvedených na str. 3 až 5 ústavní stížnosti nebylo učiněno v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Obvodní soud uvedl, jak vyhodnotil rozpor mezi výpověďmi stěžovatele na jedné straně a svědků I. a M. na straně druhé, a přesvědčivě odůvodnil, proč považuje výpovědi svědků za věrohodné. Rozsudek odvolacího soudu podrobně popisuje proces zadržení a vysvětluje, proč není černá peněženka s drogami uvedena na protokolu o zadržení spoluobviněného. Tomuto vysvětlení odpovídá obsah spisu, přičemž podstatné je, že odňatá peněženka a omamné a psychotropní látky jsou specifikovány v protokolu o odnětí hmotné věci ze dne 18. 5. 2016 na č. l. 65 trestního spisu. K tvrzené nelogičnosti toho, že spoluobviněný přerušil prodej drog svědku S. a přešel k stěžovateli a poté zpět k svědkovi prodej dokončit, je možné poznamenat toliko to, že ať už se může zdát takový krok jakkoli nelogický, nemá na posouzení protiprávnosti jednání stěžovatele ani spoluobviněného žádný význam a nebylo tudíž třeba k objasnění této skutečnosti provádět další dokazování. Městský soud i Nejvyšší soud také zkoumaly hodnocení důkazů provedené obvodním soudem, a to i k obsahově obdobným námitkám stěžovatele, přičemž postup obvodního soudu shledaly plně adekvátním. Ústavní soud proto dále odkazuje na odůvodnění všech tří napadených rozhodnutí.
18. Konečně je nutno reagovat na námitku stěžovatele, že nebylo nijak odůvodněno naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, respektive že závěr o spáchání trestného činu v úmyslu přímém obvodní soud odůvodnil pouze tím, že stěžovatel nemá na území České republiky jiný zdroj příjmů. Z odůvodnění rozsudku obvodního soudu plyne, že obvodní soud učinil závěr o spáchání trestného činu stěžovatelem v úmyslu přímém ze všech okolností prokázaného jednání a vyspecifikoval, že pohnutkou k tomuto jednání byl finanční zisk z prodeje drog. I na tomto místě mohl obvodní soud odůvodnit své závěry podrobněji, avšak s ohledem na další okolnosti případu, zejména že šlo o aktivní jednání stěžovatele, který přitom již byl za takovou trestnou činnost v minulosti odsouzen, a tak si její protiprávnosti musel být vědom, je rozsah odůvodnění naplnění subjektivní stránky trestného činu v rozsudku obvodního soudu dostatečný.
19. Ústavní soud zhodnotil, že obecné soudy rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele podle čl. 36, 39 a 40 odst. 2 Listiny, ani do jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.
20. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu