ECLI:CZ:US:2018:3.US.4086.17.1
sp. zn. III. ÚS 4086/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., t. č. Vazební věznice Pankrác, Soudní 988/1, Praha 4 - Nusle, zastoupeného Mgr. Michalem Sýkorou, advokátem, sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. října 2017 č. j. 5 As 275/2017-26, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Vězeňské služby České republiky, generálního ředitelství, sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4 - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (soudní ochranu) zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, právo na rovnost v řízení zaručené čl. 37 odst. 3 Listiny, právo na ochranu základních práv a svobod soudní mocí zaručené čl. 4 Ústavy, právo na rovné zacházení zaručené čl. 1 a 3 odst. 1 Listiny, právo na svobodnou volbu povolání zaručené čl. 26 odst. 1 Listiny, právo na spravedlivou odměnu za práci zaručené čl. 28 a 30 odst. 1 Listiny, právo na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky zaručené čl. 28 Listiny a čl. 7 písm. a), písm. i) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, se podává, že stěžovatel se žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhá soudní ochrany před nezákonným zásahem orgánů vedlejší účastnice, které ho při eskortování z věznice Mírov do věznice Praha - Pankrác dne 20. 7. 2017 podrobily - dle jeho tvrzení - nezákonné aplikaci donucovacích prostředků, a v žalobě stěžovatel požádal o osvobození od soudních poplatků. Městský soud usnesením ze dne 6. 9. 2017 č. j. 11 A 158/2017-18 návrh stěžovatele zamítl a osvobození mu nepřiznal. V odůvodnění uvedl, kromě jiného, že nelze dospět k závěru, že by stěžovatel splňoval podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků, a to s ohledem na skutečnost, že stěžovatel ze svého vlastního rozhodnutí odmítá jakékoliv pracovní zařazení, z něhož by mu mohl plynout příjem.
3. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. 10. 2017 č. j. 5 As 275/2017-26 zamítl (výrok I.) a nepřiznal vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení (výrok II.). Napadené usnesení městského soudu shledal Nejvyšší správní soud souladné se zákonem (byť uvedl, že mělo dva výroky) a zdůraznil, že městský soud se zabýval stěžovatelovými majetkovými poměry, přičemž vycházel rovněž ze všech skutečností, které mu jsou ohledně jeho majetkové a výdělkové situace známy z úřední činnosti. Nejvyšší správní soud uzavřel, že městský soud své úvahy, které ho vedly k nepřiznání osvobození od soudního poplatku, podrobně a s přiléhavými odkazy na relevantní judikaturu vyjádřil v odůvodnění, tudíž kasační stížnost neshledal důvodnou a zamítl ji.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel konkretizuje porušení jednotlivých základních práv, k čemuž využívá odkazů na judikaturní závěry Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu. Připomíná, že požádal Českou advokátní komoru o určení advokáta, které bylo vyhověno, a to (po doložení jeho příjmových a majetkových poměrů) bezplatně, zatímco městský soud jeho žádost zamítl. V závěru stěžovatel dodává, že podle čl. 26 odst. 1 Listiny je i jeho rozhodnutí nepracovat svobodné, které mu nemůže nikdo upírat. Vzniklá situace však není dána tím, že by nechtěl pracovat, ale že ho k tomu vede stav výkonu práce ve výkonu trestu odnětí svobody.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované stěžovatelově věci neshledal.
8. Stěžovatelova ústavní stížnost je polemikou se závěry učiněnými správními soudy vedenou v rovině tzv. podústavního práva. Z odůvodnění napadeného rozsudku i jemu předcházejícího usnesení městského soudu vyplývá, že oba soudy se celou záležitostí řádně zabývaly, rozvedly úvahy, kterými se při svém rozhodování řídily, a odkázaly na zákonná ustanovení, podle nichž postupovaly. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní.
9. Ústavní soud dále dodává, že je mu z vlastní úřední činnosti známo, že stěžovatelovy obsahově obdobné ústavní stížnosti byly v minulosti jako zjevně neopodstatněné odmítnuty (srov. usnesení ze dne 10. 7. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2493/12, ze dne 23. 8. 2012 sp. zn. III. ÚS 1550/12, ze dne 15. 11. 2012 sp. zn. II. ÚS 3426/12, ze dne 18. 10. 2016 sp. zn. III. ÚS 2863/16, ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. III. ÚS 3171/16, ze dne 19. 9. 2017 sp. zn. I. ÚS 2529/17, pozn.: rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by se měl od závěrů uvedených v těchto usneseních v nynější stěžovatelově věci odchýlit.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu